ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Otáčení kostí

TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK

Obyvatelé Madagaskaru věří v sílu mocných duchů, přinášejí jim obětiny a uctívají je rituály. Věří, že smrt není koncem. Je pro ně ctí stát se předkem, jehož ostatky jsou exhumovány při bizarním pohřebním rituálu – famadihana. Toto slovo neříkejte nahlas.

Setkat se s famadihanou není nic lehkého. K obřadu dochází rok až sedm let po úmrtí člověka. Madagaskarské zákony stanovují, že se smí vykonávat pouze v nejteplejších měsících v roce, od června do září. Pro Malgaše je famadihana oblíbenou ceremonií. Představuje pro ně však i velmi intimní součást jejich životů. Účast cizinců je proto bez souhlasu rodiny pořádající obřad zapovězena. Rodina, čas i místo, kde by se mohla famadihana konat, je pro nás jedna velká neznámá. Nemám sebemenší představu o tom, jak tohoto setkání, které jsme si před odjezdem na Madagaskar stanovili za hlavní cíl naší cesty, dosáhneme. V tuto chvíli mně a mým spolucestovatelům Adamovi a Mirkovi nezbývá nic jiného než usilovně hledat, ptát se, věřit a přát si. Tajemné madagaskarské síly nás třeba vyslyší a pomohou nám naplnit cíl naší v pořadí již druhé expedice na Madagaskar.

ko1306 madagaskar 4

Dnešní madagaskarské ráno je stejně slunečné a teplé jako všechna předešlá. Projíždíme centrální vysočinou. Ubíhající vyprahlou a rudou krajinu pozoruji z okna pronajatého automobilu. Míjíme četné erozivní rýhy, chudá malgašská stavení, stáda zebu a skupinky chodců. Sem tam ze suché trávy vyčnívají tradiční pestře zdobené hrobky. Směřujeme k jednomu z mnoha námi vybraných míst. Plna dojmů z dní strávených v této neobyčejné zemi a především z předchozího veselého setkání s lemury kata, přemýšlím, co nám asi přinese další prosluněné ráno naší dvouměsíční expedice. Ani na chvíli by mě nenapadlo, že se naše dnešní plány neočekávaně změní. Změní tak, že do národního parku Ankarafantsika dnes nedojedeme.

CO SE TO DĚJE?

Jak jsem se za necelých osm týdnů tady přesvědčila, čas i život na Madagaskaru plyne příjemně klidným, pomalým a přátelským tempem. Podivuji se proto skupině několika desítek lidí, která se náhle objevila v dáli na horizontu dlouhé rovinky. Pulzující dav poskakujících lidí se s živelnou silou malgašských rytmů přibližuje směrem k nám. Zastavujeme, naše velká čtyřkolka není dostatečně silným důvodem k tomu, aby rozvášněný dav uvolnil cestu. Ve vzduchu cítím tajemné napětí. Najednou jako by spolu se všemi těmi rozdivočelými Malgaši, kteří již v tuto chvíli energicky probíhají kolem našeho auta, čas ubíhal nepředstavitelnou rychlostí. Vše se během okamžiku odehrává v tempu pro zdejší život nevídaném. „Co se to tu děje?“ ptám se s nevěřícím výrazem nejen sama sebe, ale i Adama a Mirka.

Živelný tanec, tradiční hudba, malgašské rytmy, veselý a hlasitý zpěv strhává Malgaše do transu. V čele elektrizujícího davu se do rytmu pohupuje usměvavá dívka mávající nad veselou skupinou madagaskarskou vlaječkou. Lidé za ní vesele poskakují s rukama nad hlavami. Tleskají, kroutí boky do rytmu hudby a nevnímají svět kolem sebe. V tuto chvíli si všímáme i středobodu zájmu rozveselených lidí. Je jím dřevěný box potažený tradičním lamba. Pestře zdobená látka, kterou tu ženy nosí jako sukni a muži si ji omotávají kolem ramen pro zahřátí, může mít na Madagaskaru opravdu všestranné využití. Dnes slouží jako zdobný přebal rakve.
Síla a energie lidí ve mně vyvolává stále silnější napětí, vzrušení, zvědavost. My, vaza, jak nám Malgaši říkají, jsme svědky něčeho neobyčejného. Nedá mi to. Vystupuji z auta. Vše nasvědčuje tomu, že to, co se tu na jedné obyčejné silnici odehrává, je famadihana. Francouzsky ani malgašsky neumím. Vyjma „oui“, „bonjour“, „merci“ a pár konverzačních frází jsou mé komunikační možnosti dosti omezené. Přesto pokládám upocené malgašské ženě, která vedle mě vesele křepčí, jednoduchou a pro nás dost zásadní otázku: „Famadihana?” Rozveselená žena, sympatický mladík, udýchaný stařec i usměvavé děti otázce zřejmě rozumějí, leč po jejím vyřčení přichází namísto odpovědi vždy stejný stydlivý výraz. Všechny ty odvrácené pohledy, které následují, mi nedávají ani náznak toho, zda jsou mé předpoklady správné.

