ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ostrovy štěstí

NA ZEMI UDUSANÁ HLÍNA, MATRACE Z PALMOVÉHO LISTÍ A MOSKYTIÉRA, TAK SI ŽIJE BĚŽNÝ VANUAŤAN. A PŘESTO TU POTKÁTE JEDNY Z NEJMILEJŠÍCH LIDÍ SVĚTA. „MÁME KRÁSNOU PŘÍRODU, SVOBODU, TRADICE A PLNÉ BŘICHO,“ ZNÍ VĚTŠINOU JEJICH ODPOVĚĎ NA OTÁZKU, PROČ JSOU TAK ŠŤASTNÍ.

TEXT A FOTO: PETRA DOLEŽALOVÁ

Propadáme se do ticha korálových útesů lemujících posvátný ostrov, kterému se podle jeho tvaru říká Klobouk (Hat Island). Přestože je dnes obloha zatažená a pořádně fouká, tady dole se ve světlech naší kamery odhaluje ve svém klidném rytmu fascinující svět mořských živočichů a korálů neskutečných tvarů a barev. Vanuatu patří k těm několika zbytkům míst na zemi, kde ještě můžete spatřit neporušený a doposud neprobádaný podmořský svět. Zrovna dnes ráno, přímo pod lodí při zajišťování kotvy objevila naše posádka novou lokalitu s překrásnými gorgoniemi. 

Vyplouváme z podmořské jeskyně vymodelované vulkánem a mně je podivně úzko. Najednou zaslechnu těsně vedle skalní stěny ženské hlasy. Ohlížím se, ale kromě Libora a průvodce Tommiho nikoho nevidím. Vzpomněla jsem si na příběh o velkém náčelníkovi Roimatovi, který si na konci 13. století získal oblibu a slávu, když se mu podařilo sjednotit znepřátelené a kanibalizující kmeny. Poté, co byl zavražděn závistivým bratrem, byl spolu se svými deseti ženami, několika věrnými muži a psy pohřben právě na tomto ostrově. V Tichomoří, kde se historie dlouho předávala jen ústně z generace na generaci, hrají legendy důležitou roli. Že však v Roimatově případě nejde o žádný mýtus, odhalil archeologický nález hromadného hrobu v minulém století. Nálezy archeologové zdokumentovali a hrob opět zakryli, jak slíbili místním náčelníkům.

vanuatu 1

ZDE PLATÍ TABU

Úcta k duším zemřelých je tu velmi silná a vstup na posvátné území je bez svolení náčelníka tabu. A i když se Hat Island dostal pod UNESCO a tabu bylo odňato, většina místních by na ostrov nikdy stejně nevstoupila. Tommi se jen usmívá a odmítavě kroutí hlavou na dotaz, zda by nás na ostrov doprovodil, když si vyžádáme povolení. Naopak mou poznámku o hlasech pod vodou považuje za naprosto běžnou věc. Duchové a černá magie jsou na vanuatském souostroví všudypřítomné. „Každý kmen v něco věří. Je to náš kulturně-legislativní systém, který udržuje lidi respektovat zákony. Přestože křesťanství je tu silně zakořeněno, lidé stále věří v tabu a magii. Když si myslí, že se provinili, nebo jim někdo vědomě ublížil, stane se jim to,“ vysvětluje mi Noan z ostrova Espiritu Santo. Cizinci, kteří se na Vanuatu usadili, se sice nad obavami místních usmívají, přesto však přiznávají, že si některé věci, co se jim nebo kolem nich přihodily, neumějí vysvětlit. „Černá magie se zrodila z nedostatku vědomostí o medicíně, přírodě, vlastně o čemkoliv. Místní jí připisují veškeré ‚špatné věci‘, třeba když někdo tragicky zemře nebo se mu opakovaně stávají nehody,“ popisuje Olive, která se svým mužem Davidem vede ekologický resort na ostrově Oyster (Ústřice). Olive má maorské kořeny, a i proto je jí místní kultura a tradice blízká. Tak jako mnoho jiných cizinců, kteří propadli přírodním krásám vanuatských ostrovů a úsměvům zdejších obyvatel a usadili se tu, se snaží co nejvíc předejít tomu, aby západní civilizace zničila jedno z posledních míst na zemi, kde lidé žijí v souladu s přírodou a s velkým respektem k sobě navzájem. „Jsou velmi citliví na energii. Když se směju, a přitom se ale cítím špatně, hned to poznají. Nemluví tolik jako my, používají hodně nonverbální komunikace, gesta. Museli jsme se naučit lépe naslouchat. Cítím, že když jsem k nim otevřená, vnímám je také,“ říká Olive.

JAK SE RODÍ ŠTĚSTÍ

Přestože Nové Hebridy, jak se Vanuatu před osamostatněním jmenovalo, ovládaly kdysi hlavně boje a kanibalismus, dnes tu potkáte jedny z nejmilejších lidí světa. O tom svědčí i fakt, že byli dvakrát vyhodnoceni v průzkumu britské společnosti New Economics Foundation (Nef), za nejšťastnější obyvatele planety. „Máme krásnou přírodu, svobodu, tradice a plné břicho,“ zní většinou jejich odpověď na otázku, proč jsou tak šťastní.

