ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mají pod krunýřem

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Jejich tři metráky živé váhy se můžou po světě potulovat i dvě století. Dnes jsou kromě komodských varanů snad jedinými plazy, kteří zcela vládnou svému životnímu prostředí. Před jistou smrtí z lidských rukou je však zachránila jen a pouze odlehlost jejich domova. Obři světa želv.

Na svém domovském atolu Aldabra hrají želvy obrovskou roli, kterou třeba v afrických savanách příroda přisoudila mohutným slonům. Obrnění obři na své cestě za potravou vyvracejí stromky a pustoší keře. Obsadili samotný vrcholek potravní pyramidy a v jejich okolí neexistuje tvor, který by je dokázal sesadit z trůnu. Alespoň v dospělosti. Na želvích vejcích nebo mláďatech si sice občas pochutnají mořští ptáci nebo přerostlí poustevničtí krabi, jakmile však želva trochu povyroste, může si oddechnout. Další století nebo dvě prožije v klidu a pohodě. Před nějakými dvěma stovkami let – při pověstné dlouhověkosti velkých želv vlastně ještě za dob mládí rodičů dnešních obrů – podobná idyla panovala i na ostatních ostrovech seychelského souostroví. Pak ale přes ¬oceán připluli další kandidáti na vrcholové postavení v potravním řetězci. Ke smůle místních želv však měli chuť na maso. Želví maso. Evropští mořeplavci nakládali velké želvy ve velkém do podpalubí svých lodí jako živé konzervy na dlouhé plavby Indickým oceánem. Odolní plazi vydrželi naživu bez potravy klidně i měsíc nebo dva, což se jim nakonec stalo osudným. Z více než deseti druhů obřích želv, které kdysi na ostrovech žily, přežil v přírodě jediný. Právě na odlehlé a nehostinné Aldabře.
„Naštěstí se teď blýská na lepší časy,“ usmívá se kurátor chovu plazů v pražské zoo Petr Velenský. Sedíme spolu na hrazení výběhu velkých želv u jejich vlastního pavilonu a sledujeme dvoumetrákové býložravce, jak se spokojeně popásají na trávě uvnitř. Po letošním deštivém jaru je skutečně šťavnatá. „Na Aldabře žije přes sto tisíc želv, a navíc se obry daří množit i v chovných stanicích na dalších seychelských ostrovech.“ Po několika staletích pronásledování si želvy chráněnou budoucnost více než zaslouží.

ko1307 aldabra zelvy  dsc3151

TŘI METRÁKY NA HŘBETĚ

„Rozmnožování velkých želv není zdaleka tak jednoduchá věc, jak to na první pohled vypadá,“ pokračuje Petr při pohledu na to, jak se statný samec Toro pokouší o štěstí u jedné z menších samiček opodál. Želvákovo snažení je při jeho rozměrech nejen nepřehlédnutelné, ale taky nepřeslechnutelné. Při každém kopulačním pohybu vydává procítěné hluboké zamručení. „Ty zvuky jsou ve skutečnosti pokyny pro samičku. Toro při svém snažení říká: Teď, teď, teď… Jestliže totiž jeho partnerka ve správnou chvíli nenadzvedne zadní část krunýře víc nad zem, kouzlo se mu jednoduše nepodaří,“ krčí rameny kurátor. Želví dáma na vdávání své „ano“ sděluje tím, na kterých končetinách se nakonec nadzvedne nad zem. Když zvolí „klik“ na zadních, je ruka v rukávě. Jestliže se naopak vzepře na předních nohou a přitiskne tím zadek krunýře k zemi, je hnízdečko lásky uzavřené.

Samec přitom svůj pokyn může při jediném aktu zopakovat skoro padesátkrát a užívat si tak asi pět minut v kuse. Tedy v případě, že to vyhlédnutá samička vůbec strpí. Želví nevěsty totiž vůči snažení svých třikrát větších, bezmála třísetkilových nápadníků občas projevují trestuhodnou lhostejnost. Nejenže se v nejintimnějších chvílích bez zjevného zájmu živí trávou, ale navíc si klidně dovolí udělat pár nonšalantních krůčků vpřed. Snažící se samec tak často neslavně sklouzne z oblého krunýře partnerky dolů a milostnému dobrodružství je konec. „Samice si také podle všeho vybírají vhodné nápadníky právě podle barvy hlasu,“ vysvětluje dále Petr Velenský. „Statnější samci mají hlubší projevy. Taky si všimni, jak Toro natahuje krk dopředu a otvírá tlamu. I tohle je možná pro samičku signálem. Jenom skutečně velký nápadník dokáže při aktu natáhnout krk tak daleko, aby se jeho hlava octla v zorném poli partnerky. Nebo se rovnou dotkla jejího krku. Růžový vyplazený jazyk tím pádem klidně může být důkazem mužnosti a vyznáním náklonnosti.“

