ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

AFRICKÝ DEN

 

V Paříži vládlo pravé prosincové počasí. Sníh s deštěm, tři stupně nad nulou. "Vy se vracíte od moře?" usmála se na mě letuška při pohledu na můj slaměný klobouk. "Kdepak," odpověděl jsem, "jen jsem rok pracoval uprostřed afrického buše." Nevěřícně na mě pohlédla, ale bylo tomu tak. Celý rok 2000 jsem strávil jako lékař v Bozoumu, malém městečku na severozápadě Středoafrické republiky. Bez telefonu, televize a Internetu dny plynuly pomaleji a klidněji. Některé byly smutnější, jiné veselejší, ale většina z nich si byla velmi podobná. Jako třeba tento den.


6.00

Okolo 6. hodiny ranní se s železnou pravidelností vyhoupne nad kopec Binot slunce a rychle rozpustí ranní mlhu v údolí. Noční hlídač na misii rozhoupe starý zvon a tak hlasitě oznamuje všem v Bozoumu, že začal nový den.

7.00

Snídám na verandě. Je ještě velmi příjemně, jen asi 22 °C. Z verandy se mi otevírá nádherný výhled na celý Bozoum. V údolí pod misií se mísí slaměné střechy stovek domků s tmavozelenými korunami mangovníků, jejichž větve se prohýbají pod tíží zralých plodů. Snídaně je prostá. Sušené mléko, marmeláda a místní "chléb", který je poněkud nezvyklé chuti. Pekaři v Bozoumu totiž často přidávají do těsta místo soli cukr.

7.45

Nasedám do svého malého Citröenu CV3 a jedu do nemocnice. Musím jet pomalu, neboť cesta je plná výmolů a kamenů. Cestou potkávám vesničany jdoucí na trh. Jsou to především ženy, nesoucí na hlavách ve velkých nádobách maniok, zeleninu, arašídy, banány a další plodiny. Na zádech v šátcích mají přivázané své nejmenší. Okolo běží děti do školy, usmívají se, mávají a hlasitě vykřikují: "Bara mo, docteur. - Ahoj, doktore." Tady v malém Bozoumu se všichni znají.

8.00

Po chvíli přijíždím do nemocnice postavené na malém návrší. Pracuji zde již čtvrtý měsíc jako lékař - dobrovolník, bez nároku na plat. Nemocnice je státní a její spádová oblast je velká asi jako polovina České republiky. Tvoří ji komplex přízemních budov se střechou z vlnitého plechu a betonovou podezdívkou odolnou proti termitům. Jsou zde čtyři základní oddělení: chirurgie, interna, porodnice s gynekologií a dětské oddělení. Dalšími objekty v areálu jsou ambulance, operační blok a lékárna. Uprostřed na dvoře pod starými obrovskými mangovníky táboří příbuzní nemocných. Na ohništi připravují jídlo, perou prádlo a použité obvazy. Nemocnice není obehnána zdí, a tak se mezi nimi popásají vepříci, kozy a slepice obyvatelů Bozoumu.

Den začíná na chirurgii. Podle místního zvyku si se všemi nejprve podám ruku, a pak už začíná vizita. Jde se mnou šéf oddělení - "major" Goum. Je to sympatický schopný člověk, na kterého se mohu ve všem spolehnout. Propouštím dva vyléčené pacienty. I přes nedostatečné vybavení nemocnice a špatnou hygienu je zde pooperační úmrtnost minimální. Nepřičítám to ani tak svým schopnostem, jako spíše neuvěřitelné odolnosti domorodců a praktické absenci přidružených civilizačních onemocnění, jako jsou ischemická choroba srdeční nebo cukrovka.

Před nemocnicí postávají rodiče s malým klučinou. Má zlomenou ruku. "Ať nejí a nepije," říkám rodičům, neboť jej budu muset uspat, abych zlomeninu srovnal. Děti sladké ovoce láká, lezou po stromech a některé občas spadnou. V nemocnici tomu sestry říkají "syndrom mangovníku". Většina zdejších úrazů vzniká podobně. Při sklizni ovoce, při práci na poli, vzácněji při rvačkách a soubojích. Těžká komplikovaná poranění, která znají evropští chirurgové z automobilových nehod, jsou zde vzácností. V celém městě se 17 000 obyvateli je jen asi 10 aut.

