ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KOKTEJL V ŘÍŠI DIVŮ

 

Tak to totiž bylo vždycky. Ráno přišel člověk do práce a dozvěděl se, že Koktejl bude vydávat jako přílohy cédéčka. Praktický důsledek tohoto nápadu je ten, že reportéři vyrážejí na cesty nejen s fotoaparáty, ale také s šikovným malým přístrojem na nahrávání · a po cestě sbírají kromě obrázků také zvuky. Není to nijak jednoduché, tam, kde nadšený cestovatel slyší rajské zvuky domorodé písně, bezcitný přístroj leckdy zaznamená chaotický šum přerušený sem tam neartikulovanými výkřiky. Přesto jste si už mohli poslechnout zpěvy amazonských Indiánů, zvuky velryb, buddhistické mantry, písně ostrova lidojedů...

 

. . . . .

 

Když už byl Koktejl obohacen o zvuky, plný slov a obrázků, začal mu chybět pohyb. A tak na podzim vyšel Koktejl se svou první videokazetou. Byla na ní Indonésie se vším všudy a následovala Jihoafrická republika... Na cesty se zkrátka vyráží s dalším přístrojem, s kamerou. Koktejl už nyní nepatří jen do knihovničky, ale může vám vytvořit fonotéku i videotéku, vše v edici, jejíž název "Planeta Země" přesně vystihuje, o co nám jde · zprostředkovat vám v co nejširší paletě záběrů modrou planetu, která je domovem nás všech.

 

Snad proto Koktejl ani nemohl ustrnout jenom na časopise, který ovšem je pořád naším "nejmilejším dítětem". Snad proto je hlava šéfredaktorova pořád plná nápadů · protože s objevováním Země nemůžeme být nikdy hotovi, protože se nikdy nevyčerpají možnosti, jak vám přiblížit to, co nás nesmírně fascinuje · náš svět.

 

Protože to tak bylo vždycky, i tentokrát nebylo od nápadu zas tak daleko k činu a jednoho rána jsme se dozvěděli, že KOKTEJL BUDE MÍT BRÁCHU! Od této chvíle bude vycházet nový, český a původní magazín ŘÍŠE DIVŮ. Malý brácha Koktejlu pro malé bráchy našich čtenářů · nebo pro jejich děti. A co to znamená pro nás?

 

Od této chvíle bude každý cestovatel slídit po tom, jak si hrají "cizokrajné" děti.

 

Od této chvíle bude každý kolega · rodič vyzvídat, co by jeho potomek rád četl.

 

Od této chvíle bude každý reportér magazínu Koktejl hodný na děti.

 

. . . . .


Rozhovor s šéfredaktorem a vydavatelem Josefem Formánkem, duchovním otcem Říše divů:

 

Kdy a proč tě napadlo stvořit a vydávat časopis pro děti?

 

Jednou jsem jel s rodinou za naší pratetou a chtěl jsem u pumpy pro dceru koupit nějaký dětský časopis. Možná jsem zdeformovaný tím, že časopis sám vydávám, ale žádný se mi nelíbil. Tak jsem zjistil, že mimo ABC, které je už pro starší děti, tady nic podobného dětskému Koktejlu není. A bylo mi líto, že své dceři můžu koupit maximálně nějaké komerční masové tituly, z nichž se nic o světě okolo sebe nedovědí. Rodiče si kupují Koktejl, protože mají zájem o dobrodružství, poznání, nové horizonty · a určitě by rádi rozšířili horizonty i svým dětem nebo vnukům, jenže ono tu nic takového není. Řekl jsem si, že udělám dětský časopis.

 

Proč zrovna "Říše divů"?

 

Chtěl jsem nějaký dětský název, který by byl trochu pohádkový a trochu reálný. Pak jsem si vzpomněl na "Alenku v říši divů". Ten název je pohádkový, ale taky strašně pravdivý. Protože zeměkoule je neuvěřitelně krásná říše divů · hýří barvami, tak, jak o tom vypráví motto magazínu Koktejl.