Po příletu z Evropy je to právě vřelý přístup a úsměv domorodců, co vás zaujme jako první. Až vás napadne, co tady asi kouří…? Zvlášť když zjistíte, v jaké chudobě většina Vanuaťanů žije. Místní vesnice tvoří převážně chatrče pokryté střechou z pandasu nebo palmových listů, na zemi udusaná hlína, matrace z palmového listí a moskytiéra. V mnoha případech zahlédneme také ochočená prasata – ta jsou tu jednak domácími mazlíky a tradičním platidlem, ale také důležitý zdroj obživy. V čím vzdálenějších oblastech a ostrovech se ocitáme, tím méně narážíme na betonovou verzi domečků a tím méně symbolů civilizace hyzdí tenhle prostý, ale v obklopení bujnou přírodou harmonicky a čistě působící styl. Na vzdálených Maewo a Ambae Islands a mnoha menších ostrovech se do hlubin ostrova vydáváme s nezbytnou mačetou. Silnice tu nejsou vůbec, a my pevně doufáme, že dlouho nebudou. Je zvláštní, jak rychle a rádi si zvykáme na absenci „civilizace“, a mně osobně nevadí ani pravidelné hledání mýdla, které každé ráno najdu zase o trošku víc okousané od pralesní krysy. I jí totiž kokosový olej voní.

JINÉ SVĚTY

Dopravovat se mezi ostrovy s naší filmovou a potápěčskou bagáží není vůbec snadné. Dvě stě kilogramů techniky lze převážet jen v některých letadlech, která přepravují cestující i náklad mezi většími ostrovy. A tak si na některé z ostrovů musíme vzít jen to nejnutnější. Na letišti nás postaví na váhu i se zavazadlem v ruce, aby letadlo „správně vyvážili“. Jenže když se nasoukáme do stísněného trupu, zjišťujeme, že všechna ta bezpečnostní opatření byla k ničemu, protože si stejně každý sedne, kam chce. Prostor pro letušku tu nezbývá, takže na toto provinění nikdo stejně nepřijde. Během velkých turbulencí všichni zírají na piloty v kabině otevřeným prostorem, kde kdysi bývaly dveře…

Na třiaosmdesáti ostrovech Vanuatu se mluví více než sto třiceti jazyky, z toho na Malkule, druhém největším ostrovu, asi třiceti. Z letadla působí zelená džung¬le pokrývající ostrov zcela opuštěná. S až neuvěřitelnou lehkostí dosedáme na ranvej vedoucí k nádhernému palmovému háji. Letištní „hala“ nejenže nemá jediný duty free shop, ale ani střechu. Začínáme se těšit na další dny připomínající návrat do minulosti, až budeme moci poznat bohatství tradic, které byly až do roku 2000 vládou z důvodu jejich ochrany návštěvníkům uzavřeny.

vanuatu 2

 

Každá vesnice má své zvyky, tradice a obřady, kterým se říká kastom. A také původní medicínu, znalosti, které vždy předává nejstarší člen rodiny potomkům. Děti se snaží být co nejblíže svým prarodičům, aby tyto vědomosti získaly právě ony. Některé zvyklosti však měly namále – misionáři totiž spolu s kanibalismem zakázali také určité „podezřelé“ tance a obřady. „Je důležité, abychom zachovali rovnováhu mezi křesťanstvím a tradicemi,“ vysvětluje Veronika, dcera náčelníka Amedee z kmene Small Nambas (Nambas znamená opasek, na který je upevněna pokrývka penisu z palmových listů), a vede nás na obřadní místo, kterému se říká nasara. A tady na vlastní oči konečně vidíme staré rituální tance, doposud praktikované během speciálních obřadů. Rytmické bubnování i zpěv nás fascinují stejně jako ladné pohyby tanečníků. Většina mužů má dokonale vypracované tělo, zvlášť oceňuji jejich pevné zadní partie. Napodobit jejich umění vyšplhat s hbitostí opice po kmeni palmy pro kokosový ořech raději ani nezkoušíme.

Z oběda se ale nevyvlékneme, vanuatskou specialitu lap lap – tedy hlízu jam, kterou místní ženy nastrouhají, rozředí vodou na kaši, vymačkají a hoši výsledné „těsto“ nacpou do dutých trubic z bambusu a pečou na lávových kamenech v zemi – nelze odmítnout. Ve stejných „trubkách“ kdysi připravovali i lidské maso, bleskne mi hlavou a vzpomenu si na staré záběry z dob kanibalů… Hotovou pochoutku pak rozloží pod stříškou na velkých listech připomínajících lopuch a zalijí kokosovým mlékem. Společně s celou vesnicí si v něm namáčíme hrudky hmoty, hlasitě chválíme všechny kuchařky a kuchaře (jak se od nás očekává) a pevně doufáme, že to náš organismus zvládne.

