ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sladká nuda

TEXT A FOTO: MICHAL KAŠPAROVSKÝ

Také si občas říkáte, jaké by to bylo utéci ode všeho na pustý ostrov? Možná jste si zkoušeli udělat seznam věcí, které byste si na takový ostrov vzali, nebo výběr knížek, které byste mohli číst stále dokola. Otázkou však zůstává, jak dlouho by vás to bavilo.

Myšlenky na útěk z města se mi honily hlavou, když mě a dalších sedm lidí nakládal statný borec do terénního auta v pět ráno u hostelu Luna's Castle v Panamě. Jeli jsme do přístavu, odkud nás lodě dovezou na ostrovy Guna Yala, které omývá Atlantský oceán. Ostrovy jsou populárním místem pro zastávku lidí plavících se do Kolumbie. Kromě letadla zůstává totiž lodní doprava jedinou možností, jak překonat prales v Dariénu. Právě tam totiž chybí poslední článek panamerické dálnice vedoucí z Aljašky do Argentiny. Teoretická možnost přejít po souši sice existuje, nicméně se kvůli ozbrojeným pašerákům a kolumbijským rebelům nedoporučuje, navíc prales je zde opravdu maximálně neprůchodný. Ostrovy Guna Yala (nazývané též San Blás) se tak s rozvojem turistiky staly jednou z perel Panamy.

ko1306 panama pustina

STAČÍ SI VYBRAT

Naše auto se proplétá mezi mrakodrapy hlavního města a směřuje k severovýchodu. Záhy vjíždíme do pralesa a kvalita cesty se začíná stále méně podobat civilizované silnici. Asfalt mizí, jedeme nahoru a dolů jak na houpačce, krajina kolem je ovšem nádherná. Ač bychom to dali i s normálním autem, v období dešťů se určitě náhon na všechna čtyři kola vyplatí. Zastavujeme v přístavu Cartí, což je v podstatě udusaný plácek s několika boudami, kde je čilý ruch. Ihned nás zkasírují indiáni o přístavní taxu a následně probíhá transfer do laminátových lodí, podle toho, kdo na který ostrov jede. Já se svou polovičkou míříme na ostrov Naranjo Chico (názvy jsou trochu zavádějící, protože skoro každý z necelých padesáti obydlených ostrovů má název domorodý, současně španělský a pro turisty i anglický). Kromě nás jsou na palubě ještě dva indiáni, kteří ovšem nejsou ani zdaleka oblečeni „tradičně“. Kraťasy, zrcadlové brýle, svaly a celkově vizáž gigolů se líbí hlavně mé přítelkyni, já zase kvituji to, že jsou nad věcí a bez problému mi odpovídají na zvídavé dotazy. Po chvilce plavby se z moře začínají vynořovat první z celkově asi čtyř set ostrůvků. Skoro přízračně se objeví tenoučký proužek písku, z něhož jako z jehelníčku ční hustý porost kokosových palem. Některé porosty jsou větší, jiné pouze o několika palmách, všechny ale vypadají jako trsy mechu vystupující z vody. Nejprve si dáme jedno mezipřistání u ostrova obydleného pouze místními. Tam jsou jak chatrče z proutí a dřeva, tak i zděná budova. Borci říkají, že jde o školu. Zatímco vykládají zásoby, já sleduji asi desetiletou holčičku, která z nízkého mola prostě vysype koš s odpadky do vody. Žádná křeč, ostatní ji lhostejně sledují. Vzpomenu si, jak jsem někde slyšel, že nejhorší věcí pro domorodé národy jsou jednorázové obaly.