ZAKÁZANÉ SLOVO

„Slovo famadihana je v průběhu obřadu fady, tedy tabu, nesmí se vyslovit.“ Vysvětluje mi narychlo Adam. Zakázaných slov a činností, tzv. fady, je na Madagaskaru celá řada. Koho by napadlo, že se to bude týkat i tohoto pro nás důležitého slova. V tu chvíli mě kdosi tahá za rukáv. Jasným pohledem, srozumitelným kývnutím hlavy mi nakonec famadihanu potvrzuje postarší velmi milá dáma. Madagaskar a sám život je prostě neuvěřitelný!

Na všech cestách vždy ctíme tradice, zákonitosti a etiketu místních obyvatel. Ani dnešek není výjimkou. Za zeptání ale člověk nic nedá. Rukama nohama, bohužel jinak to nejde, se s přátelskými členy rodiny Beandapových domlouváme, zda by naše přítomnost byla možná. K této fascinující oslavě jsme po chvíli velmi vřele přizváni. S radostí, vděčností a úctou rodinu obdarováváme láhví místního výborného rumu. Spokojenost je tak na obou stranách.

Famadihana začíná snem v němž nebožtík navštíví některého z členů své rodiny a vysloví přání, že je ten pravý čas vykonat s jeho ostatky tento důležitý rituál. Lucův před rokem zesnulý dědeček si pro famadihanu vybral právě dnešek. Časně z rána proto rodina vykopala jeho ostatky z rodinné hrobky. Hlavním a nejdůležitějším rituálem v průběhu celé famadihany je očista ostatků zemřelého a jeho převlečení do nového roucha. Sám název této ceremonie v překladu znamená „otáčení kostí“. Kvalitu nového roucha udává majetek, který nebožtík za života vlastnil, a společenské postavení, které měl ve vesnici. V některých částech ostrova se pro tento účel používá pouze speciální bílé látky utkané z pevných vláken pavouků Nephila madagascariensis.

ko1306 madagaskar 3

STAROST O NEBOŽTÍKY

Pečlivá a kvalitní péče o zemřelé je velmi důležitou částí života Malgašů. Jejich rodinná pouta jsou silná a všichni věří, že jejich předci jsou s nimi i po smrti. Neopečovávaný nebožtík je pro rodinu hrozbou. Často rodinu straší nebo dokonce na ni sesílá neštěstí a nemoci. Chudé malgašské rodiny proto raději investují do famadihany nemalé obnosy.

Mrtvý dědeček si v tento slavnostní den přál nejen nové roucho, důležitou částí famadihany je také znovusetkání s rodinou a přáteli. Nebožtíka na jeho dnešní cestě doprovází energický zpěv rituálních písní a bujaré veselí. Společně s početnou skupinou domorodců procházíme vesnicí. Dědeček se musí podívat, co se tu za dobu jeho nepřítomnosti událo nového, zjistit všechny novinky i místní klepy, poveselit se se starými známými a především si užít setkání s rodinou. Po několika hodinách obcházení vesnice a všech přátel se s rodinou i nebožtíkem přesouváme k malému domku u silnice. Na jeho dvorku propukají bujaré oslavy k uctění předka. Veselí podpořené pivem a kořalkou je v tuto chvíli opojné, teplo v pravé poledne však nesnesitelné.

