ikoktejl

Přejít na články z Koktejlu 2/2014

Ti, kteří tančí v oblacích

Nevědí, co je strach, proto mohou stavět mrakodrapy. To se říká o indiánech z kmene Mohawk, přestože oni sami tento mýtus vyvracejí. Bojí se prý jako každý, ale tuhle práci dělali už jejich otcové a jejich otcové… Když jsme připravovali materiál z New Yorku, města, u něhož člověk neočekává, že by mohl být ještě něčím překvapen, informace o indiánských stavitelích mrakodrapů nám ukázala, že ano. V současnosti zde pracuje padesát tisíc Mohawků, opustili svou rezervaci vzdálenou stovky kilometrů od města, které nikdy nespí, a s ní i své kořeny, své rodiny, své místo.

Pohled na ně fascinuje a bolí toho, komu nedělají výšky dobře. Oni jsou nahoře jako doma, procházejí se v oblacích jen tak, bez jištění, stačí jeden špatný krok a… Je to paradox, že indiáni, kteří byli obětí diskriminace a rasové segregace, se stali těmi, kteří svými schopnostmi pomohli vytvořit americký sen, jenž známe z pohlednic. Ale abychom nebyli příliš romantičtí. Indiáni se pustili do stavby mrakodrapů hlavně proto, že neměli na výběr. V době, kdy je společnost vytlačila kamsi na okraj, byla práce v závratných výškách jedinou, která jim zajistila obživu.

Vztahy mezi americkou vládou a indiány stále nejsou optimální. Řeší se především spory o půdu, přesto se Mohawkové cítí být Američany a po jedenáctém září byli mezi prvními, kteří odklízeli trosky po padlých dvojčatech. Tito muži balancují na hraně mezi minulostí a současností, mezi kulturou svých otců a tou přijatou, lze jsi jen přát, ať mezi nimi udrží balanc a nesklouznou.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka