ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NA VLASTNÍ OČI

Když jsme si před čtyřmi lety na zahrádce u kolegy Radka Bajgara pojmenovali nový, ještě neexistující pořad pro novou, ještě neexistující televizi NA VLASTNÍ OČI, netušili jsme, co všechno v následujících letech na vlastní oči sami uvidíme.

 


Na vlastní oči - to nebyl jen název. Byl to klíč, úhel pohledu: proniknout s kamerou do života a ukázat divákovi na vlastní oči všechno, co sám vidět nemůže a k čemu se nedostane. Vzhledem k tomu, že do té doby české televizní kanály znaly jen televizi statickou (jedna mluvící hlava na druhou) a že nikdo z nás kloudné televizní zkušenosti neměl (většinu z nás tvořili novináři, kteří předtím jen psali), to byl klíč značně odvážný, o jehož praktické realizaci jsme neměli přesnou představu - a možná právě v tom tkvěla naše výhoda. Neměli jsme totiž možnost obávat se té hory technických problémů, které nás čekaly, a nebyli jsme znechucení, když si realita začala naše plány, sny a představy přizpůsobovat podle svého.

To hlavní, co si pořad přizpůsobilo do podoby, v jaké je dnes, byl zřejmě sám televizní divák. Zatímco my jsme spíš očekávali, že se bude pasivně divit, žasnout, rozčilovat - v horším případě pasivně nudit - divák v nás rychle našel cosi mezi prezidentskou kanceláří a Zdí nářků a zapojil nás tak do problémů, jimiž žije společnost, daleko víc než jsme čekali. Zatímco my jsme se chystali bojovat o jeho zájem, nadělil nám něco podstatně hodnotnějšího - svou důvěru. Bohužel i s tím nádavkem, který důvěru obvykle provází: že dokážeme změnit něco, k čemu nemáme ani kompetence, ani právní nástroje - a v mnoha případech ani dost prostředků a sil.

Mnohokrát jsem si už v duchu říkal, že jsem při natáčení pořadu NA VLASTNÍ OČI viděl na vlastní oči všechno, co snad v tomhle malém státečku k vidění je. Triky velkých tunelářů i poustevníka-idealistu, brutalitu vrahů i samozvané šlechtice, zkorumpované úředníky i žebráky-profesionály, ekologické katastrofy i ekologické fanatiky, živelnou pohromu i neohrožené zachránce. Divák mě ale vždycky překvapí, jeho dopis nebo telefonát spolehlivě jednou za čas přijde s něčím, o čem si řeknu: "Sakra, to bych chtěl vidět na vlastní oči!" A tak bereme kameru - a jedeme točit.

JOSEF KLÍMA, reportér pořadu Na vlastní oči, reportér magazínu KOKTEJL

 

Vzpomínám si na nevlídný upršený podvečer podzimu 1993. V Měšťanské Besedě, o které nám tvrdili, že za dva měsíce bude sídlem televize, která v té době ještě neměla název Nova, pracovaly naplno bagry. Rodící se redakce publicistiky sídlila v nevlídném baráku kdesi ve Vysočanech a snažila se nafasovat VHS video, abychom si měli na čem pouštět přivezené ukázky zahraniční publicistiky. V poledne jsem měl schůzku s Anastázií Kudrnovou, kterou jsem přesvědčoval, aby šla pracovat do naší perspektivní instituce a ona mě zatím ještě posílala do háje. Miloš Čemák a Alena Ježková mě po několikatýdenní zkušenosti ve Vysočanech do háje poslali definitivně a odešli zpátky do Reflexu. Kamarád Tomáš Feřtek se chystal k témuž - se slovy, že každé médium vyžaduje svůj typ lidí. Kolem šesté se dostavil jakýsi Roman Šmucler se svou ženou Líbou. Jelikož přišli z Kavčích hor, které já znal leda jako vysokou budovu z pohledu dole od řeky, působili jako experti a já jim hned na místě oběma nabídl spolupráci, respektive práci. Taky proto, že každé médium potřebuje svůj typ lidí a v tomto případě se nedalo zmýlit. Radek John v té době už přestal dělat drahoty, byl jedním z prvních opravdických zaměstnanců redakce publicistiky a dokonce hovořil o tom, že by něco natočil.

