ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEJSME SOUD, JSME ZPOVĚDNICE

Tabu je stejně staré jako TV Nova sama. U jeho zrodu stál Roman Šmucler - duchovní otec a moderátor. Pořadů, jejichž tématem jsou příběhy lidí, které se vymykají běžným konvencím, se odvysílalo už více než sto šedesát. Tabu může být diskutabilní a rozhodně je diskutované - jedni ho odsuzují, jiní se zájmem sledují. Pokrytci ho navenek odsuzují, ale zároveň se zájmem sledují. Těch, kteří setrvávají u televizních obrazovek v pozdní páteční večer, který je Tabu vyhrazen, je zhruba dvanáct procent. A to je na poměrně pozdní hodinu velice slušná sledovanost.

 


Když se Roman Šmucler rozhodoval mezi svými dvěma životními láskami - medicínou a žurnalistikou, usoudil, že je možné být píšícím lékařem, ale ne léčícím novinářem, a to rozhodlo. Už během studií medicíny pracoval v rozhlase - podílel se mimo jiné na Noční lince Mikrofora, kam se telefonicky obraceli různí lidé se svými neobvyklými výpověďmi. Později se ukázalo, že taková praxe byla skvělou inspirací i průpravou pro pozdější Tabu.

"Nechci tvrdit, že Tabu jsem vymyslel jenom já. Přinesl jsem nápad, ale finální podoba je dílem mnoha lidí - Radka Bajgara, režiséra Kudrnáčka, dramaturgů a scénáristů," říká Roman Šmucler.

Zpočátku se Tabu rozběhlo jako projekt s krátkodobou perspektivou. Tvůrci počítali s tím, že se témata i hosté, kteří budou ochotni usednout do budky ve studiu, rychle vyčerpají a odhadovali životnost pořadu tak na rok. Pak ale situace dostala zvláštní obrat - zpočátku přiváděli do studia hosty scénáristé anebo odborníci na určitou problematiku, kteří k tomu přemluvili svého klienta, později se lidé začali do Tabu hlásit a sami stáli o to, podělit se o svůj příběh s diváky. Dnes Tabu stojí téměř výhradně na lidech, kteří své neobyčejné zážitky nabízejí televizi o vlastní vůli.

Od počátku vysílání Tabu se podařilo řadu delikátních témat odtabuizovat. Když v jednom z prvních pořadů mluvila lesbička, velmi slušná, inteligentní dívka, vysokoškolačka a básnířka, která v závěru pořadu vystoupila z budky, lid byl pobouřen - jak se může někdo hlásit k něčemu tak hroznému?! Dokonce dívku, kterou v metru někdo poznal, lidé verbálně napadli. Dnes je veřejnost mnohem tolerantnější a daleko bizarnější příběhy ji nechávají chladnou. Roman Šmucler k tomu říká: "Nemyslím si, že na tom má zásluhu jenom náš pořad. Tabu jsme neodhalovali jako jediní, ale domnívám se, že díky naší popularitě se takovými tématy zabývá i řada novin a časopisů. A samozřejmě podstatnou roli zde hraje změna celospolečenského klimatu."

Diváci si často kladou otázku, co pudí některé lidi k tomu, vystoupit v televizi a vyzpovídat se ze svých velmi osobních a často až skandálních příběhů a osudů, ze svých vad, úchylek či ponížení. Psychologové jsou toho názoru, že mnozí lidé v sobě celý život nosí nějaké strašné tajemství, a tím, že ho anonymně sdělí milionu diváků, se jim uleví a zbaví se tíhy, která je trápila řadu let. Jiní lidé chtějí svým příběhem varovat ostatní a ušetřit jim, aby museli projít tím, čím prošli oni sami. (Například žena, jejíž partner zneužíval její děti, aniž by o tom ona dlouhou dobu věděla.) Další se zase rozhodnou, že s něčím definitivně skoncují, a v momentě, kdy svůj slib, ač anonymně, vysloví před takovým množstvím lidí, cítí se více zavázáni. Samozřejmě se najdou i tací, u nichž hraje roli i jistá dávka exhibicionismu a pro něž je chvíle, kdy mohou mluvit k milionu diváků, nejslavnější chvílí v jejich životě, tím největším dnem D.

"Někdy také může hrát roli snaha zmedializovat nějaký sporný případ ve svůj prospěch. Jenomže tím si nikdo moc nepomůže, protože u nás se nezveřejňuje jméno ani město, odkud člověk pochází. S těmito problémy se potýkají spíše naši kolegové z pořadu Na vlastní oči nebo Občanské judo," říká Roman Šmucler.

Tabu se k příběhům svých hostů staví jako k jejich subjektivním dojmům. Často se zde mluví o věcech, které patří dávné minulosti, o lidech, kteří jsou mrtví, o něčem, co se nepodařilo objasnit ani kriminálce. Tým lidí, který vytváří Tabu, nemá možnost takové případy přešetřovat a dopídit se objektivní pravdy. "My nejsme soud, jsme zpovědnice," říká Roman Šmucler. "Když se někdo svěřuje ve zpovědnici knězi, tak také nepřináší akta a protokoly. Říká, jak si myslí, že se věci staly. Pro Tabu jsou důležité pocity člověka, který trpí nějakou chorobou, má nějaký defekt, potkalo ho něco nepěkného. A nezáleží na tom, že příběh někdy nevypráví objektivně, a dokonce ani nezáleží na tom, že v této souvislosti mluví zkresleně o nějakých lidech, protože zde nepadají jména, a tudíž nemůže nikoho poškodit. Bude-li mluvit v Tabu schizofrenik, bude obrovsky přesvědčivý, i když by bylo možné ho usvědčit z řady lží. Lidi je tu třeba chápat jako subjekty. Říkají, co si myslí, že viděli, že zažili. Svým způsobem je tedy jedno, jestli se to, co se stalo, stalo skutečně tak, jak to ten člověk popisuje."

Za dobu svého trvání změnilo Tabu nenápadně, ale výrazně svou tvář. Zpočátku stál pořad na tom, že hostem je člověk se zajímavým příběhem, jehož do jisté míry prezentuje přísedící - většinou odborný lékař - který problém objasňuje z odborné stránky, a moderátor je jenom zprostředkovatelem. Dnes se pořad posunul do sféry důvěrného rozhovoru mezi moderátorem a hostem v budce - z pozice medicínské do pozice intimní, z pozice diagnóza do pozice příběh. Navíc je pořad proložen krátkými reportážemi, které se předtáčejí a vkládají do živého vysílání. Většinou jde o čtyři vstupy v jednom večeru.

"V Tabu je samozřejmě důležité chránit identitu našeho hosta, ale na druhou stranu je škoda, že o něm televizní diváci nevědí vůbec nic. Jakmile nahlédnou, byť letmo, do prostředí, kde se pohybuje, mohou si o něm udělat určitou konkrétnější představu. Stačí, když se kamera krátce projde po bytě, a už víte, jestli je ten člověk pořádkumilovný nebo ne, jestli je intelektuálně nebo materiálně zaměřený, má-li vkus, nebo se obklopuje kýčem... Hodně o člověku vypoví i způsob jeho chůze, držení těla - to všechno lze v televizi předvést, aniž bychom ukázali tvář."

Možnosti vystoupit na konci pořadu z budky využívá jenom zlomek hostů, což pořadu jako takovému neškodí, ale na druhou stranu to svědčí o tom, že v naší zemi není všechno úplně v pořádku. V mnoha případech je však moderátorova nabídka k tomu, aby se host představil televizním divákům, více méně formální. Tvůrci musejí umět odhadnout, kdy je riziko, že to bude pro hosta nebezpečné, příliš velké a kdy je lepší jeho identitu utajit.

V současné době připravuje pro moderátora Romana Šmuclera Tabu dvoučlenný tým lidí. V roli dramaturga pořadu se za celou dobu vystřídali tři lidé - první byla Kateřina Hamrová, další Jana Kasalová, nyní Zbyněk Fiala. Ten spolu s asistentkou Markétou Brůžkovou odvádí vlastně devadesát procent práce. Přijímají všechny dopisy, odpovídají na ně a hledají nosné téma pro pořad. Když se zdá, že ho našli, je nutné prověřit, zda se dopis nebo vzkaz na telefonickém záznamníku zakládá na pravdě. Po schůzce s oním člověkem předají téma scénáristovi, který se s hostem několikrát setká a zpracuje bodový scénář. (Pravidelně spolupracuje s Tabu okolo deseti scénáristů.) Zároveň se musí natočit filmové vstupy. Přípravná práce na jednom Tabu trvá minimálně čtrnáct dní. Na moderátorovi pak už není vytvářet pořad, ale prezentovat ho.

V průměru přicházejí do redakce tři až čtyři dopisy denně. Samozřejmě několikastránkové. Řada lidí, kteří se podíleli na pořadu tohoto typu, nevydržela dlouho. Nebyli schopni zvládnout stres, který neustálý styk s neštěstím, deviací či nemocemi přináší. Nebezpečí profesionální deformace je tu značné.

Romanovi Šmuclerovi zde ve velké míře pomáhá právě medicína: "Jsem lékař a bohužel jsem byl svědkem řady úmrtí. Zažil jsem ohromné množství lidského neštěstí. I neštěstí je subjektivní faktor - těžko lze určovat, co je větší a co menší neštěstí. Díky tomu, že jsem v neustálém styku s chorobami a s lidskou bolestí, mě příběhy z Tabu nedegenerují. Samozřejmě se do mě zapisují a cítím, že Tabu je pro mne obrovská životní zkušenost. Nevím, jestli ji někdy zúročím - možná jednou napíšu knihu nebo se promítne do nějaké mé jiné televizní práce. Ale medicína mne naučila tomu nepodlehnout. Lékařská profese člověka v tomto směru vyzbrojí, protože když nemá lékař zdravý odstup, může člověka zabít. A stejně tak jako nemůžu s každým pacientem umírat, nemůžu každý příběh Tabu příliš niterně prožívat."