Pokusů o založení rodiny probíhá ve výběhu každý letní den hned několik. Své by o tom ostatně mohli vyprávět i návštěvníci, kteří se v takových chvilkách shlukují u hrazení po desítkách. Jen málo z těchto snah však skončí úspěšným spojením. „Myslím si, že skutečně úspěšné páření se vyskytne jen několikrát za sezonu,“ potvrzuje Petr. Možná je štěstí, že želví samci nemají ani tušení o tom, že ani v tomto případě nemají konečný úspěch zdaleka zaručený. „Podle našich výzkumů mají želvy u nás v lidské péči o něco nižší teplotu těla než ty doma na Aldabře. Na korálovém atolu totiž přes den panují velká vedra a želvy musejí včas najít trochu stínu. Když se jim to nepodaří, můžou se taky pomalu upéct zaživa ve vlastním krunýři,“ nastiňuje Petr rizika tropického ráje.

ko1307 aldabra zelvy  dsc3163

„Proto želvy instinktivně hledají stín ještě dřív, než se úplně prohřejí. Háček je v tom, že to dělají i v našem mírném podnebí.“ Uvnitř pavilonu, kde chovatelé trvale udržují teplotu kolem třiceti stupňů a pod topidlem ještě o dvacet vyšší, by to nijak nevadilo. Želvy však chodí ven spásat čerstvou trávu i v našich dvaceti stupních. „Podívej se, jak jim to jde k duhu. Kdybychom je chtěli rozmnožit za každou cenu, museli bychom je zavřít dovnitř možná i na pět let v kuse. Želvy mají pomalý život a na všechno dost času. Myslíme si, že naše samičky kvůli nižší tělesné teplotě ve skutečnosti ani nevytvářejí vajíčka, která by pak mohly snést.“
Díky prosperujícím populacím na Aldabře, Seychelách a Mauritiu není odchov v lidské péči bezpodmínečně nutný k zachování druhu a pastva pod širým nebem je každopádně lepší variantou. Pražští chovatelé přesto udělali pro příští generaci želv maximum. „Nejnovější výzkumy ukazují, že se želvy obrovské nejlépe množí, když jich je ve skupině víc než deset. Pořídili jsme proto mladý pár ze seychelské chovné stanice a teď jich máme celkem jedenáct. Nové přírůstky se jmenují Oldřich a Božena. Křtily je osobně dcery Karla Gotta,“ uzavírá Petr milostnou kapitolu života obřích želv.

A ŽELVY FRNK…

Dobré vztahy ve skupině nejsou pro želvy důležité zdaleka jen v dobách touhy. „Když želvy obrovské důkladně poznáš, snadno si je zamiluješ,“ usmívá se chovatel. „Každá z nich má svou osobnost. Jsou to citliví a překvapivě inteligentní tvorové. Za poslední desetiletí jsme se o nich dověděli spoustu věcí, díky kterým se na ně díváme úplně jinak než dřív. Ještě před dvaceti lety je lidé měli za takové oživlé balvany, se kterými si můžou dělat, co chtějí – jezdit na nich, přenášet je z místa na místo nebo k nim kdekoho vodit jenom tak pro pobavení.“

Léta sledování však odhalila pravou želví tvář. „Naše želvy mají vynikající prostorovou i časovou paměť. Když je koncem jara zase vypustíme do výběhu, přesně vědí, kde je nejlepší pastva nebo nejchladivější stín. Jdou na správné místo, jako by byly venku včera a ne před nějakými osmi měsíci,“ chlubí se svými svěřenci Petr. Obrnění obři si ve skutečnosti věci pamatují tak dobře, že byl skoro problém odnaučit je zůstávat přes noc venku, když jim chovatelé rozmontovali kryté boudičky ve výběhu. „Pro želvy je přece jenom lepší, když se v noci pořádně vyhřejí pod střechou. Nechceme je však k ničemu nutit, takže to znamenalo měsíce a léta trpělivého navykání novým způsobům,“ pokračuje Velenský.