Za normálních okolností bych zlomeninu ošetřil hned, ale dnes jsem tu jediný lékař, a proto musím projít celou nemocnici. Můj černý kolega dr. Baté je jako obyčejně na cestách. V Bozoumu, tak jako ve většině středoafrických nemocnic, pracuje jen jeden lékař. Ten navíc spíše plní funkci ředitele nemocnice, vyplňuje statistiky, neustále jezdí po nejrůznějších schůzích, a tak mu na vlastní léčení pacientů prakticky nezbývá čas. Lékařskou péči, včetně jednodušších operačních zákroků, vykonávají sestry, přesněji řečeno bratři, neboť v Africe vetšinu středního zdravotního personálu představují muži. Ti s lékařem konzultují jen nejasné nebo komplikované případy. Profesní úroveň "sester" je různá. Některé neznají prakticky téměř nic, ale najdou se i takové, které díky své každodenní praxi a snaze mají velké zkušenosti a znalosti mnohdy převyšující úroveň sester u nás.

Další na řadě je interní oddělení. Zastoupení nemocí se zde poněkud liší od Evropy. Jsou tu pacienti s TBC, malárií, jaterní cirhózou, ale především s AIDS. Tato nemoc se v Africe velmi rychle šíří. Během několika let práce v evropských nemocnicích jsem viděl méně případů AIDS než během prvních 3 týdnů v Africe. Celkový počet HIV pozitivních odhaduji na 15 % obyvatel Bozoumu. Toto onemocnění spolu s malárií zodpovídá za většinu úmrtí v nemocnici. Mezi hospitalizovanými je též jedna mladá, asi 22letá žena s AIDS. Je dcerou jednoho zdravotního "bratra". Ten je zoufalý, neboť ví, že jí zbývá již jen několik měsíců života.

Porodnici procházím rychle. Jsou tu jen dvě matky, které dnes v noci bez komplikací porodily. I když jsou rodiče velmi často chudí, pro své novorozence vždy nějak opatří pletený obleček včetně malé čepičky a ponožek. Děti mají světlou kůži (černý pigment se začne tvořit pod vlivem slunečního záření až za několik dnů), a tak zpočátku připomínají děti z Evropy. "Pane doktore, ani jedna ještě nezaplatila poplatek za hospitalizaci," žaluje mi rozhořčeně porodní asistentka Regine. Jen krčím rameny. Vím, že peníze již nejspíše nemají, neboť je vydaly za oblečky. S penězi je to tu věčný problém. V zemi žádné zdravotní pojištění neexistuje, a tak pokud někdo onemocní, musí plně hradit použité léky a zdravotnický materiál až do poslední jehly, navíc pak poplatek za hospitalizaci, eventuálně za operační výkon.

9.00

Poslední zastávkou je pediatrie - nejvíce vytížené oddělení v nemocnici. Ve dvou malých místnostech se tísní asi 15 nemocných dětí se svými matkami a dalšími příbuznými. Přichází Semplice, šéf oddělení. Zase nastává nezbytné podávání rukou. Pak mi sděluje smutnou zprávu. Ráno zemřela Marie, osmiletá holčička, která byla již řadu měsíců v nemocnici s těžkou plicní a břišní formou tuberkulózy. Moc mě to mrzí, neboť jsem si tuto malou trpělivou holčičku zamiloval. I když se v průběhu týdnů přes moji veškerou snahu její stav postupně zhoršoval, takže nakonec nemohla pořádně jíst ani dýchat, nevzpomínám si, že by si někdy stěžovala. Každé ráno mě na vizitě vítala širokým úsměvem a na mé otázky jen tiše odpovídala: "Yakape. - Je mi dobře." Poslední dny již ani neměla sílu vstát, ale úsměv z její tváře nikdy nezmizel. Většina afrických pacientů je takových. Jsou trpěliví, nenároční, vděční za každou sebemenší pomoc.