Ne každý host, který přináší do studia svůj příběh, je ideální pro tento typ pořadu. Jsou lidé, kteří mají dar slova a dovedou strhnout diváky celkem běžným příběhem. Druzí naopak prožili něco úžasného a neobyčejného, ale nedovedou to prezentovat. Vzhledem k tomu, že výrazové prostředky hostů jsou omezeny na verbální projev a nemohou si pomoci gestikulací a mimikou, hraje zde schopnost vyjádřit se velkou roli. Tady je třeba bedlivě hlídat hranici únosnosti.

"Lidé se ve studiu samozřejmě chovají úplně jinak než v osobním kontaktu. Já tomu říkám inverzní reakce, která, až na pár výjimek, naprosto spolehlivě funguje. Lidé, kteří mají velkou trému, najednou zjistí, že se ve studiu nic tak hrozného neděje a že se jejich strašlivá představa nenaplňuje, a rozvážou. Naopak ti, kteří se tváří jako hrozní suveréni a ženou to silou, přijdou, vidí kameru a světla - a je konec. Je na nás, abychom dovedli odhadnout, kdy se kdo jak zachová. Je možné si pomoci předtočením příběhu nebo tím, že do pořadu pozveme ještě jednoho hosta. A samozřejmě záleží také na mně jako moderátorovi, jak rozhovor povedu a jak se mi podaří přimět toho člověka mluvit."

Roman Šmucler se občas dostává do situace, že se diváci, když už mu přímo nevytýkají neomalenost, pozastavují nad tím, že je schopen se ptát na věci, "o nichž slušně vychovaní lidé nemluví". Tabu je pořad o takovýchto věcech a je logické, že není možné o nich nemluvit. Přesto jako moderátor nějakou dobu pociťoval, že se změnil z relativně oblíbeného spíkra v neoblíbeného, a že si trochu paradoxně účastí v populárním Tabu uškodil ve vztahu k ostatním aktivitám. To se ale naštěstí brzy upravilo. "Dělal jsem různé zábavné pořady a společenské akce a najednou jsem si uvědomil, že mám daleko méně nabídek. Tabu prostě najednou byla divná image," říká. Ale zároveň přiznává, že je někdy opravdu těžké najít a dodržet správnou míru. "Člověk stále nese riziko, že přestřelí, což zcela paradoxně víc vadí divákům než našim hostům. Ti totiž svůj problém několikrát vyprávěli dramaturgovi i scénáristovi a mluvit o něm už pro ně není traumatizující. Dokonce by byli ochotni o něm mluvit ještě podrobněji." Jemnocitný je ale divák, který otázky vedené příliš na tělo považuje za až moc indiskrétní a na to je alergický. "Diváci, pro které se pořad dělá, považují někdy mé dotazy za hyenismus. Jenomže v pořadu tohoto typu se přece nelze na nic neptat a taktně nechat toho člověka mlčet. Je pravda, že ta správná míra se hledá těžko. Například v pořadu, který se týkal toho, jak otec sexuálně zneužíval svou dceru: společensky je velice důležité takový příběh zveřejnit, ale na druhou stranu je těžké detailně se ptát osmnáctileté dívky, jak takové zneužívání probíhalo."

Tabu nepatří mezi pořady určené milovníkům humoru. Ale stejně jako život, je i Tabu mnohotvárné a občas i sem humor pronikne. "Veselých historek z natáčení" má Roman Šmucler v zásobě několik. Ta nejoblíbenější díky pohotovosti kameramanů unikla i přes živé vysílání divákům: "Jeden z hostů, který přišel do Tabu, mluvil o tom, jak přežil rakovinu. Málem ale nepřežil Tabu," říká s nadsázkou Roman Šmucler. "Usedl v budce na židličku, která s ním praskla, a on vypadl z budky, na které jsem měl položený džus. Sklenice se na mne zvrhla a pak se rozbila, já byl politý sladkým džusem a ve studiu to během pár vteřin vypadalo jako po boji. Kameramani hbitě přestřihli záběr na telefonistky, asistenti nasoukali hosta zpátky do budky a pokračovalo se dál. Jenomže on tam, chudák, notnou chvíli seděl jak zajíček v své jamce v podřepu, než se podařilo přinést novou židli a nenápadně mu ji tam přisunout. Budka byla rozklížená, já politý a ulepený po zbytek pořadu šlapal v džusu. Diváci skoro nic nepostřehli, i když by to byl dokonalý důkaz toho, že se Tabu, až na některé výjimky, skutečně vysílá živě."
 
Říjen 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group