ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LIBÉRIE - ZAPOMENUTÉ BĚSNĚNÍ

Zavřete oči a představte si: váš otec, bratr, dcera, kamarádi - jsou mrtví. Celá vaše rodina je mrtvá. Jste sám a nemáte čas je pohřbít. Čekáte, kdy si smrt sáhne i pro vás...

 

Žádné sci-fi, žádné "retro". Jen jste se nenarodili na africkém kontinentě, jen nežijete v Libérii. Bezmocnost a zoufalství, které jste si jen představovali, tam víří vzduchem stejně jako prach po výbuchu mnoha a mnoha min.

 

Už dnes je jisté, že novodobé africké dějiny jsou o mnoho krvavější, než si kdo dokázal na počátku osamostatňování bývalých koloniálních států představit. Vojenský puč je stále jedním z nejrozšířenějších způsobů změny vlády. Následky takových převratů - ať už se odehrají v Zairu, Kongu či v Libérii - jsou si podobné jako vejce vejci: léta trvající občanské války, etnické spory, přeplněné uprchlické tábory, hladomory, epidemie... a statisíce mrtvých.

 

Když na Štědrý den roku 1989 vypukla občanská válka v Libérii, média jí nevěnovala nijak zvláštní pozornost. Zdá se, že světová veřejnost už nemá sílu orientovat se ve stále nových a zběsilejších afrických konfliktech. Jenomže ti mrtví tu jsou a válka tu obvykle vzplane rychlostí přeschlé otýpky dřeva.

 

. . . . .

 

Republika jen o málo větší než Čechy byla založena v roce 1847 a už při té příležitosti bylo pravděpodobně zaděláno na pořádné problémy.

 

Na počátku 19. století totiž založili američtí odpůrci otrokářství společnost, jejímž cílem byl návrat osvobozených otroků do Afriky. Společnost získala východně od mysu Mesurado kousek pobřeží západní Afriky a brzy se sem stěhovali první černí osadníci. Ti začali zabírat i půdu, která jim nepatřila, a první střety s domorodým obyvatelstvem byly na světě. V roce 1847 se nové osady spojily a 26. července vyhlásily republiku Libérii.

 

Amerických Liberijců bylo zhruba 20 000 a v novém státě se museli srovnat s šestnácti různými kmeny, které postupně zatlačovali do vnitrozemí. Spory s domorodci nikdy úplně neustaly a američtí Liberijci si udrželi moc až do roku 1980, ačkoli v této době tvořili již jen 5 % obyvatelstva.

 

Ovšem ani osadníci neměli v Libérii na růžích ustláno. Pocházeli sice původně většinou z pobřeží Afriky, ale někteří už celé generace žili v Americe. V Africe byli bezmocní stejně jako jakýkoli bílý příchozí. Většina jich pocházela z plantáží a byla zvyklá na práci v zemědělství, jiní zase přicházeli z měst a jen těžko si zvykali na africké poměry. Ti všichni ale měli mocného spojence - Ameriku. Díky USA se v Libérii objevily gumovníkové plantáže (do roku 1961 hlavní liberijský produkt), těžila se železná ruda... A ve všech amerických projektech měli vedoucí postavení američtí Liberijci.

 

Jenomže původního obyvatelstva bylo mnohem víc a navíc se mohli Liberijci inspirovat u svých sousedů - v celé Africe to začínalo vřít. Prezident William Tubman, který zemřel roku 1971, se sice stejně jako jeho nástupce William Tolbert pokoušel nastolit jakous-takous rovnováhu mezi Afričany a americkými Liberijci, ale už bylo pozdě. V roce 1980 se Libérie vydává na cestu vojenských převratů.

 

Tímto rokem zde končí vláda amerických Liberijců - vzbouřenci tehdy popravili téměř celou vládu. Moc převzala Lidová rada v čele se seržantem S. K. Doem, který nakonec skončil stejně neslavně jako jeho předchůdce. Občanská válka v Libérii je na spadnutí - krvavá, bezcitná, bezvýchodná a podobně nesmyslná jako desítky podobných konfliktů v okolí.

 

. . . . .

 

Štědrý den roku 1989: dvě stě v Libyi vycvičených Liberijců vtrhne ze severozápadu do země. Povstalci si říkají "Národní vlastenecká fronta Libérie" (NPFL) a v jejich čele stojí bývalý vládní úředník Charles Taylor. Rozhodně to není žádný beránek - během svého života dobře poznal vězení v USA, Ghaně a Sieře Leone. Na útok s cílem sesadit (tedy zničit, nejlépe popravit) prezidenta Doeho - který se ostatně k moci dostal obdobným způsobem - je připraven velice dobře a poměrně rychle obsazuje většinu území.

 

Ušetřeno nezůstane ani hlavní město Monrovia a v srpnu 1990 už Doe kontroluje jen několik ulic v okolí svého paláce.