Ještě deset minut plavby pod zamračeným nebem a jsme na ostrově. Je to jeden z těch větších. Stejně ho však přejdeme příčně za minutu a podélně za méně než pět! Kromě několika cabaňas, které jsou určeny pro turisty, jsou tu také chatrče místních, a dokonce i luxus v podobě obchodu, kde se dá koupit nějaké jídlo, pití, alkohol, cigarety, baterie a opalovací krém. Nic víc tu turisté stejně nepotřebují. Komu by nestačilo moře vůkol, tomu je k dispozici i lehce zakrytá sprcha napájená dešťovou vodou. Elektřinu produkuje generátor a je k dispozici asi dvě hodiny denně. To všechno nám vysvětluje Manuel provádějící prohlídku a ukazuje, kam si můžeme píchnout stan. Důležité je hlavně ho nepostavit pod palmou. Čas od času je slyšet tupý náraz, když do písku spadne zralý kokos. Určitě bych ho nechtěl chytit do hlavy.

Stejně jako třeba v Guatemale jsou i tady indiáni oblečeni v relativně západním střihu na rozdíl od indiánek, které dodržují tradice. Pestré sukně (saburet), ještě barevnější haleny (dulemor), červenožluté šátky (musue) a nepřehlédnutelné náramky z barevných korálků (winni) ovinuté kolem rukou i nohou. Korálky jsou umně navlečené a vytvářejí zajímavé geometrické tvary. Hlavně starší ženy mají i zlaté kruhy v nose (olasu) a některé i tetování. Co nás navíc zaráží, je krátký sestřih jejich havraních vlasů. Na patku. S tím by se nemusely stydět ani v Evropě. Později se dozvídám, že jde o rituální sestřih při přechodu z dětství do dospělosti, kruh v nose je zase známkou manželství.

ko1306 panama winni

 

(NE)NÁROČNÝ PROGRAM

Co se dá na tak malém ostrově dělat? Relaxovat. Za tím jsme především přijeli. Náš výlet mezi Kuny je totiž tečkou za půlročním cestováním po Střední Americe, a tak si to hodláme užít. Houpací sítě jsou rozvěšené mezi palmami, písečné pláže lemují skoro polovinu ostrova a nedaleké korálové útesy jsou výtečnou možností pro šnorchlování. Taháme tedy svoje vybavení a skáčeme do relativně klidného moře. A že je na co se dívat! Samotné korály se mění podle toho, jak moc do hloubky jdeme, kolem plavou trubkotlamky a jehlice, hejna korálových ryb, pod kamenem narazíme na obřího humra. Ve větší hloubce dokonce uvidím skupinu asi deseti krakatic, a byť to jsou evidentně teprve holátka, mám co dělat, abych jim alespoň chvíli stačil. K vidění je i mořský had, sumýši nebo jakási vodní stonožka, prostě pod vodou se rozhodně nenudím. Po půldruhé hodině mi však jaksepatří vyhládne, takže mi přijde oběd, zahrnutý v našem „all inclusive“ kempování více než vhod. Svolávání k němu je stylové – Manuel zatroubí na obrovskou ulitu. Podává se – jak jinak – ryba, k tomu rýže a salát. Alespoň máme možnost seznámit se s ostatními návštěvníky ostrova. Je jich tam ještě osm a až na jednu výjimku jde o samé Izraelce. Ti jsou vůbec častými hosty na San Blás, potažmo v Panamě obecně. Po chvíli klábosení se dozvídám, že jsou všichni po povinné vojenské službě, a stejně jako my to mají jako sladkou tečku po cestování. Oproti nám se do Panamy ale dostali od jihu, zakončení na ostrovech Guna Yala je prý izraelskou tradicí. Víceméně jsou tu ale sami pro sebe, moc se s námi nesocializují.

