ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sloní slzy

NA PODZIM LOŇSKÉHO ROKU JSEM PŘERUŠIL STUDIA, SEDL NA KOLO A VYDAL SE NAPŘÍČ STŘEDNÍ AFRIKOU. BĚHEM SVÉ ROČNÍ VÝPRAVY A PO VÍCE NEŽ 5000 UJETÝCH KILOMETRECH SLEDUJI JEDINÝ CÍL – POMOCI DIVOKÝM SLONŮM. TAM, KDE JEŠTĚ NĚJACÍ SLONI ZŮSTALI.

TEXT A FOTO: ARTHUR F. SNIEGON

Dopředu jsem nevěděl, co všechno mě čeká. Měl jsem v plánu navštívit několik národních parků a být při ochraně přírody užitečný přímo na místě. Začal jsem natáčet dokument o slonech, jejich ilegálním lovu a jejich ochraně. Snad se mi díky němu podaří oslovit veřejnost i politiky a přesvědčit někoho, aby se situací začal vážně zabývat. Cestuji sám. Oblastmi, kudy předtím na kole projížděla jen hrstka dobrodruhů, a možná taky nikdo. Když jsem zjara nasedal v pralese v Kongu na kolo a zamířil přes neklidnou a krásnou Středoafrickou republiku na sever k Čadu, ještě jsem netušil, že si za pár týdnů sáhnu na divokého sloního samce, že budu pomáhat při sloním obojkování u Čadského jezera, že se na pár dní setkám s Maxem, že budu vůbec jako první v posledních letech systematicky monitorovat zbývající sloní populace v této části Afriky. Netušil jsem, že se vrátím do Kamerunu a budu pod falešným jménem odhalovat pašeráky se slonovinou – místní policisty, řidiče, misionáře a soudce...

ko1310 sloni bl

STO ZA DEN

Po několika měsících v terénu jak mezi lidmi, kteří nasazují své životy pro záchranu slonů, tak mezi těmi, kteří slony o život připravují, jsem si začal uvědomovat, že nejsem dokumentarista. Nestačí mi probíhající tragédii zdokumentovat. Jsem aktivista a chci ji zastavit! Spoléhám přitom na snad ještě živé kolektivní svědomí lidstva, na to, že i za pět minut dvanáct ještě není pozdě. V Africe ročně kvůli klům umírá více než 30 000 slonů. To je téměř sto za den. Masakr, kterého jsem byl svědkem v západním Čadu, se tedy děje každý den, napříč celým kontinentem. Jen pár dní potom, co jsem ve zdraví opustil Středoafrickou republiku, tamní prezident padl a celou zemi ovládli rebelové. Už tak dost křehká ochrana slonů v některých oblastech se naprosto zhroutila a do země vstoupily desítky lidí ze Súdánu a Čadu s jediným cílem – obohatit se na tamních diamantech, zlatě a slonovině. Mnoho slonů období tohoto bezvládí nepřežilo. Když se situa¬ce trochu zklidnila, vrátil jsem se.

SLONÍ HŘBITOV

Uniknout alespoň na chvíli zápachu rozkládajícího se masa je nemyslitelné. Spaluje mne polední tropické slunce a stávám se vítanou přistávací plochou mouchám, kterých jsou tu mračna. Procházím čerstvým pohřebištěm zavražděných slonů. Jejich koster se tady na několika hektarech rozkládá téměř devadesát. Myšlenky mi střídavě těkají k Maxovi, malému osiřelému slůněti, které jsem toho rána pomohl naložit do letadýlka a poslal ho do bezpečí, a k překupníkům se slonovinou, které jsem před několika týdny dostal do vězení. Tehdy jsem vůči nim kromě směsice dalších pocitů cítil i lítost, teď se tomu už jen cynicky usmívám. 

Vyprahlý trnitý buš mi odhaluje další a další mrtvoly. Nacházím několik lebek slůňat, tak malých, že jim sotva začaly rašit kly. Pod jedním stromem leží pozůstatky dvaceti slonů doslova na jedné hromadě. Představuji si, jak asi vypadaly jejich poslední chvilky, když je od sebe ani střelba ze samopalů neodpoutala. Toto je největší masakr slonů v Čadu za několik posledních let. Vesničané vypověděli, že viděli asi dvacet po zuby ozbrojených jezdců na koních. Prý to byli Súdánci. Na místě tragédie jejich stopa končí, pak i se slonovinou zmizeli, snad do nedalekého Kamerunu. Stádo zastřelených slonů přitáhlo pozornost vesničanů ze širokého okolí. Během několika prvních dní všechny slony rozporcovali a odnesli každé kilo masa. Já jsem proto po týdnu na místě objevil už jen zbylé lebky, pánve a lopatky, vše ostatní skončilo v přilehlých vesnicích, a dokonce i v Kamerunu, odkud si pro maso přijeli podnikavci na pick-upech. 

