ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Dáma v přestrojení

TEXT: LUCIE RADOVÁ

Ještě se pořád mohla vrátit, za sebou měla jen pár dní ze čtyř měsíců pochodu, ze dvou tisíců kilometrů mrazivým Tibetem. Byl to její několikátý pokus dostat se do zakázaného města. Do Lhasy.

Drobné francouzské orientalistce bylo v té době padesát šest let, a nikdo by se nedivil, kdyby svou pouť vzdala. To by ale nesměla soupeřit sama se sebou, s tvrdohlavou a cílevědomou Alexandrou David-Néelovou. „Začalo hustě chumelit. Roztáhnout nad sebou náš malý stan na způsob jakési ochranné přikrývky nepřicházelo vůbec v úvahu. Nezbývalo, než těch několik hodin hustého sněžení prospat jen tak, s hlavou položenou přímo na našich vacích,“ vzpomínala Alexandra na úskalí své cesty.

ko1306 alexandra bl a

NEMILOVANÁ

Narodila se do doby, která fandila ženám v nabíraných sukních až na zem, oddaným manželkám v domácnosti, něžnému pohlaví bez volebního práva. Když přišla 24. října 1868 na svět, nikdo z toho nebyl příliš nadšený. Maminka si přála syna, ze kterého by se stal kněz. Dcera pro ni byla zklamáním a nejevila o ni nikdy valný zájem. Možná proto Alexandru lákal úplně jiný život, než se od ní očekával. Od malička byla ohromena cestováním a pocitem svobody. Poprvé utekla z domu za dobrodružstvím v pěti letech, po velkém pátrání ji přivedl zpět policista, kterého mezitím stihla poškrábat. Období strávené s rodiči do své plnoletosti považovala za ztrátu času.

ČTRNÁCT LET V ASII

V osmnácti opustila domov, rychle vyměnila sukni za kalhoty, začala studovat operní zpěv a buddhismus. Do svých třiceti se stačila zviditelnit jako cestovatelka, feministka, politická radikálka, anarchistka a operní pěvkyně. Když bylo nejhůř, živila se úspěšně jako zpěvačka, mezi její nejdůležitější role patřila Carmen nebo Markéta. Pěvecká kariéra ji přivedla do Tunisu, kde potkala svého temperamentního manžela – železničního inženýra Philippe Néela. Vzali se na základě oboustranné dohody: ona skončí s herectvím, on ji bude finančně podporovat na cestách. Role manželky ji samozřejmě dlouho nebavila, po sedmi letech soužití vyrazila do Indie. Měla se vrátit za osmnáct měsíců, v Asii nakonec zůstala čtrnáct let. Alexandře začal úplně nový život. Dopodrobna studovala místní kulturu, lidi a jejich chování v nejrůznějších situacích. Spoustu energie vložila do osvojování si orientálních jazyků a nářečí. Střední Asie se pro ni stala druhým domovem. „Můj život začal až ve třiačtyřiceti letech, kdy jsem se poprvé vypravila do Tibetu,“ řekla později novinářům. Jejím největším snem však bylo dostat se do Lhasy, v té době cizincům zapovězeného města.

ZAKÁZANÉ MĚSTO

Po Lhase začala bláznivě toužit při druhém setkání s dalajlamou, který tehdy žil v indickém vyhnanství. „Vyprávěli jsme si úžasné příběhy a mluvili o zemi, jaká snad může být jen v říši pohádek. Přestože jsem věděla o východní zálibě v přehánění, vytušila jsem za lesnatými horami a vrcholy přikrytými sněhem, které se tyčily v dálce přede mnou, jedinečnou zemi. Okamžitě jsem zatoužila ji spatřit.“ Navštívit začátkem dvacátého století hlavní město „střechy světa“ však byla šílenost. Tibet byl hlavním aktérem „Velké hry“ – tiché války mezi Ruskem a Velkou Británií o kontrolu nad Střední Asií. Nacházel se na strategicky významném místě a žádná z velmocí se nechtěla ochudit o případný vliv nad tímto územím. Vstup byl povolen pouze jejich agentům, badatelé, vědci, misionáři i orientalisté měli přístup zakázaný. Nesplnitelnost úkolu na Alexandru působila jako magnet. Myšlenkou proklouznout do neprodyšného města byla naprosto posedlá. Poprvé se do Lhasy pokusila dostat už v roce 1913. Při jedné z prohlídek ji však prozradily fotografické aparáty. Musela se vrátit, ale poražená se necítila. „Porážky totiž ze zásady nepřijímám, nikdy a od nikoho.“ Naproti hraniční stanici, kam ji znovu odvedli, si odpřisáhla, že se brzy vrátí. „Touha po odplatě za vlastní neúspěch nebyla přesto to jediné, co jsem si od cesty slibovala. Přitahoval mě především ve své době ojedinělý fenomén zakázaných území.“