Prohlídka ostrova nám nepřinesla nic, co bychom už neznali. Na plážích jsou vytažené laminátové čluny, případně tradičnější verze vydlabané z jednoho kusu kmene, uprostřed ostrova jsou zase hromádky sklizených kokosů. Indiánka nám za dolar (oficiální panamská měna spolu s jejich balboa) jeden obratně oseká mačetou od tvrdé vláknité skořápky. Bílá dřeň je opravdu sladká, šťavnatá a překvapivě zasytí. Kromě návštěvy obchodu v chatrči se dají peníze utratit ještě za nákup korálků, které vám navíc i omotají okolo ruky. Koupit se dají i mola, což jsou v podstatě přední a zadní části halen. Jejich výroba trvá v rozmezí týdnů až měsíců a vznikají vrstvením různobarevných látek, jejich prostříháváním do geometrických tvarů a naprosto pečlivým entlováním. Mola se dají koupit i na pevnině a jsou jakýmsi symbolem kultury Kunů, a tím pádem populárním turistickým artiklem. Ceny jsou odvislé od náročnosti a mohou se vyšplhat až do stovek dolarů. Kromě řemeslných výrobků musíte zaplatit i za fotografii domorodců, holt byznys je byznys. Jak se později dozvídáme, Guna Yala jsou na trase lodí pašujících kokain z Kolumbie a k mání je tedy i bílý prášek. Ostatně, moře prý občas vyplaví celé balíky s drogami, které do něho pašeráci před pobřežní hlídkou hodí.

MEZI KOKOSY

Ostrovy Guna Yala jsou přesně takové, jak si představujete život v ráji. Sladké nicnedělání a válení se na pláži, čerstvé plody moře servírované dvakrát denně a bohatý podvodní život. Připočtěte k tomu krásné počasí, panoramata jako z pohádky a přátelské, byť poměrně obchodně založené domorodce. Pokud budete chtít, každý den vás vezmou na prohlídku jiného ostrova. Na San Blás je téměř čtyři sta ostrovů, a pokud vás tedy zláká totální robinsonáda, nechte se vysadit na ostrově jen a jen pro vás. Kunové to za bakšiš rádi zařídí. Počítejte ale s tím, že veškeré jídlo a především vodu si musíte vzít s sebou. My jsme vystřídali pár ostrovů, víceméně se lehce lišily velikostí, počtem domorodců, případně dovedností kuchaře. Někde tak bylo k jídlu kuře, jinde skvělý humr, které chytají do košů, většinou ryba, vše ale za velice rozumné peníze. Na ostrově Iguana jsem se spřáhl s jedním Němcem, který byl právě po ruce, a s Kuny jsme si dali beach volejbal. Přecenili jsme ale svoje schopnosti. Mohlo nás napadnout, že borci, kteří žijí celou dobu vedle napnuté sítě, nebudou žádná ořezávátka. Když jsme po půldruhé hodině dohráli, písek jsem měl skoro všude, naše skóre bylo tristní a na rozdíl od Kunů jsme taktak lapali po dechu. Ti se jen smáli a vyrazili na ryby. Poměrně fascinovaně jsem hleděl, jak na malé loďce vybavené primitivní plachtou vyrážejí na otevřené moře a po chvíli mizí za obzorem. Stabilní mi jejich plavidlo nepřipadalo ani náhodou, a ačkoliv bylo moře poměrně klidné, z dohledu pevné země bych se na takové loďce nevzdálil.
A jaká je tedy odpověď na otázku z úvodu? Aby člověk mohl absolutně vypnout, nepotřebuje pětihvězdičkové rezorty a klanící se služebnictvo. Stačí mu proužek písku a polootevřená chatrč s jednoduchou postelí, nad opulentní hostiny povýší prostou stravu z toho, co dá moře. Atrakce aquaparků rád vymění za šnorchlování na korálových útesech a dobrá knížka bude lepší než pozlátka turistických barů. Jediná otázka visící ve vzduchu je, jak dlouho by to vydržel. Dovolím si tvrdit, že pro Středoevropana je takový život natolik exotický, že by to dlouho nezvládl. Já jsem toho měl po necelém týdnu právě tak akorát. Pro Kuny je to ovšem něco jiného. Narodili se tu a na rozdíl od mnoha jiných domorodců, kterým turismus deformoval kulturu, jsou stále národem žijícím víceméně autenticky. Naštěstí jsou to spíš oni, kdo využívají turisty, než aby tomu bylo naopak. Snad to tak zůstane.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group