ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mezi Amiši

NEPATŘÍ DO TOHO SVĚTA, ALE JEJICH VÍRA V NICH VZBUDILA SÍLU VYTRVAT. PŘES VŠECHNY STRASTI JE JEJICH LÁSKA K DRUHÝM, MÍRUMILOVNOST A OCHOTA NEZIŠTNÉ POMOCI AŽ ZARÁŽEJÍCÍ.

TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK

S Paulem, anabaptistickým pastorem, jsem se setkal před necelým rokem v městečku Waslala v odlehlém koutě jihovýchodní části Nikaraguy. Do tohoto zapomenutého kraje, nikoliv bohem, ale spíše vládou, které chybí peníze na nákladné financování výstavby a údržby silnic, mě přivedla touha za poznáním tradičního života místních obyvatel, spojená s chutí po dobrodružství, které s sebou každá taková cesta přirozeně přináší. Do Waslaly jsem se dokodrcal se setměním po celodenním náročném cestování na otevřených korbách starých rezatých pickupů z většího města Matagalpa, které je obchodním centrem celé oblasti. Ze spánku mě vytrhl zuřivý štěkot psa, který nervózně obcházel kolem mého stanu, jejž jsem s příchodem prvních dešťových kapek narychlo postavil za posledními dřevěnými chatrčemi na kraji městečka. Věděl jsem už z předešlých zkušeností, že mě pravděpodobně čeká návštěva vystrašených vesničanů. Chvíli nato přerušil noční ticho výstřel z pušky, ani ne deset metrů od mého stanu a jen o pár vteřin později přilítl na celtu velký klacek. Trvalo, než jsem přesvědčil mou slabou španělštinou návštěvníky, tiše ukryté ve tmě, že jsem neškodný cizinec, který jejich krajem jen mírumilovně prochází. Když mi později jedna žena ze skupiny, která mě těsně obestoupila a s mačetami v ruce se zvědavě i nevěřícně vyptávala, vtiskla mobil, na jehož druhém konci jsem zaslechl přátelský, anglicky mluvící hlas, měl jsem vyhráno. Ještě dlouho potom jsem nemohl spát kvůli několika dalším návštěvám, které se přišly podívat na zarostlého, trochu šíleného gringa, jenž se náhle objevil mezi nimi.

ko1312 nikaragua 4

MISIONÁŘSKÉ ZAČÁTKY

Druhého rána u bohaté snídaně, na kterou mě Paul pozval při krátkém nočním telefonátu do domu své rodiny, mi vyprávěl, že za celých pětadvacet let, které ve Waslale strávil jako misio¬nářský pastor, zde nepotkal žádného cestovatele. Příběh Paulovy rodiny je strhující, a vlastně se už stal i námětem pro několik jeho knih. Paul je nadšený spisovatel samouk, kterému zatím vyšlo pomocí jednoho amerického křesťanského nakladatelství pět knih. „Jsme původem amišové, novokřtěnci ze západní Evropy,” povídal mi Paul mezi sousty křupavých palačinek. „Když mi bylo deset, přestěhoval jsem se s rodiči z USA do Kostariky. Tak jako dědeček, i můj otec byl pastor a misionář. Naložili jsme na loď náš skromný majetek a jednoho dne se objevili zde. Kostariku, tak odlišný svět tomu, který jsem znal z Ameriky, jsem miloval hned od prvního dne. Objevoval jsem krásy a divokost tropické džungle a učil se španělsky. Potom mi ale dal Bůh jasné znamení, že bych měl šířit slovo boží dále a snažit se pomáhat dalším lidem, kteří mě potřebují. A tak jsme v druhé polovině osmdesátých let přišli s manželkou a tehdy malými dětmi do Nikaraguy. Při několika předešlých návštěvách jsme našli příhodné místo a koupili malou farmu, na které jsme začali hospodařit. Postavili malý dřevěný kostelík a získali prvních několik domorodců, kteří se s námi scházeli u společných modliteb. Byla to ale těžká doba. V lesích se stále pohybovaly ozbrojené jednotky, které se odmítly podřídit nově nastolenému režimu, a mnoho obyvatel vlastnilo nějakou zbraň. Byli jsme tu noví, navíc gringové, stávali jsme se lehkou kořistí zlodějských útoků.“

„Během prvních tří let byl náš dům přepaden sedmnáctkrát,“ smutně vzpomínal Paul. Lupiči vždy přišli během noci a začali bušit na dveře domku Paulovy rodiny, která žila na samotě, asi dvacet kilometrů od městečka. Navíc jim jejich víra nedovolovala se bránit. Vždyť Bible zjednodušeně řečeno káže, když tě někdo uhodí do tváře, nastav mu i druhou. A tak Paul se ženou a pěti malými dětmi vždy poslušně otevřeli dveře a dali zlodějům všechny peníze, včetně mnoha dalších maličkostí, které vlastnili. Se slovy „Bůh s vámi přátelé” jim ještě z vlastní dobroty na cestu přihodili kus sýra nebo koláče. Později, když jsem navštívil v Kostarice Paulova bratra Marcuse, dovyprávěl mi zbytek. „Jednou to došlo tak daleko, že Paul musel přihlížet pokusu o znásilnění vlastní ženy. Nebránil ji, jen poklekl a se slzami v očích se začal hlasitě modlit. Násilník nakonec od svého záměru upustil a odešel.“ Po těchto událostech Paul farmu prodal a přestěhoval se s rodinou na okraj městečka Waslala, kde žije v malé farmě dodnes.