Toho večera se ovšem z první reportáže nevrátil on, ale Josef Klíma. Ostřílený vlk, který v oblacích cigaretového smradu nabušil do psacího stroje nejednu reportáž či knihu. Vrátil se z Ostravy a nebyl to jářku šťastný návrat. Vzpomínám-li si přesně, šlo o to, že větší množství romských spoluobčanů systematicky demolovalo jistý ostravský činžák, čímž postupně donutilo původní obyvatele, aby se vystěhovávali a jejich místo zabírali další romští příbuzní. V tom domě se dělo mnoho obrazově dramatických věcí - ovšem nikoli v ony dva dny, kdy se je Pepa vydal natočit. Nakonec se z přivezeného nemateriálu sice cosi vysílatelného podařilo ustříhat, ale reportáž nám přinesla něco podstatnějšího: pochopení rozdílu mezi psanou a televizní publicistikou. Totiž, že píšící autor mnohdy nepotřebuje vidět vůbec nic - něco si přečte, další uslyší, něco si domyslí a zbytek vymyslí. Nic pak nebrání tomu, aby na papíře ožily nejdramatičtější scény, ve kterých obyvatelé jistého domu podpalují rohožky a potažmo dveře svým sousedům. Nic takového však v televizi nejde: co natočíme, s tím můžeme pracovat. Co nenatočíme, to těžko budeme ve střižně stříhat. Jak prosté. Inu, ani tento návrat nebylo to, co by nás v tom podzimním soužení rozveselilo.

Když už jsem měl napsat pár řádků o publicistice v Nově, vzpomněl jsem si na tyto téměř zapomenuté pocity z dob, kdy se nám píšící novináři spíš vysmívali, leckdo nevěřil, že Nova v únoru vůbec vyjede, kdy by bylo absurdní snít o tom, že Na vlastní oči budou sledovat tři miliony pravidelných diváků a že se naši metodu budou až nadoraz snažit napodobit všelijaké publicistické pořady na zbývajících kanálech, z toho první dva roky neúspěšně.

RADEK BAJGAR, první šéfredaktor a reportér pořadu Na vlastní oči

 

Připomínat začátky pořadu Na vlastní oči už mi začíná znít podobně, jako když nám rodiče kdysi vyprávěli, jak za první republiky chodívali několik let v jedněch botách. Od časů prvních dětských botiček pořadu Na vlastní oči se změnilo docela všechno. Zlomili jsme všechny divácké rekordy. Postavili na hlavu všechny teoretické studie o specifice televize tvrdící, že publicistické pořady nemohou získat důvěru a pozornost více než 12 % obyvatel kteréhokoli státu. Máme takovou důvěru diváků, jakou si žádný jiný pořad tohoto typu na světě nezískal. Při klíčových událostech v České republice nás sleduje téměř každý druhý dospělý občan. Co to pro nás znamená? Kupodivu hlavně konec svobody, jakou jsme cítili kdysi na začátku. Tehdy na zahradě, na třešních u Radka Bajgara, jsme si říkali: rozbijem všechna televizní publicistická klišé a když ne, vrátíme se klidně ke svému psaní knížek a časopiseckých reportáží. Dnes, když dostáváme padesát dopisů denně a v nich prosby o pomoc a věty typu: "Na všechny instituce v tomto státě jsem se obrátil a zklamaly, už jenom vy nás můžete zachránit," víme, že ať chceme nebo nechceme, musíme stát za pořadem Na vlastní oči do vyčerpání sil. A tak to uděláme.

RADEK JOHN, reportér a třetí šéfredaktor pořadu Na vlastní oči, zástupce šéfredaktora magazínu KOKTEJL
 
Září 1997

. . . . .

. . . . .

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group