Musíme ale pokračovat. "Ala sigigi, - Ven," křičí Semplice a energicky vyhání příbuzné. Během vizity vyžaduje klid. V rychlosti prohlížím všechny černoušky a kontroluji jejich léky. Jako obvykle najdu několik dětí, jimž některé chybějí, protože na ně jejich rodiče nemají peníze. Po vizitě je půjdu hledat do skladu na misii. V rohu jedné místnosti nalézám čtyřletou holčičku, kterou jsem minulou noc operoval. Včera ráno si při pádu na poli propíchla o větev bříško a rodiče ji nesli na zádech 40 km do nemocnice. "Tonga na nie? - Jak ti je?" ptám se. "Nzala a sala mbi, - Mám hlad," stěžuje si tiše a kouká do země. Dnes jí sice ještě najíst dát nemohu, ale jsem rád, že se jí daří dobře.

10.15

Rychle spěchám do skladu na misii, abych přivezl chybějící léky pro chudé děti. Musím spěchat, neboť mě ještě čeká operace tříselné kýly. Ve skladu jsou léky, které misie dostává od přátel a sponzorů z Evropy. Také mně se před odjezdem do Afriky podařilo sehnat několik bedniček zdravotnického materiálu z Francie, ze Švýcarska, ale i z Prahy. Tak mohu doplnit pacientům léky, na které jim již nezbývají peníze.

Po chvíli se vracím do nemocnice. Přibíhá porodní asistentka: "Pane doktore, přivezli jednu ženu, která rodí již od včerejška!" Jdu ji hned vyšetřit. Případ je jasný. Žena má zúženou pánev. Musí se co nejdříve provést císařský řez. Kýlu musím odložit.

11.00


Porod císařským řezem. Díky němu se žena dočkala svého prvního dítěte. Všech předchozích šest při porodu zemřelo, tentokrát dorazila včas. Černošské děti mají zpočátku světlou kůži, pigment se začne tvořit vlivem slunečního záření až za několik dnů.

"Kanga be ti mo, - Vydrž," říkám mladé černošce, beru do ruky skalpel a jen v lokální anestezii rychle otevírám břicho a dělohu. Jakmile vybavím novorozeně, můj asistent vstříkne ženě do žíly anestetikum. Po zbytek operace bude spát. Ale na počátku jsem ji uspat nemohl. Není tu totiž možnost umělé plicní ventilace a nemohu riskovat, že matka začne ve spánku při vybavování dítěte zvracet, ani že dítě bude mít v důsledku podaných léků po porodu dechové obtíže. Kontrola dýchání se zde uskutečňuje velice prostě. Pacientovi se nalepí pod nos smotek bavlny. Dokud se bavlna pohybuje, svědčí to o tom, že pacient ještě dýchá.

Operace probíhá bez problémů. Černoška se po letech dočkala svého prvního dítěte. Všech šest dětí jí při předchozích porodech zemřelo. Tentokrát dorazila do nemocnice sice na poslední chvíli, ale ještě včas.

Po operaci dělám RTG snímek dítěti se zlomenou rukou, které na mě čeká již od rána. Rentgenový přístroj je ve zdejší nemocnici horkou novinkou. K jeho získání mi pomohla náhoda. Před časem jsem se seznámil s panem Buhlem, nejvlivnějším mužem v kraji. Je šéfem rozvojového programu DROP, financovaného německou vládou, který se zabývá výstavbou silnic a renovací nemocnic. Poslal za mnou svého řidiče, že je mu tuze špatně. Diagnostikoval jsem mu žlučníkovou koliku způsobenou kamenem a sdělil prognózu. Protože velmi dobře znal místní podmínky, hned druhý den odletěl do Evropy a nechal se operovat. Kámen mu našli, odstranili a on mi z vděčnosti slíbil pomoc s instalací RTG přístroje. Také mi nabídl, že mi pomůže doplnit vybavení nemocnice, které je zde na velmi nízké úrovni. Nejenže chybí kyslík, anesteziologický přístroj nebo inkubátor, ale je tu nedostatek i tak základních zdravotnických potřeb, jako jsou obvazy či náplasti. Nejprve jsem uvažoval asi o třech nástrojích, ale nakonec jsem do Německa odeslal objednávku na přibližně padesát chirurgických nástrojů (Humbyho dermatom, set pro transoseální trakci, zubařské kleště atd.) v celkové hodnotě asi 28 000 DM. Pan Buhl dodržel slovo, a tak je Bozoum nyní jednou z nejlépe vybavených nemocnic v zemi.