NIKARAGUA OČIMA STOPAŘE

Při loučení s Paulem a jeho rodinou jsem tehdy netušil, že se opět brzo setkáme. Vyrazil jsem dál stopem na dlouhou náročnou cestu k přístavnímu městečku Puerto Cabezas, které se nachází na severovýchodním pobřeží Nikaraguy. Od přístavu mě dělilo pět set kilometrů, které jsem urazil ve dvou dnech. Kromě dvou malých bezvýznamných městeček, několika vesnic a osad s pár domy zde nic nenajdete. Zaprášená, místy dešti vymletá cesta míří hluboko do vnitrozemí zprvu hornatou zalesněnou krajinou, později už jenom rovinami s mnoha pastvinami, na jejichž konci je malý obchodní přístav na pobřeží Karibského moře. Z našeho pohledu je to divočina. Nikaragua je jedním z nejchudších států Latinské Ameriky. Drtivou většinu nikaragujského exportu tvoří zemědělské produkty jako káva, cukr a fazole, kromě jiného také mořské plody a hovězí maso. Lidé tu jsou chudí, na práci narazí jen zřídka, a tak jim nezbývá nic jiného než farmařit. Každá rodina má několik krav, prase a slepice, nějaké políčko s trochou zeleniny a malý sad, na kterém se daří banánům, kakau a kávě. Podnebí je tady tropické s bohatými dešťovými srážkami v úmoří Karibského moře, zatímco oblast Tichého oceánu je sušší. Během roku se střídají období dešťů (přibližně mezi květnem a říjnem) a období sucha (listopad až únor).

ko1312 nikaragua 15

 

Mnoho lidí zde auto nevlastní – nemají na něj peníze a vlastně ho ani nutně k životu nepotřebují. Když už musejí opustit domov a vyrazit za nezbytnými nákupy nebo k doktorovi do většího města, jedou autobusem. Ty připomínají těžké náklaďáky, většinou jsou narvané lidmi k prasknutí, někteří pasažéři často musejí sedět i na střeše. Já raději stopuji. Zabere to více času, ale zážitky jsou mnohem intenzivnější. Můžu si popovídat s lidmi, a tak se i něco dozvědět ze života místních. Proto tady přeci jsem! Občas jsem potkal náklaďák, který mi vždy rád zastavil. Kabina bývá většinou plná lidí, včetně dalších domorodých stopařů, ale na korbě se vždy jedno místo navíc najde. I projíždějící pickup mě často vzal. Na jeho zadní otevřené části se většinou kupí hromada všeho možného, od kartonových krabic, pytlů, nářadí až po zvířectvo, ale i tady přirozená dobrota místních nenechá stopaře na holičkách. Stopařských prostředků je mnoho. Výjimkou není motorka, ani kůň, na kterého jsem si rád přivázal svůj těžký batoh a po několik dalších kilometrů si povídal s jeho majitelem.

DVA TÝDNY S AMIŠSKOU RODINOU

Neuplynul ani týden od mé návštěvy u Paula a byl jsem zase zpět ve Waslale. Na zpáteční cestě z Puerto Cabezas jsem si totiž nepříjemně poranil chodidlo, když jsem uklouzl ve svahu hustě křovinatého kopce. Do chodidla se mi zapíchl tlustý klacek, který se brzy postaral o infekci. Za pár hodin jsem už měl chodidlo velikosti slona a bolest byla nesnesitelná. Autobusem jsem se s obtížemi doplahočil zpět do Waslaly k Paulovi, který mi nabídl, že u nich mohu zůstat. V Paulově domě jsem nakonec pobyl celé dva týdny a měl tak konečně možnost poznat život amišů zblízka, se všemi členy waslalské komunity se seznámit, pochopit jejich životní hodnoty, kulturní, sociální a ideo¬vé odlišnosti od západní civilizace.

Ve Waslale a dvou přilehlých vesnicích žilo šest amišských, vzájemně propojených rodin, patřících ke třem různým komunitám neboli kostelům. Každý kostel je chápán jako skupina lidí, kteří dvakrát týdně navštěvují společně bohoslužby a vzájemně si pomáhají. Celá komunita čítala přes sto členů, z nichž více jak polovinu tvořili domorodci. Ministr, tedy kněz jednoho z kostelů, byl i Paul.

Paulovu rodinu bych jejich životním stylem zařadil mezi „konzervativce“. Jezdili autem, využívali elektřinu, telefony, měli pračku i počítač s internetem. Internet byl ovšem částečně blokovaný, především kvůli dětem měl omezený přístup na mnoho serverů. Stejně tak odmítali zásadně i televizi. Paul tvrdil, že tradiční člen amišské rodiny je ve světě zcela ztracený. Také ale dodal: „I my se snažíme vyhýbat jeho temným a negativním stránkám, a především před nimi chránit naše děti. Na druhé straně, protože přijímáme některé moderní věci, vystavujeme se většímu riziku hříchu.“

Den v Paulově rodině začínal kolem šesté hodiny. Povinnosti byly neformálně rozděleny mezi muži a ženami a jasně dodržovány. Ženská populace měla na starosti chod domácnosti včetně vaření, mytí nádobí, uklízení a každodenní praní špinavého prádla. Tak jako by se Paul nikdy nepostavil k plotně, stejně tak by jeho žena nemohla kázat v kostele, ani vykládat Bibli v rodinném kruhu. V žádném případě to ale neznamenalo, že by Paul své role nějak zneužíval. V rodině panovala neuvěřitelná shoda, přátelství, vzájemná úcta, respekt a láska, se kterou jsem se v žádné jiné rodině předtím nesetkal. První dny jsem mezi nimi seděl jako opařený a stále dumal, jak je možné, že vůbec nějaká rodina může tak perfektně fungovat. Všichni členové rodiny se zdáli šťastní a vyrovnaní. Na toto téma jsem také později zavedl několikrát řeč s Markusem, Paulovým bratrem z Kostariky. „I my jsme jenom lidé,“ povídal, „ale protože jsme bytostně oddáni Ježíši Kristu a Bohu, který nám ukazuje cestu životem, dává nám vše jednoznačný smysl, a tak nás vede například i v rodinném životě. Řešení případných neshod je pro nás mnohem snadnější.“

ZLODĚJ ZAHRADNÍKEM

V rodině se mluvilo převážně anglicky, výjimečně staroněmčinou. Z angličtiny do španělštiny plynule přecházeli, když k nim do domu zavítali domorodci, což bylo několikrát za den. Pravidelně k nim přicházely dvě nikaragujské dívky pomáhat s domácností. O Paulovu malou, ale hezkou zahradu a o několik krav, které bylo potřeba každé ráno podojit, se zase starali dva muži. Všechnu tuto práci by Paulova rodina bez mrknutí oka zvládla sama, ale chtěli finančně vypomoci členům místní komunity. Určitě zajímavé jsou osudy dvou mužských pomocníků. Zahradník je jeden z napravených zlodějů, který kdysi sám loupil u Paula, a Omar, jenž se staral o krávy, je dokonce vrah. V Kalifornii, kde po několik let ilegálně žil a živil se prodejem drog, zastřelil v opilosti svoji milenku a před zatčením utekl zpět do Nikaraguy. Dnes je šťastně ženatý, otcem tří krásných capartů, a především naprosto jiný člověk.

Paul, stejně tak jeho žena a dospělé děti, nebyli moc vzdělaní. U amišů je přirozené vychodit pouze osm tříd základní školy. Nikdy nestudují školy veřejné. Každá komunita má svoji vlastní školu se speciálními učebnicemi i vzdělávacím programem. Ve Waslale se školní výuka odehrávala v malé dřevěné boudě za kostelem, rozdělené závěsy na tři části. V každé části seděli dohromady školáci několika ročníků, vyučoval je pouze jeden učitel, který je obcházel. Jejich na naše poměry nedostatečné vzdělání ovšem vůbec neznamená, že jsou hloupí. Naopak bych tvrdil, že většina mých amišských přátel jsou velice moudří lidé. I já s nimi souhlasím, že více než školní docházka vám dá život samotný. Rodič by měl především naučit děti hladovět po nových informacích a vypěstovat v nich chuť po neustálém sebevzdělávání.

Často jsem se sám sebe ptal, když jsem mezi amišy pobýval, jak vlastně pohlíží na sex. Nedalo mi to a otevřeně jsem se Marcuse jednou zeptal. Dostala se mi předem očekávaná odpověď, že před svatbou je samozřejmě sexuální intimita vyloučená. Partnerská intimita je omezená na podání ruky, snad i letmý polibek. Nečekal jsem ale, že Marcus se smíchem dodá: „Naše ženy sice nosí šátek na hlavě a oblékají dlouhé šaty, ale sex s nimi je nejbáječnější, a to co možná nejčastější.“

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group