ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Moře klidu

TEXT: MART ESLEM

Nedokážu si vzpomenout, že by mě nějaké místo tak uklidňovalo, jako kapverdská vesnička Tarrafal de Monte Trigo s přilehlou stejnojmennou zátokou. Netoužil jsem po žádném dobrodružství, pouze po klidném posezení a kochání se okolní atmosférou a nádherou. Toho se mi na jihozápadním břehu ostrova Santo Antão dostalo vrchovatě.

Uprostřed tohoto smyslového „obžerství“ se přede mnou vynořovaly kulisy doslova pohádkového příběhu Franka a Susi, majitelů hostelu Mar Tranquilidade. Myslím, že nemohli zvolit trefnější název. Svými rozměry se sice jedná spíše o malý hotel, přesto je každý kout této stavby s velikým citem a vkusem umístěn do bezchybného celku, báječně zapadajícího do svého jedinečného okolí. Američanka Susi se seznámila s Frankem v Bavorsku. Ani jeden z nich tehdy netušil, že v Mnichově popíjí se svým budoucím partnerem. V Německu prožili celých čtrnáct let. Po letech usedlého života se oba shodli na tom, že nastal čas provést nějakou zásadní změnu. Rozhodli se jít za svým snem a začít objevovat svět na palubě vlastní jachty. Loď se stala jejich trvalým domovem a po plavbách po Středozemním moři se vydali na cestu podél břehů západní Afriky. Toužili najít ideální místo, kde by strávili zbytek svého života a které by se stalo jejich novým domovem, daleko od hektické civilizace a společnosti, jež zcela propadla zvrácenosti globálního konzumismu.

ko1307 tema kapverdy aa27iq98jq3mi-onrwedvhka0-hd fotopedia.com

ŽIVOTNÍ KOMPROMIS

Jedno z takových míst objevili právě v zátoce u Tarrafal de Monte Trigo. Již téměř patnáct let zde budují svůj nový domov, který se neustále rozrůstá a zdokonaluje. Od prvních batůžkářů, kteří spali na zemi, až do dnešního komfortu, nabízejícího i stravování. Frank a Susi se dokázali přenést přes některé byrokratické obtíže a s pomocí místních lidí, kteří je po počátečních pochybnostech už dávno přijali za své, vybudovali malý ráj na Zemi. Nezbývá než jim závidět, že si takové místo nalezli.

Ovšem jako cestovateli mi na tom něco nesedělo. Aniž bych se zeptal, odpověděla mi Susi sama. Potom, co vybudovali a rozjeli provoz v Mar Tranquilidade, uvědomili si, že vlastně nevydrží zůstat na jednom místě po zbytek života. Po osmi letech nepřetržitě strávených na Kapverdech se vydali na dovolenou do Evropy. Pochopili, že přeci jenom potřebují určitou změnu, a tak si hledali podobnou oázu klidu i v Evropě. Nakonec ji nalezli v severních Čechách. Po dlouhém hledání si koupili staré osamělé stavení u Frýdlantu. Z objektu vybudovali jakési muzeum starého nábytku, kachlových kamen a podobných cenností, které vypadají jako by vypadly z typické české pohádky. Nyní už čtyři roky tráví léto v Čechách a zbytek roku v Tarrafalu. Našli konečně svůj ideál a vlastně optimální řešení. I já nosím v hlavě pomyslný útěk někam pryč od civilizace. Stejně tak však vím, že by mi časem nakonec chyběla. Ideální je proto jakýsi kompromis. Život je vlastně plný kompromisů, tak proč ne?

Globální konzumní civilizace neustále postupuje jako mor a nicota. Její předzvěstí je elektrické vedení a televizní obrazovky, které určují, co je „in“ a co je „out“. Na lidi v místech jako je Tarrafal má toto velice zničující vliv. Mladí lidé snadno akceptují globální trendy a začínají se stydět za způsob života svůj a svých rodičů. Dokud byl Tarrafal oproštěn od těchto vymožeností, život zde plynul pomalu a spokojeně. S elektrickým proudem přišly změny, o kterých nikdo neví, kam až časem povedou. Jako odpůrce globalismu a stádotvorby přeji Tarrafalu, aby zde dodávky proudu z obecního generátoru zůstaly omezeny na pár hodin denně jako doposud.