ko1306 alexandra bl

DOKONALÁ KAMUFLÁŽ

Úspěšný pokus začal až v říjnu 1923. Předcházely mu dva roky plánování, hodiny neúnavných diskusí o všemožných fintách, jak se vytratit pohledům druhých, zamést stopy a proměnit se v někoho úplně jiného. Rozhodla se vyrazit pouze s mladým lamou - tibetským učitelem buddhismu, který se v roce 1929 stal jejím adoptivním synem. Obtížnost úkolu nespočívala jen v tom, že je čekaly stovky kilometrů kolem himálajské pohoří. Aby byli co nejméně nápadní, nemohli si dovolit žádné nosiče, často putovali pouze v noci a přes den se schovávali v porostu nebo ve stráni. Trpěli hladem a žízní. Báli se, že budou prozrazeni na tržišti nebo u řeky. Balení výbavy bylo pro Alexandru skličující. Když vyřazovala i základní věci pro přežití, padala na ni deprese. Stravu musela omezit pouze na čaj s máslem a v noci spala na zemi bez pořádné izolace. Zároveň nikdo nesměl poznat, že je cizinka. Na svém vzhledu, stejně jako historce odkud pochází, si dala velmi záležet. Byla tak precizní, že ji místní lidé považovali za žebračku pocházející z některé ze vzdálených indických provincií v Himálajích. „Do délky copánků, které tibetská móda vyžaduje, mi chybělo ještě hodně. Vpletla jsem si proto do nich jačí žíně. Abych sladila hnědý odstín vlasů s leskle červenou uhlovou barvou příčesků, pomazala jsem si je lehce vlhčenou tyčinkou s tuší. Tvář změnily k nepoznání objemné náušnice a na závěr jsem se ještě přepudrovala směsí jemně rozdrceného popela se špetkou kakaa.“

BOHOVÉ ZVÍTĚZILI

Po čtyřech měsících pochodu a strachu z odhalení si mohla sama pro sebe konečně říci: Lha gjallo! Bohové zvítězili! Jako první západní žena se dostala do Lhasy, ve které bez povšimnutí zůstala další dva měsíce. „Úsilí, které jsem vynaložila na cestu do tibetského hlavního města, bylo spíš odpovědí na hozenou rukavici než důsledkem nějakého obzvlášť toužebného přání Lhasu navštívit. Když už jsem tu ale jednou byla, měla jsem v úmyslu pořádně si všechnu námahu i útrapy, které jsem zažila po cestě, vynahradit.“ Měla štěstí, že do města dorazila v lednu - měsíci výstředních a zajímavých obřadů. Svou celkem osmiměsíční cestu později zachytila v knize Zakázanou zemí – Cesta Pařížanky do Lhasy.

NOTRE DAME DE TIBET!

Hlásal francouzský tisk, když se Alexandra se svým adoptivním synem vrátila domů. Dobytí Lhasy vyvolalo v její domovině nevídaný ohlas. Francie ji přivítala jako celebritu. Psala články, knihy, pořádala přednášky, dostávala ceny a pocty. Netrvalo však dlouho a znovu se přihlásil onen známý pocit, že musí jet dál, a ještě jednou se přes Sovětský svaz vrátila do Číny. Své sté narozeniny už oslavila doma, v jižní Francii. Prodloužila si cestovní pas a se svou sekretářkou plánovala objet svět v Renaultu 4CV. Zemřela těsně před sto prvními narozeninami s hlavou plnou dalších cestovatelských plánů. „Cesty nejenže uvádějí krev do pohybu jako nějaký hygienický sport, nýbrž rozhýbají také ducha, dodávají mu sílu. Cestovat je totéž co studovat, prodlužovat si mládí. Myslím, že neexistuje žádný účinnější zdroj mladosti, nežli kombinace těchto dvou věcí: cestování a intelektuální aktivity.“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group