Sleduji jedenáct aldaberských obrněnců a dva samce galapážských želv sloních, kteří celou skupinku dorovnávají do šťastné třináctky. Všichni se popásají na trávníku, a až na rozdíly ve velikosti a tvaru krunýře vypadají všechny želvy stejně. „Každá je ale jiná – nejvýraznější jsou samci. Ti se projevují nejvíc – úplně stejně jako u nás lidí. Samičky jsou plašší,“ žertuje Petr. „Podívej se na támhle toho ve stínu. Jmenuje se Aldo. Tak ten patří mezi nejpřátelštější želvy vůbec. A taky služebně nejstarší. Žije tu už skoro čtyřicet let. Když moje žena Nataša a skvělá chovatelka v jedné osobě řekne při povídání pro návštěvníky jeho jméno, Aldo okamžitě reaguje. Ani není zapotřebí jablka nebo jiného pamlsku, aby spolupracoval. Pohlazení je pro něj zkrátka větší odměnou.“

Zdaleka největší osobností na celém trávníku je však asi šedesátiletý Toro. Své jméno taky nenosí jen tak nadarmo. „Když do výběhu vstoupí dominantní muž, jde si to s ním hned vyříkat. Stejně jako podrážděný býk, podle kterého se jmenuje. Snaží se vetřelce vyhnat ven, přirazit mu krunýřem nohu ke hrazení nebo mu na ni aspoň pořádně dupnout – což při jeho váze přes dvě stě kilo už něco znamená,“ směje se Petr. „Sám jsem s ním měl nějakou dobu poněkud napjaté vztahy. Pak jsem si řekl, že je zbytečné soupeřit o prestiž s želvou. Začal jsem se vůči němu chovat podřízeně a od té doby se máme moc rádi,“ svěřuje kurátor své zkušenosti z mezidruhové komunikace.

PRAŽSKÁ ALDABRA

Želví skupina z pražské zoo si užívá komfortu, o kterém se v době stavby pavilonu velkých želv před necelými dvaceti lety obrněncům ve většině ostatních zoo jen snilo. „Tenkrát mnoho lidí nemohlo pochopit, proč vůbec mají mít zrovna želvy svůj vlastní pavilon. V té době patřily mezi ty tvory, které chovatelé jednoduše „přifařili“ k jiným zvířatům. Zimu přečkaly ve společné ubikaci třeba s lenochody a léto v malé ohradě kdekoli v zoo.“ Časy se však pomalu mění. Z želvího pohledu je to však obrat téměř tryskový. „Životnost pavilonů v zoologických zahradách bývá zhruba třicet let. Pak zastarají buď technicky, nebo se úplně změní pojetí chovu jejich obyvatel,“ pouští se Petr do úvah.

„Rád říkám návštěvníkům, že naše želvy přežijí ještě dva nebo tři další nové pavilony. Většině z nich je do padesáti let, takže tu s námi budou ještě aspoň další století. Kdo chce, může se přijít podívat, v jakém luxusu budou bydlet tou dobou,“ dodává žertem. Dlužno říct, že inzerát „dvě stě metrů čtverečních s klimatizací, vyhřívaným jezírkem a čtyřnásobně velkou zahradou“ zní výtečně už dnes. „V létě vlastně ani tak nepečujeme o želvy samotné, jako spíš o trávník ve výbězích,“ usmívá se Petr. „Našim obrům totiž poskytuje veškerou nutnou potravu. Navíc želvy pracují jako výkonné sekačky. Pasou se tak opatrně, aby nevytrhávaly trávu i s kořínky. Na rodné Aldabře by si jinak brzy zničily jediný zdroj obživy.“ Stavět samostatné pavilony pro nejrůznější živočichy může vypadat jako drahý špás, kromě spokojenosti jejich obyvatel to však přináší i jiný typ uspokojení. „Lidem se to líbí. Když byli v zoo na návštěvě Brad Pitt s Angelinou Jolie, strávili u želv tolik času, že se jim pak ani nechtělo jít ke gorilám,“ podává hvězdný důkaz Petr Velenský. Možná i proto vyrůstá v těsném sousedství „želvária“ pavilon celý věnovaný velemlokům, zatímco ubikace gaviálů už pár let slaví úspěchy v celém odborném světě.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group