VZRUŠENÍ STRANOU

Je úžasné, jak je každý západ slunce jiný. Jednou je téměř nemožné bez oslnění sledovat ohnivý kotouč nořící se do vln oceánu, a jindy je obzor plný do zlata podbarvených mraků, z nichž tu a tam prosvítá pár paprsků dodávajících kouzelný třpyt mořské hladině. 
Každý den v Tarrafalu je vlastně oslavou života. Navštívil jsem už tolik zemí a viděl tolik míst po celém světě, ale přesto mě stále nepřestává překvapovat. Tarrafal a přilehlá zátoka je jakousi láskou na první pohled. A rozhodně jsem to tak necítil jen já.
Jediným větším vzrušením během mého pobytu v Tarrafalu bylo sobotní fotbalové utkání. Borci v azurových a bíločervených dresech se utkali na škvárovém hřišti, ležícím asi dvě stě metrů od Mar Tranquilidade. Ani netuším, v kterých dresech hrálo domácí mužstvo. Další neobvyklostí, alespoň podle místních pamětníků, byla večerní větrná bouře. Na začátku února velice neobvyklá. Vzduchem létalo listí, kousky větví a hlavně zvířený černý písek. Vítr u večeře téměř shazoval nádobí ze stolů a můj pokoj včetně postele byl pokryt vrstvou písku a listí strhaného ze stromů. Vše tam nalétalo kulatým otvorem ve štítu. V neděli ráno tak bylo potřeba vygruntovat celé Mar Tranquilidade. I já vymetal z pokoje písek a listí. Musel jsem oklepávat i prachem zanesené věci a oblečení. Naštěstí nás ráno po bouři uvítal opět slunečný den bez jediného mráčku na větrem vymetené obloze.

AFRICKÁ SAMOTA

Po snídani jsem vyrazil na výlet po okolí. Prošel jsem vesnicí podél pobřeží a potom směřoval na východ, kudy vedla klikatá kamenná cestička mezi kouzelnými terasovitými políčky až do další vesničky Corao. Terasovitá políčka jsou zavlažována pomocí důmyslných akvaduktů a často budí dojem, že vedou snad až do nebe. Jen tak pro hrubou představu, během tříkilometrového pochodu jsem vystoupal od mořského pobřeží až do výšky 500 metrů.

ko1307 tema kapverdy aa27iq98jq3mi-uzzkd3btqg4-hd fotopedia.com

Nad vesničkou Corao jsem potkal starší ženu nesoucí pomeje do prasečích chlívků. Uctivě jsem ji pozdravil a požádal o možnost fotografování. Bez problémů souhlasila a já jí potom nabídl svou pomoc. Krmě pro prasata nesla na hlavě, oním africkým neopakovatelným stylem. Vzal jsem jí tedy alespoň igelitku se zbytkem krmiva. Její malá prasečí farma působila spíše jako orlí hnízdo. Kamenné oválné ohrádky ležely vysoko nad vesnicí na konci úzkého hřebenu. Z něj byl nádherný výhled, jak na zátoku Bahia do Tarrafal de Monte Trigo, tak na vesnici Corao. I tam, vysoko na útese nad zátokou, napáchal večerní vítr své škody. Pomohl jsem stařence přinést zpět kus rezavého plechu, který sloužil jako přístřešek v jednom z chlívků. Vítr jej odvál opodál. Naštěstí však nespadl dolů ze srázu.

Po nakrmení prasat se stařenka vrátila do vesnice a já pokračoval ve výstupu po krkolomné kamenné pěšince. Pěšinka končila v místě, které je na mapě značené jako Garegem. Jedná se ve skutečnosti o jednu kamennou chatrč, proto nevím, jestli lze o tomto místu hovořit jako o vesnici nebo o samotě. Každopádně jsem se v Garegem napojil na cestu, po které jsem před pár dny přijel do Tarrafalu na korbě alugueru.

Téměř dvě hodiny jsem šlapal po prašné cestě krajinou, která se dá nejlépe popsat jako polopoušť. Opájel jsem se tím, že nikde na obzoru nebyl žádný člověk ani žádná budova. Pouze příroda. Vyprahlá, ale nádherná. Vše bylo navíc podbarvené neuvěřitelným tichem. Nepamatuji, kdy jsem stál v otevřené krajině, po které jsem dohlédl na kilometry daleko všemi směry a nic takový výhled nerušilo. Snad naposledy v Antarktidě. Cítil jsem vděk, že mohu takové místo vidět a pokorně si jej vychutnat. I po letech cestování mě svět a jeho rozličná zákoutí nepřestávají ohromovat.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group