ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Na hraně

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

I mistr tesař se utne, stačí drobná chybička, malá nepozornost či jen přehlédnutí nějaké skutečnosti, a docela obyčejný výlet může nabrat diametrálně jiné rozměry. Vcelku stačilo jen málo a tento článek by už nikdo nenapsal.

Oblíbená destinace českých turistů, příjemné ceny, slunce, krásné moře a pro našince i vzdálenostně dosažitelná. Co víc si přát? Nechal jsem se tedy zlákat představou o poznání alespoň části Chorvatska, když se mi naskytla díky kamarádkám Lucii a Eli příležitost navštívit ostrov Murter, ležící mezi Šibenikem a Zadarem. Byl jsem zvědavý, jak na mě místo, které je vyhlášené pro klidné dovolené, zapůsobí, protože mé cesty mají většinou do klidu hodně daleko. Murter má výbornou polohu, leží v podstatě u Jadranské magistrály, a i když je to ostrov, pojí ho s pevninou asi čtyřicetimetrový padací most, který spojuje ostrovní a pevninskou část městečka Tisno. Most se dvakrát denně zvedá na půl hodiny, aby mohly proplout Murterskou úžinou vyšší lodě. Říká se, že kdo neviděl aspoň jednou most zdvižený, jako by na Murteru nebyl. Most se zvedá v devět hodin dopoledne a v pět hodin odpoledne. 

ko1306 chorvatsko dl

V dávných dobách byl údajně ostrov útočištěm pirátů, ale jde spíš o legendu, protože se nenašly žádné přímé důkazy. Nicméně i na tomto ostrově najdeme střípky minulosti. Zhruba před dvěma tisíci lety stávala na místě dnešního městečka Betina římská osada známá jako Colentum, ovšem zůstalo po ní jen málo nálezů. Poskočíme-li v historii do roku 1293, najdeme zmínky, ve kterých je Murter nazýván Villa Magna, což ve volném v překladu znamená Velká ves. V té době zde žilo něco přes dvě stovky obyvatel, při útocích Osmanů se však jejich počet zvýšil o ty, kteří sem uprchli před ¬Turky. Za návštěvu stojí kaple svatého Rocha pod vrcholem kopce Čvrdak. Zajímavá není ani tak křížová cesta, kterou si kdysi prošel i papež Jan Pavel II., ani stavba sama, ale originální obraz od italského malíře Caravaggia. V Murteru byla roku 1866 také založena první veřejná knihovna v Dalmácii. 

PŮVOD JEZER

Jsem-li na nějakém místě poprvé, snažím se objevit vše, co by mohlo být zajímavé. Murter je skvělý v tom, že pokud se nechcete pouze povalovat na pláži, máte možnost absolvovat několik výletů a pokaždé jinam, ovšem když se po týdnu kouknete do mapy, můžete si říct – prošel jsem ho celý. Pěšky jsem tedy zdolal městečko Murter i Betinu, ve stopách papeže prošel kolem kaple svatého Rocha až na vrch Čvrdak a navštívil obec Jezera, která je jedním z největších rybářských center střední Dalmácie. Když jsem dva dny před odjezdem pohlédl do mapy, měl jsem ostrov prošlý křížem krážem. Tedy až na jednu část z Jezer po pobřeží směrem na Murter. Přestože zde nebyla zakreslena žádná cesta, předpokládal jsem, že nějaká pěšina by tam být vyšlapána mohla, stejně jako jsem se o tom již přesvědčil i jinde na ostrově. Ten den mé souputnice Eli i Lucie již na mé nápady a účast na nich rezignovaly, a tak jsem vyrazil sám jen s foťákem. Cestu jsem začal ve zmíněném městečku Jezera, které je zároveň nejmenší obcí na ostrově, v příjemné restauraci Konoba Leut patřící Draženu Pavlićovi, s nímž jsem se během pobytu seznámil. Podnik mi byl sympatický hlavně tím, že není přímo na břehu, ale v první boční uličce, kde je větší klid. Právě díky němu jsem zjistil, jak městečko Jezera získalo své jméno, na ostrově totiž žádné vodní plochy nejsou. Za vším jsou podzimní a zimní deště, které v minulosti na louce za městem každoročně vytvářely jezírka dešťové vody. Ovšem po drenážích bylo „poručeno větru dešti“, tady hlavně tomu dešti, a od té doby vše připomíná jen název obce. V duchu jsem si při doplňování tekutin v Draženově podniku ještě prošel trasu, čítající pět kilometrů, a vyrazil.

