ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MUZEUM SVĚDOMÍ

V přízemí třetí budovy jsou pověšené fotografie lidí, tak, jak si je jejich věznitelé pro lepší evidenci fotografovali. Tisíce portrétů, z nichž se dívají hrůzou rozšířené oči. Často je na podobence vidět rameno dalšího vězně - při fotografování byli lidé nejen připoutáni k židli, ale také vždy dva k sobě zády. Jsou tu fotografie vyděšených matek s novorozeňaty, malých chlapců a děvčátek s rozbitými ústy či nateklými očními víčky, kmetů i mužů v plné síle. Spojuje je jedno - strach z blížící se smrti. Ta nakonec dostihla každého, kdo překročil práh věznice S-21 v Phnompenhu. Vězni byli buď umučeni přímo v kobkách vězení, nebo převáženi do vyhlazovacích či pracovních táborů. Na 17 000 těchto vězňů nalezlo smrt v táboře Choeung Ek, zřízeném necelých dvacet kilometrů od Phnompenhu.


NĚMÍ VYPOVÍDAJÍ

Bývalá střední škola a posléze neblaze proslulá věznice, která měla v první etapě "revoluce" na svědomí až 100 obětí denně, je dnes muzeem hrůzy. Areál věznice se nachází v klidné, odlehlé a trochu zemědělské části Phnompenhu. U vrat žebrají invalidé, nejrůznějšími způsoby zmrzačení. Málokdo z cizinců jim v návalu pohnutí a plíživého strachu dokáže nedat almužnu. Za dvojitou zdí s ostnatými dráty je ostatně vidět čtyři třípatrové budovy se zamřížovanými okny. Jako by to nestačilo, přes jakési ochozy je ještě natažena síť z ostnatého drátu. Před věznicí, tam, kde bývalo školní hřiště, stojí šibenice a čtrnáct bílých symbolických náhrobků. Ostatní oběti mučení odpočívají v masových hrobech.

Uvnitř jednoduchého muzea návštěvník chtě nechtě nahlíží do nejodpornějších zákoutí lidské mysli, která tuto mučírnu vymyslela a provozovala. Když vietnamská armáda počátkem roku 1979 věznici osvobodila, našla zde jen sedm živých lidí. Dalších čtrnáct vězňů bylo hrůzným způsobem umučeno ve chvíli, kdy vietnamská vojska vstoupila do města. Hroby těchto ubitých jsou na školním dvoře, v přízemí prvního křídla školy jsou fotografie pořízené ve chvíli, kdy byli nalezeni. Mnozí z nich připomínají jen červené uzlíky masa pohozené na železné posteli. Oči z některých fotografií se dodnes dívají na místo, kde jim čísi ruka zasadila poslední ránu. Na holou celu, železnou postel s pouty a zkrvavený polštář.


Cely pro výslechy tak, jak byly nalezeny při osvobození
Phnompenhu. Chybí pouze mrtví, hrůzným způsobem
umučení vězni. Jejich fotografie visí dodnes nad želez-
nými postelemi, v nichž vydechli naposledy.
V těchto celách už stálo mnoho návštěvníků a mnoho z nich určitě mačkalo spouště svých fotoaparátů. Asi se ale nikomu nepodaří přenést do obrázku, vyvolaného daleko odtud, plíživou zákeřnost místa smrti. Mnohojazyčné cedule upozorňují, že tyto cely byly určeny k výslechům.

 

V přízemí druhé budovy jsou ponechány cely - samotky. Prostor je rozdělen cihlovými přepážkami na miniaturní tmavé kotce, jejichž jediným zařízením jsou železná pouta zapuštěná do betonové podlahy. Jak to vypadalo v horních patrech, se dozvídáme jen z malovaných obrazů. Lidé byli v hromadných celách připoutaní ke dvěma do země zapuštěným železným tyčím. Napříč celou místností leželi vězni těsně jeden vedle druhého.

Až v třetí budově hledíme do tváří těch, kteří tohle vše důvěrně znali. Fotografie obětí - vtírá se myšlenka, že mučitelé je pořídili se zvráceným smyslem pro budoucí dramaturgii muzea. V této galerii návštěvníci zpravidla už jenom šeptají. Je třeba ale ještě vidět výstavu mučících nástrojů a realistických obrazů znázorňujících jednotlivé způsoby trýznění. Vodou, žhavými kleštěmi, bitím čímkoli. Těžko se zapomíná na obraz zabíjení nemluvňat - vojáci si je házeli na bodáky nebo je drželi za nohy a umlátili o strom...

Posledním exponátem v domě násilí je proslulá mapa Kambodže poskládaná z lebek. Jezero Tonlé Sap a obě hlavní řeky mají barvu temně rudé krve.


MASOVÉ HROBY Z CHOEUNG EK

V roce 1988 byla vztyčena Memorial Stupa - pamětní stupa - na místě vyhlazovacího tábora. Přesně osm let potom, co byly otevřeny masové hroby. Exhumováno bylo tehdy 8985 lidí, ovšem ostatky některých odpočívají v horké půdě dodnes. Ze 129 hrobů bylo 43 ponecháno netknutých.

Malá stupa stojí za plotem z ostnatého drátu a z jejích několika pater se dívají prázdné oční důlky. Lebky, jichž je tu kolem 8000, jsou roztříděné podle věku a pohlaví, jedno "oddělení" patří Evropanům. Je to ale vlastně jedno, stejně je těžké si pod lebkou, která je vzadu roztříštěná, představit "dívku mezi 15-20 lety". Pod lebkami leží haldy zaprášeného a potrhaného šatstva, jež bylo nalezeno v okolí hrobů. Lebky a květované šaty, kalhoty s utrženou kapsou, jeden sandál... Nic víc nezbylo.

V poledním slunci se matně leskne voda v dírách, odkud byly kostry vyzvednuty. Mezi masovými hroby se dnes pasou bílé krávy a jen díra v zemi a cedulka "Zde bylo nalezeno 100 těl bez hlavy" připomínají místo, kde bylo ubito 17 000 lidí.


ŽIVÉ PŘIPOMÍNKY SMRTI

Je květen roku 1998 a my pročítáme kambodžské noviny. Většinu stránek zabírají zprávy o masakru ve vietnamské vesnici - přičítá se Rudým Khmerům, zprávy o smrti Pol Pota s detailním popisem jeho pohřbu a hlavně články o stále činných hordách Rudých Khmerů, kteří mají základny na thajsko-kambodžských hranicích.

Náš dočasný přítel a průvodce Kim se o masakru a Khmerech nechce moc bavit. Tvrdí, že se jich (tedy dnešních Kambodžanů) tato věc vůbec netýká. "Já se Rudých Khmerů vůbec nebojím. Protože jsem Khmer. Oni jenom chtějí vyhnat Vietnamce," říká bezelstně. Kimovi bude letos třicet.

Dnes, o rok později, je už "pravověrných" Rudých Khmerů velice málo, spousta bojovníků přešla do regulérní kambodžské armády. Národ se usmiřuje, a tak naprostá většina tvůrců zvěrstev vlastně nedávných unikne trestu. Mnohým z těch, kteří zažili polpotovské tábory, to vadí, většina lidí si ale nepřeje nic jiného než mír. A odpuštění vnímají jako jedinou možnou cestu, jak předejít dalšímu násilí.
duben 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group