Návštěva nedalekého kmene Velcí Nambasové má trochu jiný nádech, když odhalujeme i některé temné stránky zdejšího kastom z doby, kdy muži byli nejen válečníky, ale i kanibaly. Ti současní s vážnou tváří předvádějí sérii tanců, zatímco děti rozpustile běhají kolem a sem tam se do naučených pohybů zapojují. Zdejší tátové zůstávají táty, v každé volné chvilce si hrají se svými ratolestmi a pyšně je předvádějí. Děti se zase pitvoří do našich objektivů a mají obrovskou radost, když jim ukazujeme pořízené záběry. Jako všude na světě, i tady si rády hrají svým bezstarostným způsobem na dospělé a mají to štěstí, že je jim to umožněno tak přirozeně. Mladá maminka s dítětem v náručí tančí v kroužku se starší ženou, a protože ta úsměvy směrem k nám nešetří, odhaluje děsivou tradici, již naštěstí už dnes tento kmen nepraktikuje. Stařeně totiž kdysi na znamení toho, že je vdaná, vyrazil její novomanžel přední zuby. Muži nám vysvětlují, že šlo o symbol, něco jako u nás snubní prsten, a že to ženu nebolelo, protože použili určité bylinky pro znecitlivění dásní. Pohled do očí stařeny však mluví za vše.

U Velkých Nambasů panuje stále tradiční genderový respekt a zakořeněné zvyky. Manželka nesmí sestoupit do kuchyně prarodičů svého muže, pohlédnout jeho otci do očí, on nesmí jíst její jídlo a ona jeho, to vše na znamení úcty. Když zemřou rodiče, jejich snacha nesmí pozřít pokrm připravený na jejich pohřeb. Když zemře muž, vezme si ji za ženu jiný člen rodiny. Pokud je manžel nemocný a jeho konec se blíží, sám může rozhodnout, kdo bude novým druhem jeho milé. Dnes si však na rozdíl od minulosti mladí lidé volí své budoucí partnery sami.

Každá vesnice má jednoho svého klevera – osobu, jež ovládá přírodní medicínu. Pětaosmdesát procent z pralesních květin lze totiž využít jako léčivo (ale i jako jed). K nemocnicím nemají místní důvěru, mnozí v nich vidí jen místa, kam se chodí zemřít. Moderní medicínu většina domorodců odmítá a k lékaři jde, až když si místní šaman neví rady.

Důležitost respektování kastom medicíny chápou i Alan a Debra z ostrova Aore, jimž vděčíme za pozvání a vůbec celou realizaci našeho projektu Útěk na Vanuatu. Na klinice, kterou tu založili a dotují z vlastních a sponzorských zdrojů, se ale také snaží přesvědčit místní obyvatele o nezbytnosti prevence. V poslední době se totiž na některých ostrovech zvyšuje výskyt onemocnění jako je cukrovka, vysoký tlak a dokonce i rakovina. Hlavním problémem je náhlá změna jídelních návyků. Lidé, kteří začali pracovat ve městech, si zvykli místo tradičního způsobu obživy kupovat levná jídla, hlavně z čínských marketů. „Místo pokrmů připravených z čerst¬vých surovin, které si vypěstovali, jedí najednou laciné polotovary, třeba tuňáka z konzervy, který prošel mnoha procesy. Dříve byla rakovina opravdu výjimečnou, dnes je mnohem častější,“ vysvětluje příčinu nárůstu civilizačních chorob.

NEŽ ZMIZÍ RÁJ

Všemocná ruka civilizace pomalu dosahuje i na tyto poslední zemské ráje. Tak jako my toužíme utíkat do přírody, dychtí mnozí Vanuaťané po výdobytcích západního světa. Snad nejlépe to vystihla Olive z rezortu Oyster. Největší nebezpečí nevidí v rozrůstajícím se turismu, ale v přísunu DVD s nejnovějšími americkými filmovými drasťáky, co jsou tu k dostání za pár dolarů. „Myslím, že toto ovlivňuje celou generaci. Věří tomu, protože je to ve filmu, nechápou, že to není skutečnost,“ říká smutně. Moderní doba se svými negativy dostihla i mnohé vesnice na větších ostrovech. „Používají solární panely na výrobu elektřiny, tak si mohou dobíjet mobily a sledovat takové filmy na malých DVD přehrávačích,“ vysvětluje Olive.

Ani tady se evoluce nezastaví, můžeme jen doufat, že komunita zvládne provést mladou generaci bezpečně tímto vývojem, naučí ji ctít staré pevné hodnoty, a zbrzdí tak odklon lidí od přírody a oslabování vzájemných společenských vazeb. Vnímali jsme to i jako vzkaz mnohých, kteří se svou otevřeností a ochotou snažili předat během našeho natáčení jasné uvědomění toho, že je to právě tradice a respekt k hodnotám jejich předků, co jim umožňuje prožívat šťastný život.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group