ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Za bájným tvorem

NA DRUHÉM KONCI PLANETY. V ZEMI, KDE VODOPÁDY PADAJÍ PŘÍMO Z NEBE, KDE ZTRACENÉ SVĚTY OBKLOPUJÍ NEPRONIKNUTELNÉ PRALESY A ŘEKY JSOU TAK ŠIROKÉ, ŽE JEN STĚŽÍ DOHLÉDNETE NA DRUHÝ BŘEH, ŽIJE ZVLÁŠTNÍ TVOR. JAKO STÍN SE TIŠE POHYBUJE POD KORUNAMI STROMŮ, ABY V ZÁPĚTÍ ZAŤAL SVÉ DVANÁCTICENTIMETROVÉ DRÁPY DO NIC NETUŠÍCÍ KOŘISTI.

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK, ILUSTRACE: JAN DUNGEL

Své jméno dostala po mytických monstrech z řeckých bájí, které Dante Alighieri v Božské komedii popsal takto: „Široká křídla, tváře lidských tvarů, na nohou spáry, břicho opeřené a k nářku užívají zpěvu darů.“ Řeč je samozřejmě o harpyji pralesní. Nutno přiznat, že v tomto největším dravci amerických kontinentů je skutečně něco tajemného a snad i trochu strašidelného. Temné oči vypadají na dálku jako prázdné oční důlky, silné pařáty a silueta, která může vzdáleně připomínat torzo ženy, doslova volají o přirovnání k harpyjím, ptákům s ženskou hlavou, kteří se objevují v řeckých bájích. Zda byly původně krásné a kolik jich vlastně bylo, se přesně neví. Prý byly zosobněním bouře. Harpyje, kterou jsem fotil v kopcích pohoří Imataca, krásná byla. Snažila se držet svého bájného předobrazu a bouře mi přinášela každý den. Snad to bylo spíše obdobím dešťů, které v červenci v této části světa přináší silné srážky, ale já si chci ten pocit tajemna z tvora, který vládne horním patrům pralesa, ponechat.

ko1310 venezuela harpyje bl kokhar7

NA VĚŽI

Tušil jsem, že to nebude jednoduché. To ale není žádné focení v pralese. Ale nešlo odolat. Bylo to, jako když lovci pokladů ukážete starou mapu, jako když před feťáka nasypete lajnu. Možná jako když pes ucítí hárající fenu. Prostě máte chuť celý den kňučet, dokud nedostanete, co vás tak silně láká. Tak se mi v hlavě ozývalo to nepříjemné kňučení, dokud jsem si prvně nenabral do bot při přecházení říčky, kterých je les v horách po deštích plný. Mířil jsem se svým průvodcem Javierem k věži, jež tu zůstala po štábu televize, který na tomto místě natočil úžasný dokument o harpyjích. Mládě, které se tu kdysi stalo hrdinou filmového plátna, bylo už ale dávno pryč. Mladý pták, kterého jsem přijel fotit, byl z dalšího vrhu stejného páru. Harpyje mají mládě obvykle jednou za dva až tři roky. Stejné hnízdo mohou využívat i na odchov několika generací mláďat. Samice snáší dvě vejce, mládě však odchovává pouze jedno. To je okolo šestého měsíce již plně opeřené. Samice jej ale přilétá krmit ještě dalších šest až osm měsíců. To byl můj cíl. Zachytit harpyje při krmení. Jak se ale ukázalo, mládě bylo starší, než jsem čekal. Bez problémů opouštělo hnízdní strom a létalo po okolí. Drželo se ale vždy na dohled od hnízda. Bohužel na harpyjí dohled. Ten se ale s lidským zrakem vůbec nedá srovnat. Tak jsem každý den pátral dalekohledem po korunách těch nejvyšších stromů v okolí, abych objevil mládě čekající na potravu. Pomocníkem mi bylo jeho táhlé naříkavé volání a dosud světlé, téměř bílé zbarvení nedospělce. Čekal jsem na ten velký stín, který ohlásí přílet matky s kořistí. Ten se však neobjevoval a volání hladového ptáka znělo stále naléhavěji…