 

Vzhledem k tomu, že Američané měli v zemi řadu obchodních zájmů a americký dolar byl prakticky liberijskou měnou, předpokládalo se, že se Američané budou v Libérii angažovat. U liberijských břehů sice skutečně přistává americká flotila s 2000 námořních výsadkářů, do konfliktu ale nezasáhne, pouze se postará o bezpečnost svých občanů. Ani to není jednoduchý úkol - evakuace probíhá značně dramaticky a podle vyjádření některých postižených "na poslední chvíli".

 

Západoafrické státy tak zůstávají se svým problémem samy. Pod vedením Nigérie jsou sestaveny ozbrojené jednotky ECOMOG, které v srpnu 1990 přistávají v Monrovii. Nemohou už ale zabránit ani zavraždění prezidenta Doeho, ani vítězství NPFL. Pro civilní obyvatelstvo mírové jednotky ECOMOG znamenají jen další ozbrojence v zemi...

 

Již nyní má válka na svědomí 150 000 obětí a téměř milion uprchlíků.

 

A krvavé dějiny se nezastavují. Vzniká přibližně sedm rivalizujících milicí, které ve vlastní režii prodávají suroviny a kupují zbraně. Některé z nich se podílejí na mezinárodním obchodu s drogami. Všichni jsou ozbrojeni a všichni jsou zvyklí, že si svůj žold musí obstarat sami. Plundrování je pro ně jediným zdrojem obživy, povoláním, které skutečně ovládají. Někteří z nich mají do plnoletosti hodně daleko...

 

Další krvavý rok 1996 - občanská válka trvá už šest let, uprchlické tábory jsou přeplněné a na mnoha místech řádí cholera. V hlavním městě ozbrojené gangy obracejí svou pozornost na vykrádání poboček mezinárodních organizací i soukromých bytů. Obchody jsou totiž už z velké části vyloupeny a země se bez nadsázky nachází v troskách. Přes veškerou snahu ostatních západoafrických států o uzavření míru se zdá, že Libérie se bude muset nejdříve bojem zcela vyčerpat a teprve potom bude možný smír. Jsou sice uzavřeny četné mírové smlouvy, ty však často nepřečkají jedinou noc a boje neustále pokračují. V zemi je 60 000 bojovníků, kteří nemají na ukončení bojů zájem. Mnozí z nich mají po letech drancování zotročených rolníků oprávněné obavy z pomsty těch, které po léta sužovali.

 

Nejvýznamnější silou v Libérii - stejně jako ve většině konfliktů v Africe - je ta část vojska, kterou lze označit jako pěchotu. Často tito vojáci nemají žádný výcvik a žádnou uniformu, což situaci mnohdy znepřehledňuje. Relativní nedostatek zbraní však neznamená, že konflikt je méně krvavý. Vojenští velitelé rychle přišli na způsob, jak nahradit nedostatky ve výzbroji - objevili ďábelsky účinný prostředek, pěchotní miny.

 

Běžná protipěchotní mina dnes přijde asi na tři dolary a není problém ji koupit v mnoha městech mnoha států. Položit takovou minu zvládne po krátké instruktáži i desetileté dítě. Horší je to ovšem s odminováním. Podle údajů OSN je likvidace jedné miny tisíckrát dražší než její pořizovací hodnota...

 

Miny nejsou jediným nepřítelem válkou sužované země. Kromě vlastních nepřátel kosí lidi po tisících epidemie, bezuzdně se šíří AIDS.

 

. . . . .

 

Již sedm let táhne Libérií monstrum zvané občanská válka. Mezi jednotlivými bojůvkami se pomalu, na nátlak ostatních západoafrických států, vzmáhá snaha o dohodu. Jsou vyhlášeny prezidentské volby a v srpnu 1997 usedá do prezidentského křesla bývalý povstalecký vůdce Charles Taylor. K volbám se překvapivě dostavuje 90 % obyvatelstva a bývalého brutálního a neoblíbeného vojevůdce zvolí třemi čtvrtinami hlasů. Je to jednak výsledek masivní a drahé volební kampaně, kterou si Taylor financoval z prostředků získaných během války prodejem ušlechtilého dřeva a minerálů, ale nezanedbatelnou roli sehrála také touha Liberijců po míru - a nikdo z nich nevěřil, že by Taylor složil zbraně, pokud by nebyl zvolen. V zemi zůstává západoafrický mírový sbor a zatím se mu daří udržovat křehký mír. Statisíce uprchlíků se snaží vrátit do vlasti a zařadit se - jejich beznaděj je zárodkem budoucích konfliktů.

 

Na sever od Libérie, v ještě menší republice Sieře Leone, mezitím vybuchuje další ohňostroj násilí...
duben 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group