RTG snímek ukázal, že jde o vzácnější typ zlomeniny v oblasti lokte. Nejsem dětský traumatolog a repozici takovéto zlomeniny jsem nikdy nedělal. Nejbližší dětská chirurgie je v hlavním městě, 450 km daleko. Rodiče dítěte ale nemají ani na zaplacení cesty, natož na léčbu na tomto oddělení. Je potřeba situaci nějak vyřešit. Tak si beru na sál svou učebnici chirurgie a postupuji krok za krokem jako podle "kuchařky". Zdařilo se.

13.00


V nemocnici není možnost umělé plicní ventilace, a tak se kontrola dýchání při operacích uskutečňuje velice prostě - pacientovi se pod nos nalepí smotek bavlny. Pokud se pohybuje, znamená to, že pacient ještě dýchá. Mnoho operací se proto provádí jen v lokální anestezii.

Nakonec ještě operuji původně plánovanou kýlu. Na operačním sále, který pochopitelně nemá žádnou klimatizaci, stoupá teplota na 33 °C. Mám na sobě operační plášť z tlusté neprodyšné látky, čepici, ústenku. Je mi hrozné vedro, můj pomocník Goum mi musí co chvíli otírat čelo, po kterém mi stékají potůčky potu. Mám žízeň, ale nejprve musím dokončit operaci. Tak ještě poslední steh na kůži, a je to. "Awe, - Hotovo," vydechuje s uspokojením můj asistent Albert. Také toho má již za dnešek dost a těší se na odpolední siestu. "Můžete jíst a pít, co chcete," říkám pacientovi, který se již obléká, "Goum vás odvede na pokoj." Kýly se zde operují zásadně jen v lokální anestezii.

14.45

Na misii jsou již všichni po obědě, ale jídlo pro mě naštěstí schovali v kuchyni. Okolo jde otec Marcello, šéf misie. Neustále má pocit, že moc nejím. "Jez, jez, jinak tě sní Afrika," pobízí mě s úsměvem. Po obědě si jdu na chvíli odpočinout, neboť bych chtěl odpoledne jet s otcem Sebastienem, mladým indickým knězem, do Konkere. Je to malá vesnička asi 40 km od Bozoumu, kde bude sloužit mši. Pro mě je to vítaná příležitost na chvíli uniknout z kolotoče nemocnice a také se podívat na život v buši.

15.00

"Odjíždíme," volá Sebastien, "vezmi s sebou vodu." Plním kanystr s přefiltrovanou vodou a utíkám k terénnímu náklaďáčku, kde na mě čeká s Marinou, usměvavou uruguayskou řádovou sestrou, která jede s námi. Ujíždíme po hliněné cestě směrem na sever. Je období sucha a za námi se zdvihají mračna červeného prachu. Kolem se míhá spálená vysoká tráva a nízké pokroucené kmeny křovinatého buše. Vidím k nebi stoupat sloupy dýmu z četných požárů. Okolo krouží několik dravců. Loví drobnou zvěř prchající před ohněm. Cesta však netrvá dlouho.

Jsme již očekáváni. Mezitím co otec Sebastien zpovídá, místní pěvěcký sbor nacvičuje písně. Marina pomáhá nachystat oltář a organizuje setkání vesnických dětí ze společenství "Aita kwe". Nejprve se jdu trochu projít po vesnici. Je stejná jako desítky jiných, které již znám. Hliněné domky se slaměnou střechou a malými okénky beze skel, kurníky na vysokých kůlech, ohniště přede dveřmi, kozičky a vepříci. Po chvíli se vracím ke kapli zazpívat si s "Aita kwe". Africké děti jsou rozhodně nejsympatičtější část populace. Jsou stále usměvavé, plné radosti a nadšení i z těch nejmenších věcí. I mezi zdejšími misionáři jsem jediný, kdo má světlé vlasy a modré oči. Jiní běloši zde nejsou. Ani obchodníci, ani turisté. Jsem tedy pro děti velkou atrakcí. Neustále se za mnou otáčejí a ty nejmenší a nejzvědavější se mě přicházejí dotknout. Co když se ta bílá barva dá setřít?

16.30

Mše se nese v radostném duchu. Ve vesnicích v buši je mše jen jednou za několik týdnů, když na ně vyjde řada. Je to pro slavnost, a tak černoši divoce bubnují, tančí a zpívají. Též se přidávám.

17.45

Když vycházíme z kostela, zapadající slunce barví vše do ruda. Ženy ve vesnici zapalují před domky oheň a připravují večeři. Jeden vesničan nás zve k sobě domů. Takové pozvání tady nemůžete odmítnout. Vcházíme do nízkého domku. Uprostřed místnosti asi 2 x 3 metry je na nízkém nahrubo otesaném stolku připravená večeře. Koule z manioku, kousky vařeného kuřecího masa se zeleninovou omáčkou. Slavnostní a tradiční jídlo. Hostitel před nás pokládá na zem nádobu s vodou na umytí rukou. Jí se rukama. Marina mi ukazuje, jak si mám správně uždíbnout špetku ze společné koule manioku a namáčet ji v omáčce. Hlavou mi problesknou vzpomínky na přednášky z parazitologie a varování z turistických průvodců. Rychle je zaplaším. Nemám moc na vybranou. Malinký příbytek osvětluje jen petrolejová lampa. "A nzere mingi," chválíme jídlo a záhy se zvedáme k odchodu. Nemůžeme sníst vše. Hostitel nám dává ze svého nedostatku. Ještě poslední stisky rukou, a už se vracíme do Bozoumu. Dlouho slyším za námi volání: "Ala lango nzoni. - Mějte se dobře."

18.15

Terénní Toyota se otřásá a nadskakuje na kamenité cestě. "V příští vesnici je jedno nemocné dítě. Že se na něj podíváš?" naklání se ke mně Marina. Unaveně kývám hlavou. Zastavujeme před skupinou chýší a necháváme rozsvícené reflektory. Z jedné chýše vylézá statný černoch a nese v náručí v hadrech zabalené miminko. Nemám s sebou vůbec nic. Ani stetoskop, ani teploměr, ale beru děcko do rukou a rychle jej vyšetřuji. Přitisknu si jej k uchu a poslouchám, jak dýchá. Po několika měsících pobytu v zemi, kde chybí téměř vše, jsem se již naučil vystačit si pouze se svými smysly. Po chvíli jej vracím otci. "Bude to dobré," říkám, "ale musíte s námi na misii pro léky." Muž souhlasí a vylézá na korbu auta. Ještě v noci se vrací pěšky 10 km s léky do své vesnice.

19.50


I ti nejchudší si zde potrpí na parádu. Pletený obleček včetně čepičky a ponožek nesmí chybět ve výbavičce žádného novorozence, byť by kvůli tomu nebyli rodiče schopni zaplatit hospitalizaci spojenou s porodem.

Po společné večeři na misii ještě jedu zkontrolovat do nemocnice pacienty, které jsem dnes operoval. V nemocnici se nesvítí. Již pátý měsíc v Bozoumu nefunguje veřejné osvětlení. Jen z baráčku, kde je noční služba, probleskuje otvory v zavřených okenicích slabé světlo z petrolejové lampy. Přesto je dobře vidět. Celý dvůr tone v záři úplňku, který se odráží od plechových střech pavilonů. Proti jasnému nebi se černají obrovské koruny starých mangovníků. Všude je ticho. Vcházím na chirurgii a otáčím se k černým stínům postav, ležících na zemi. Jsou to příbuzní nemocných. "Barala kwe. - Zdravím vás všechny." "Bara mingi mingi, mon docteur," ozývá se ze všech stran ze tmy. Jdu najisto za svými pacienty a s baterkou v ruce kontroluji rány, dreny a jejich celkový stav. Žena po císařském řezu se již dobře probrala z narkózy. Novorozeně leží vedle ní zabalené do pruhu látky. Otáčím se k rodičům: "Jaké jste jí dali jméno?" Opáčili: "A jak se jmenujete vy, pane doktore?" Já na to: "Marcel." Oni: "Tak se tedy bude jmenovat Marcelline." Takže nyní je v Africe o jednu Marcelku víc. I pacient po plastice kýly a děcko se zlomenou rukou jsou v pořádku. Mohu jít klidně spát.

Vracím se pomalu na misii. Na cestu mi jasně svítí měsíc a z městečka v údolí se nese zpěv a zvuky tamtamů. Končí další africký den.
květen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group