BLUDIČKY

Ručičky na hodinkách ukazují pět odpoledne. Posouvám zadek po prknech pozorovací věže v naivní naději, že najdu neotlačené místo. Dnes se konečně ukázala matka. Pátý den po mém příchodu na věž. Většinou krmí mládě každé tři až čtyři dny. Tentokrát si dala na čas. Bohužel si sedla na vzdálený strom, a já ani nezjistil, zda mládě nakrmila. Nesla cosi, v čem jsem pak při zvětšení fotografie rozpoznal zadní část těla opice. Mládě ji ale stále volalo. Hnízdní strom začal ztrácet listí. Šance na focení se spíš snižovaly, než narůstaly. Harpyje velice rády využívají k hnízdění strom, který dosahuje výšky až sedmdesát metrů, s množstvím silných, téměř vodorovných větví. Jeho český název je vlnovec pětimužný, známější je však spíš jako kapok nebo ceiba. Ze stromu, na který jsem koukal dlouhé hodiny dennodenně, se teď s každým prudším závanem větru snášelo listí. Podíval jsem se dolů pod věž. Byla tam skoro tma. Sbalil jsem věci a došel na blízkou farmu, kde na mě čekal Javier s autem. Kdyby se mnou džíp neházel ze strany na stranu, asi bych usnul hned s nastartováním motoru. Každý den jsem byl překvapený, jak jsme vůbec mohli po tak příšerné cestě dojet tak daleko. Neměl jsem se divit! Kola se protočila v bahně, hnědá voda z kaluže zacákala okna a auto sedělo na nápravách. Začali jsme kopat. Slunce zapadalo a komáři se začali probouzet. Z lesa se vynořili dva chlapíci jen v kalhotách, s motorovou pilou na rameni. Střídavě jsme kopali a tlačili. Bez znatelného úspěchu. Javier se rozhodl dojít někam pro pomoc. Nemám ani ponětí kam a za jak dlouho se vrátí. Padá tma. 

Sedím tu se dvěma chlápky, co mají jen mačetu a motorovku. Říkejme jim třeba Chávez a Morález. Chávez se plácne mačetou po zádech, aby odehnal dotěrné komáry. Podívá se na mě a něco zahuhlá. Svou řeč ukončí mávnutím ruky a fičivým zvukem proceděným mezi rty. Může to znamenat jen jediné: „Vem tě čert!“ Morález se k němu otočí: „On ti ale nerozumí!“ A v té chvíli se oba válejí smíchy. Když se dořehtají, přinese mi Morález ananas. Nemám ponětí, kde ho sebral. „Nemám hlad!“ odmítám ovoce. „To je na pití,“ zasyčí Morález, jako když otevíráte láhev, a oba se začnou opět smát jak blázni. Po hodině se vrací Javier. Z jeho gestikulace pochopím, že si mám vzít věci a jít za ním. Byl jsem upozorněn, že můj průvodce mluví pouze španělsky. Byl jsem si jistý, že to se svým plynným „Holla“ a „Gracias“ nějak dáme dohromady. Bohužel Javierově španělštině nerozuměli ani místní. Byla to jeho vlastní javierština. Svítím si baterkou na cestu. Soumrak v tropech je rychlý. Jdeme asi deset minut, když Javier zadrmolí něco, co zní jako zaříkadlo z Harryho Pottera. Ukáže zpět, sebere mi baterku a zmizí. Stojím sám uprostřed tmy. Když oči trochu přivyknou, zkusím jít dál. Jediným rozeznatelným vodítkem je bílý písek cesty. Šourám se po ní, abych neupadl, a kolem mě tančí světýlka. Zakloním hlavu k noční obloze. Jsou na ní miliony stejných světýlek. Najednou je mi jedno, kde jsem. Necítím únavu, ani těžký batoh, jen s doširoka otevřenýma očima hltám ten pralesní bál. Vždyť bludičky dnes vyzvaly hvězdy na souboj.

ko1310 venezuela harpyje bl kokhar5

JEN MÍT ŠTĚSTÍ

Když mě doběhl Javier s baterkou, byl jsem tak okouzlen nočním pralesem, že jsem si ani neuvědomil, kdo všechno mi mohl dělat společnost. Podle místních je tu celkem běžná puma i jaguár. Do vesnice nás odvezl jeden z rančerů krátce před půlnocí. V pět ráno už na mě s Javierem čekali na dvoře posady. Zatím, co se druhým autem snaží vytáhnout naši toyotu, vydávám se sám k pozorovatelně. Boty mi kloužou po rozmoklé bahnité stezce a po tváři mi teče první velká kapka potu. Je brzy ráno. Prales je tady dole ještě temný, jen nahoře, v nejvyšších patrech začíná slunce laskat hřejivými paprsky první probuzené ptáky. Šlapu tuhle úzkou cestičku už sedmý den. Když lezu na pozorovatelnu poblíž hnízdního stromu harpyjí, začínám cítit únavu z předchozího týdne. Jako by mi někdo protáčel mokré železné tyče žebříku v dlaních. Čeká mě další den připomínající vojenský dril nebo práci ostřelovače. Dvakrát dva metry ztrouchnivělých prken mezi korunami stromů, bez střechy a zábradlí. Střídající se prudké deště a neúprosný sluneční žár. Zabalit veškerou techniku s prvními kapkami tropického lijáku a opětovně vybalit, když zmizí stejně rychle, jako se objevil. S odpoledními vedry mě drží vzhůru jen strach z pádu a promeškání možnosti fotografovat jednoho z nejkrásnějších orlů světa. Společnost mi dělají různé druhy ptáků, kteří přilétají neuvěřitelně blízko a laškují se mnou mezi listy. Já ale nevděčně upírám oči k místu, kde jsem naposled viděl mladou harpyji a čekám a čekám…

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group