 

Do jaké míry to bude skutečný mladší brácha Koktejlu?

 

Do té míry, do jaké si to děti vyprofilují svými čtenářskými odezvami. Samozřejmě tam existují vazby, proto je ten časopis vyráběn ve spolupráci s magazínem Koktejl, ale nemůže to být čistě obdoba Koktejlu. Děti mají trochu jiné zájmy, než je jenom příroda a cizí země..., proto tam budou články i o hudbě, sportu či technice...

 

Jak dlouhá byla cesta od nápadu k realizaci?

 

Začalo to v listopadu onou cestou za pratetou Andou a časopis by měl vyjít prvního července.

 

Je to dárek tvé dceři?

 

V tom máš trochu pravdu. V tom časopise je kreslený příběh a tam jsem si vpašoval postavu vypravěče, který říká: "A jedna malá Karolínka mě poprosila, abych jí vyprávěl..." A to je ona. Jednou, až bude větší a bude mi třeba nadávat, že jsem se jí tolik nevěnoval, bude snad vědět, že jsem na ni taky myslel, i když jsem nebyl s ní a pracoval.

 

Podle čeho jsi tvořil časopis?

 

Podle toho, jak bych si takový časopis představoval já jako dítě. Abych si v něm mohl číst, ukazovat, ale abych si s ním mohl i hrát, pracovat, přemýšlet nad ním..., aby to nebyl jen "takový časopis". Nechceme v něm mentorovat, na to děti kašlou. Chceme, aby se bavily. Chceme jim pomoci rozvést jejich fantazii a právě největší fantazie, aspoň si to myslím, je svět kolem nás. V tomhle časopise musí být přitažlivá témata, musí to být barevné, musí tam být vše, co děti zajímá. Myslím, že je třeba zajímají dramatické věci - tak jim tam dáme dramatické věci, třeba létající mnichy z kláštera Šaolin, protože je to akční a zároveň je to o jiné kultuře. Dáme jim tam články, které je budou inspirovat k tomu, aby něco dokázaly. Vzpomněl jsem si na knížku ze svého dětství o Meresjevovi nebo na neuvěřitelný příběh Cortéze, slavného dobyvatele, který zvítězil i proti velké přesile. Tyhle příběhy mě strašně moc dali a dávají i dnes v dospělosti. Z nich plyne - když něco chceš, tak to dokážeš. Jenom to chce zkusit. Chci, aby děti věděly, že to fakt funguje, že to není jenom ve filmech.

 

Jak se z reportéra, vydavatele, obchodníka a šéfredaktora v hlavě "přecvakneš" na dítě?

 

Četl jsem před pár lety rozhovor s Klausem a on v něm zhruba říká jednu věc: "Když pracuju, tak pracuju, když odpočívám, tak odpočívám." To mi vyhovuje, protože já jsem taky takový extremista. Nemám rád nic napůl. Když obchoduju, tak se snažím být chladný obchodník nad věcí, když jsem táta, tak jsem táta, a když jsem šéfredaktor dětského časopisu, tak jím jsem naplno. Taky jsem obrovský hračička, takže mě bavilo vymýšlet a kreslit si na prázdný papír budoucí rubriky budoucího skvělého časopisu. Já vím, že to bude úspěšný projekt, jak čtenářsky, tak komerčně. Ale pro mě nebude většího vyznamenání, než když to bude šílenství. Když budou děti obklopovat stánky, řvát z toho časáku nadšením... Původně jsem k tomu přistupoval víc jako vydavatel, ale časem jsem si ten časopis zamiloval, protože je v něm slunce. Je krásný a mám ho prostě rád.

 

. . . . .

 

Rozhovor s redaktorkou Tamarou Wölfelovou a grafičkou Lucií Šanovskou, "matkami" Říše divů:

 

Jak se dělá dětský časopis?