ko1310 sloni bl2

ZÁCHRANA MAXE

Zpráva o masakru obletěla svět, já jsem se o něm dozvěděl z českého internetu, když jsem po několika týdnech na kole ve Středoafrické republice dorazil k prvnímu městu na jihu Čadu s připojením. Z národního parku Zakouma, kam jsem měl namířeno, se ke mně dostala zvěst o údajně přeživším slůněti a o tom, že po něm v oblasti pátrá americký pilot. Kolo jsem na chvíli odložil a co nejrychleji se vydal na náklaďáku a na motorkách pouhých 500 km západně, abych mohl být při záchraně slůněte užitečný. Díky obrovské náhodě jsem ho nakonec už v rukou pilota Garyho našel. A teď procházím kolem koster jeho matky a jeho rodiny, vše zaznamenávám na kameru a fotím. Příliš dlouho se na místě nezdržuji. Těmto slonům už nepomůžu. Zpovídám několik lidí z nejbližší vesnice a odmítám nabídky koupit si sušené sloní maso. Přemýšlím, nakolik byli místní do pytláctví zapleteni, kdo dal pytlákům o slonech informaci? Mohli tomu vesničané zabránit, kdyby chtěli? Pak už nasedám na motorku a nechám se zběsilou rychlostí odvést po cestách necestách asi 200 km na východ, za slůnětem Maxem.

V podvečer jsem nakonec po několika defektech dorazil do městečka Béré, kam malý Max toho rána odletěl. Na oploceném kusu savany za vysokou zdí hned u přistávací plochy jsem nalezl jeho dva zachránce, pilota Garyho a jeho ženu Wendy, jak si při západu slunce hrají se svou malou dcerkou a asi deset měsíců starým slůnětem. Max mi na přivítanou ovinul zatím neohrabaný chobot kolem ruky a další tři dny jsme se od sebe nehnuli. Američané mi na telefonu ukázali ranní video Maxe letícího v jejich malé cessně, jak se snaží rozbít okno a přitom fušuje Garymu chobotem do řízení. Vyprávěli, jak se k nim informace o zatoulaném slůněti dostala a jak po několika dnech pátrání našli vyděšené mládě v jedné vesnici přivázané ke stromu. Naložili ho na pick-up a vydali se zpět asi dvě hodiny k letadlu. Po deseti minutách jízdy jsem se zničehonic objevil na motorce v protisměru já.

Při setmění se Gary a Wendy potichu vytratili, Max se dokolébal směrem do vysoké trávy, kde se cítil bezpečně a praštil sebou unavený na zem. Učinil jsem totéž a opřel se o něj. Mluvil jsem na něj hlubokým hlasem, drbal ho na nohou, cítil jsem jeho těžký dech, který mi zvedal hlavu nahoru a dolů a sledoval jsem hvězdy nad hlavou. Nakonec jsem přestal vnímat i všudypřítomné termity a usnul jsem, stejně unavený jako Max. V průběhu noci ale proběhlo několik přesunů, kdy se Max probudil a pokud jsem spal já, chobotem nebo kopanci mi dal najevo, že jej musím doprovodit na lepší místo. Upravoval jsem na něm přehozenou deku a snažil se, aby se vždy svalil pokud možno na starou matraci. Pod ušima se Maxovi srážel studený pot. Malí sloni mají problém s regulací své teploty, a tak je matka musí v noci zahřívat a přes den ochlazovat. Snažil jsem se, aby do sebe slůně dostalo co nejvíce mléka, ale příliš se to nedařilo. Snad mu nechutnalo, snad se mu nelíbila láhev s hadicí, kterou jsem jej kojil.

PUSA NA CHOBOT

Gary a Wendy tu noc také nespali a snažili se získat od lidí po celém světě i na internetu rady, jak se o tak malé slůně starat. V celé střední Africe nebyl nikdo, kdo by s tím měl zkušenosti, a tak se dlouhé dny ani nedařilo sehnat příslušný dudlík na kojící láhev. Max měl stále průjem, asi pozůstatek špatné stravy, kterou ho těch několik dní jeho vesnického zajetí lidé krmili. Dávali mu kravské mléko a sladkou rýžovou kaši, nic pro slony! Ani druhý a třetí den v naší péči Max stále nepil tolik mléka, kolik by měl. Byl ale poměrně silný a činorodý, stále něco škubal a tlačil se na nás. Jeho energie nám dávala naději, že se z toho dostane. Přes den odpočíval ve stínu, pil hodně vody a také jsme mu dávali bahenní koupele, což přijímal s velkou rozkoší. Odborníci nás varovali, že jeho šance na přežití jsou velmi malé. My tomu nechtěli věřit. Po pěti dnech měla z Malawi dorazit Stefanie, žena se zkušenostmi se slůňaty a já jsem začal pomýšlet na svůj odjezd, aby se na mě Max příliš nefixoval. Nemohl jsem s ním totiž strávit potřebné týdny ani měsíce. Pusa na chobot na rozloučenou a vydal jsem se na další cestu do národního parku Zakouma, kam měl Max podle plánu za několik týdnů také dorazit, jakmile se jeho stav stabilizuje. V parku měl najít nový domov a po několika letech také šanci připojit se ke skupině divokých slonů. Posila z Malawi přivezla vhodný dudlík i zkušenosti, ale nestačilo to. Do Zakoumy Max už nedorazil.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group