VETŘELEC

Za místním přístavem bylo třeba projít oficiální pláž. Všude na Murteru, kde není značení oficiální pláže, je automaticky pláž nudistická. Celá moje trasa toho dne vedla po pobřeží, narážel jsem s přibývající vzdáleností již jen na milovníky kultury volného těla, jak by zněl překlad všeobecně známého německého označení FKK, Freikörperkultur. Je zvláštní, jak v takovém případě funguje psychika. V kraťasech a triku procházíte mezi nahými lidmi, občas nějakého potkáte, když jde proti vám, a připadáte si jako vetřelec nebo nějaký šmírák. V rámci splynutí s okolím jsem se tedy přizpůsobil a po kamenném pobřeží postupoval pouze v sandálech a s batohem na zádech. Pominu-li, že jsem tím přestal poutat pozornost, tak je to i dost pohodlné. Když jsem došel na nejjižnější cípek ostrova, vše se zdálo v pořádku, třetina cesty za mnou, pěšinky vyšlapané a relativně pohodlné. Z tohoto bodu vede příjemná cesta středem ostrova zpět do Jezer, ale můj cíl bylo projít po pobřeží až do zátoky Koromašna, kde jsem se chtěl napojit na jinou odbočku do Jezer. To jsem ještě netušil, že mě čekají patrně čtyři nejnáročnější kilometry v životě. Po nějaké době se začala pěšinka ztrácet a přibývalo útesů. Bylo jasné, že sem již lidé tak často nechodí, a spíš jen připlují lodí, aby strávili nějaký čas v zapadlé zátoce. O tom svědčila nižší přítomnost suchozemských nudistů a zvýšený počet naháčů na lodích. První větší překážka – končí cesta po skále, na níž jsem, a je třeba do vody. Nevadí, říkám si, bude to zajímavější a akčnější. Po pás ve vodě se brodím mezi skalami plnými mořských ježků a jsem rád za sandály na nohou. Po pěti metrech vylézám z vln na další skalisko. Jsem na jižní straně ostrova, blíží se poledne a cítím, že sluníčko dostává tu správnou sílu. Ještě v pohodě zdolávám první zátoku a užívám si pohled na Kornati, souostroví, které je dnes národním parkem. Vlny tříštící se o útesy pár metrů pode mnou tomu pohledu dodávají správnou atmosféru.

ko1306 chorvatsko dl 1

 

KONEC SRANDY

Celé pobřeží se permanentně stáčí do zátok, proto není možné vidět, co na poutníka čeká o pouhých dvacet metrů dále. Ejhle, skála. Přece to nevzdám v půlce a sápu se asi do pěti metrů výšky, abych hned o pár metrů dále slézal až skoro k hladině Jaderského moře. Ani jsem si nevšiml, kdy se po mé pravé ruce objevila neprůchodná bariéra pichlavých keřů a ostružiní. Průchod druhou zátokou probíhá ve stejném duchu, chvíle brodění slanou vodou mezi všudypřítomnými ježky, lezení po kamenných skaliskách, případně jen průběžná cesta na přímém slunci. Dochází voda, nicméně v mapě byly zakresleny jen tři zátoky a ve třetí má být občerstvení, takže beze strachu dopíjím poslední zásobu. Vypadalo to jako pohodovka, ale stálé slézání, brodění a vylézání začíná vyčerpávat. Zatáčím do třetí zátoky a těším se na jedno až dvě velké točené, ovšem nechci věřit vlastním očím. Navzdory přímému slunci mi zamrazí, nikde nic, jen na hladině nějaká luxusní jachta ve vzdálenosti asi sto metrů. To není možné, říkám si v duchu, co teď. Najednou začínám cítit nejen únavu, ale i dehydrataci. Zpátky to nejde, je to rozhodně delší trasa než dopředu. Navíc jistě stejně náročná. Nebo ne? Bude tam někde skála, kterou nevylezu? Zavrhuji depresivní myšlenky a pokračuji. Cestou si začínám všímat detailů, které jsem před tím přehlížel, hlavně pak vyschlých kostřiček racků povalujících se po pobřeží. Z nedostatku tekutin, únavy a horka se mi začíná čas od času točit hlava. Nesmím omdlít, zní mi v hlavě, přeci nezůstanu na pobřeží a nestane se ze mě stejná vyschlá krabatá mumie jako z těch racků. Opouštím třetí zátoku a modlím se za čtvrtou, pokud možno obydlenou. Trasa se najednou přestává stáčet a začíná rovina, kdy vidím asi 400 metrů, jež musím zdolat. Na to, že mám za sebou asi dva kilometry, které mě stály asi dvě až tři hodiny, není to úplně nejlepší pohled. Naštěstí se začala cesta trochu srovnávat a není třeba zdolávat čtyřmetrové výšky, v dané chvíli mě však rapidně vyčerpává i metrový balvan. Cítí-li se člověk k smrti vyčerpán, má prý ještě okolo 70 % energie, momentálně nevím, kde ji mám já, a hlavně jak ji zmobilizovat.

POČÍTÁNÍ CHYB

Dostávám se na výhled do čtvrté zátoky a nálada se radikálně lepší. Nejen, že můj pohled padl na nahou opalující se slečnu, což samo o sobě značí blízkost civilizace, ale hlavně za ní též vidím kapličku a další stavení.

Soukám na sebe kraťasy a s vypětím všech sil se dostávám k domu, nejde sice o restaurační zařízení, v což jsem doufal, ale o soukromý dům. Se zlomky své chorvatštiny naučené z průvodce a češtiny se snažím vyžádat něco k pití. Pohled místních však svědčil o tom, že i beze slov bylo vidět, co potřebuji. Po prvním půllitrovém džbánku vody mi paní domu přinesla ještě dva, které ve mně zasyčely stejně jako první. Když jsem jim vysvětlil odkud jdu, nazvali mě bláznem. To samé jsem si myslel o sobě i já, když jsem o hodinu později seděl opět v Konoba Leut u Dražena v Jezerech. Ovšem ne pro tento riskantní kousek, ale pro to, jak hrubě jsem zanedbal a podcenil přípravu. Po všech těch cestách takhle zakufrovat v jedné z nejpohodovějších destinací Chorvatska. Každopádně je to pro mě poučením, že i krátkou trasu v neznámém místě je třeba promyslet a hlavně, když je jasné, že se půjde na slunci, mít dostatek tekutin. Pokud se cesta neztratí, může se voda vylít, pokud cesta náhle zmizí, může voda zachránit život.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group