 

Tamara: Předcházejí tomu měsíce příprav, studií, četby..., ale stejně se nakonec učíš za pochodu. Nikdy jsem nevěřila, kolik práce dá napsat deseti řádkami o jedovatých hadech v džungli. Nikdy jsem nevěřila, jak je těžké podat téma tak, aby tomu rozumělo osmileté dítě, desetileté to zaujalo, dvanáctileté nenudilo a dospělý si o tom nemyslel, že je to blbost.

 

Jak víš, že to, co napíšeš, děti pochopí?

 

Tamara: Zkouším si představit, že jsem dítě, a přemýšlím, nakolik by mě to zaujalo. Ale protože samozřejmě jsem už dávno dospělá, tak to zkouším na dětech. Mám třeba zajímavé téma, a když jdu s dětmi na procházku, lehce nadhodím: "Hele, představ si, že jsou děti, daleko odsud..." a začnu vyprávět příběh indiánského chlapce Pabla z Mexika. Když se děti zastaví a ptají se mě, je to dobré - zaujalo je to. Ale mockrát se mi stalo, že řekly: "Hm." Také jsme samozřejmě prováděli průzkumy na několika školách, kde nám makety časopisu komentovalo více než dvě stě padesát dětí.

 

Máš už tedy zásady, jak psát texty pro děti?

 

Tamara: Zásadu mám jednu jedinou - učím se na svět dívat dětskýma očima. A pro dospělého je to strašně těžké. Pro mě je skutečně jednodušší napsat reportáž o ekologické katastrofě nebo narkomanech než reportáž pro děti tak, aby je to donutilo nevynechat ani řádku.

 

Texty pro děti musí být samozřejmě maximálně konkrétní, nesmí v nich být zkratky ani cizí slova.

 

Lucie, jak jsi vytvářela podobu časopisu?

 

Lucie: Fantazií. Musela jsem se vcítit do dětského světa pestrosti, barviček, oprostit se od civilizace.

 

Předtím jsi dělala i grafiku Koktejlu. Jaký je v tom rozdíl - pro děti by měla být jednodušší?

 

Lucie: Spíš naopak. To, co je v Koktejlu, je pro děti strohé. Rozdíl je ve všem, v písmu, ve vzhledu stránky · dítě se musí ve stránce orientovat. Nesmí to být přeplácané, ale natolik pestré, aby ho to zaujalo. Nechci, aby to byl kýč, který děti obklopuje na každém kroku. Kdyby to ale bylo "střízlivé" podle našich představ, děti to nezaujme. To je na tom to nejtěžší.

 

Tamaro, jaká je tematická skladba časopisu?

 

Tamara: Hlavní reportáž bývá maximálně na čtyři strany, většinou je zahraniční. Dále máme rubriku, ve které chceme postupně představit děti z celého světa. Jak žijí, co jedí, jak tráví volný čas, jak si hrají..., vždy je u toho návod, jak si vyrobit jejich hračku - třeba japonské origami. Celý náš časopis je velice pozitivně laděný, je postavený na výzvě: "Podívej, co dokázal v tomhle příběhu tenhle člověk. Ale to neznamená, že ty to jednou nedokážeš také. I malý úspěch je úspěch." Děti v textu oslovujeme - ukazujeme jim, co by si samy mohli udělat. Řada dětí je nadaných, jen to nikdo neobjeví, a je to jen na nich. Tenhle časopis by jim měl pomoci najít sebe sama, své vlohy, schopnosti a odstranit zábrany, naučit je, aby si víc věřily. Chceme dětem ukázat, že svět je nádherný a má spoustu neomezených možností.

 

Lucie: Je to jeden z mála časopisů, který je dělaný tady a je pro české dítě.

 

V současné době počítačů a spěchu je to takové zastavení. Zastavení pro dítě, které se v dnešním světě leckdy nevyzná, neví, co si má vybrat a kam se zařadit...
červen 1998

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group