PROTŘEPAT RAKEV

Malgaši a zcela jistě i ti dávno zemřelí milují smích, zábavu a tanec. Na dvorku Lucova domu nám to dokazují se vší parádou. Zpěvy střídá pro mě až nesnesitelně hlasitá veselá reprodukovaná hudba. Elektrický proud přivádí do staré stereo soupravy zapůjčený generátor, který svým charakteristickým vrčením přispívá k celé bláznivé atmosféře. Nestačím se divit, co se před mýma očima odehrává. Všichni včetně nebožtíka tančí. Rakev se na vlnách ze vztyčených lidských rukou pohupuje nad hlavami přítomných. Přiznám se, že v tuto chvíli jsem z pohledu Středoevropanky lehce v šoku. Tanečníci bez jakéhokoliv studu a zábran s rakví divoce pohazují a do rytmu hudby na ni poklepávají. Všichni mrtvému dědečkovi dopřávají zaslouženého rozveselení. Od bosých nohou stoupá prach z rudé půdy, který živočišně tancující skupinu halí do rudého oblaku. Přítomní se smějí a neuvěřitelně smyslně radují. Zjišťuji, že i na mé tváři se rýsuje úsměv od ucha k uchu.

Vážený razana se musí v průběhu famadihany sejít se všemi příbuznými. Výjimkou proto nejsou ani ti, kteří se na ceremonii z nějakého důvodu dostavit nemohou. Famadihana prostě a jednoduše přijede k nim. A to doslova. Rodina si objedná dodávku zajišťující přepravu mezi vesnicemi, tzv. taxi brouser. Sveze se samozřejmě i nebožtík. Jeho místo je vedle zavazadel na střeše vozu. Náklad je kompletní, když je k rakvi připevněna madagaskarská vlaječka. Někteří movitější Malgaši své mrtvé předky v minulosti přepravovali i místní leteckou dopravou. Na mnoha letištích tak jsou prý dodnes k vidění cedule, které upozorňují na zákaz cestování s mrtvolami. Po Madagaskaru však cestujeme autem, žádnou takovou cedulku jsem tu neviděla. Musím však dodat, že po poznání Madagaskaru o jejich existenci nemám sebemenší pochyb.

Famadihana je oblíbená nejen z úcty k tradici, ale také proto, že se během oslav podává spousta jídla a pití. Na dvorku za Lucovým domem se nad rozdělaným ohněm vaří jak jinak než hovězí. Zasytit žaludky více než sto padesáti lidí není vůbec nic snadného. Zapotřebí je tedy pořádná kuchyně. Malé hrnce tak při této události spolehlivě zastoupí třeba dvěstělitrový plechový barel, přesně takový, do kterého se u nás dává motorový olej. K masu se tradičně podává všemi oblíbená malgašská rýže. Hudba utichá. Střídá ji cinkavý zvuk lžic a smaltovaných misek. Dle místních zvyklostí nejprve jedí muži, po nich ženy a nakonec děti. Z úcty a vděčnosti k rodině přijímáme misku i my. Radši ani nepřemýšlím nad tím, co vše v onom barelu kdy bylo nebo snad dokonce jakým způsobem jej místní před vařením očistili. Nutno dodat, že hovězí chutná docela dobře. S večeří rodina samozřejmě nezapomněla ani na váženého dědečka.

Kraj od kraje se jednotlivé zvyky v rámci famadihany odlišují. Základ rituálu je ale po celém ostrově v podstatě stejný. S koncem dnešního divokého dne nastává čas odnést ostatky zpět do rodinné hrobky. Procházíme vyprahlou madagaskarskou savanou. Krajinou se již opět line energický zpěv rituálních písní. Slunce pomalu zapadá a jeho stále ještě zářivé paprsky halí okolní krajinu do zlatavého pláště. Rodina Beandapových, jejich známí a sousedé směřují k jedinému cíli – hrobce předků. Na této poslední cestě doprovázíme váženého nebožtíka i my tři. Jeden z mnoha příběhů planety Země – pohřební rituál famadihana, se blíží ke svému vyvrcholení. Zbývá už jen poslední, uložit mrtvého předka zpět k odpočinku.

Famadihana skončila. Její energie ve mně ale zůstane ještě hodně dlouho. Cestou zpět k autu mi hlavou probíhá tisíce myšlenek. Jak odlišný může být pohled na smrt a mrtvé. Jak hezké vztahy plné lásky, péče, radosti a úcty mají lidé na chudém Madagaskaru. Vzpomínám také na mé obavy, zda famadihanu vůbec spatříme a děkuji všem Malgašům, kteří nám umožnili být součástí fascinujícího obřadu. Jsem šťastná, že se naše velké přání naplnilo. Když si totiž člověk něco opravdově přeje, splní se mu to. Nejen na Madagaskaru.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group