ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Cesta do doby ledové

 

CESTA DO ZANSKARU JE PŘÍSTUPNÁ JEN PÁR TÝDNŮ V ROCE. NENÍ TO ALE CESTA LEDAJAKÁ, VEDE PO ZAMRZLÉ STEJNOJMENNÉ ŘECE. STOKILOMETROVÝ POCHOD JE OPRAVDOVOU ZKOUŠKOU ODVAHY.

TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA

Oba Zanskařané se bez zbytečných slov zuli a začali si na nohy namotávat cáry starých ponožek. Ne proti zimě, ale aby se nepořezali o praskající led. Cestu před námi protíná ledový dravý vodní proud. S vysoce vykasanými kalhotami vyrážím s Tašim. Hned prvními kroky se boříme do kaluží zrádně zamrzlých v ledu. Nejprve po kotníky, pak víc. Na kraji volné vody se noříme po kolena. Vzápětí zjišťujeme další problém: pod tekoucí vodou není pevné dno. Nohy se boří do rozbředlé ledové kaše a kloužou do všech stran. Voda stoupá do půli stehen. Pak výš. Proud se valí zatraceně rychle. Jak bych držel rovnováhu, kdyby to podjelo, si radši nepředstavuji. Před námi je hloubka nejméně po pás. To už Taši rezolutně pronáší: „No good.“ A jdeme zpět. Tudy cesta nevede.

ko1312 indie chagar 189

ODŘÍZNUTÍ

Čhadar – tak se nazývá unikátní cesta po zamrzlé řece Zanskar do stejnojmenné oblasti v severoindickém Himálaji. Čhadar vzniká jen na pár týdnů uprostřed kruté himálajské zimy, aby umožnil obyvatelům Zanskaru dojít do civilizace, kterou pro ně představuje Ladak, a zpět. Během nejtřeskutějších mrazů lidé putují hlubokou, asi sto kilometrů dlouhou roklí několik dnů. Spí v jeskyních, lavírují na kluzkém ledu, někdy jen na desítky centimetrů úzkém ledovém mostíku. Přelézají nezamrzlé úseky řeky po skalách a na noc se snaží dojít do některé z řady jeskyní. Každoročně tudy putuje až 2000 lidí, aby si v Ladaku dokoupili zásoby či vyřídili něco na úřadě, školáci tudy putují na internát nebo z něj, učitelky se vracejí do práce ze zimních prázdnin a někteří se na čhadar vydávají jen pro ukrácení dlouhé zimy. Anebo proto, že je v Ladaku – podle nich – trochu menší zima než v Zanskaru.

Fascinující fenomén putování Himálajem po zamrzlé řece jsme se vydali zdokumentovat s kamarádem Markem Štysem. Zda uspějeme, nebylo do poslední chvíle jasné. Ani po příletu do Ladáku místní nevěděli, jaké jsou aktuální podmínky na řece. A právě nikdo ze Zanskaru nepřicházel – což naznačovalo spíše špatné zprávy. Nezbývalo, než se na začátek trasy vydat na vlastní pěst.

Řeka Zanskar pramení vysoko v nitru rozlehlého stejnojmenného pohoří. Po asi 200 km se její údolí rozšiřuje a vytváří zapomenutou himálajskou oázu – oblast obývanou přibližně 12 000 Zankařany. Ti zde nadále zůstávají odkázáni převážně sami na sebe a na to, co si přes léto na kamenitých políčkách vypěstují. Jídelníček jim doplňují mléčné výrobky z kravího, jačího, kozího nebo ovčího mléka. Každoročně asi tři měsíce přes léto lze dojet do Zanskaru po horské silničce z Kargilu, odkud trvá cesta další den do většího Šrínagaru nebo do Léh. Z Léh lze letět do Dillí či Čandígarhu. Když ale na podzim silnička zapadne ve svých nejvyšších polohách sněhem, upadne Zanskar po zbytek roku do dokonalé izolace. Kromě několika týdnů mezi lednem a březnem, kdy mrazy na čas, někdy lépe, jindy hůře, zprovozní „ledovou dálnici“. 

Během našeho pobytu na čhadaru se zřejmě jednalo o to „hůře“. Do vody jsme museli opakovaně a cesta, která místním trvá někdy i jen tři dny, nám zabrala týden. Včetně celodenního čekání u jednoho brodu, či šplhání se vysoko do postranního sedla, když byl jeden úsek natolik rozmrzlý, že se to ani vodou projít nedalo…

ko1312 indie chagar 117

BRODĚNÍ

Čtvrtý den se dostáváme opět do oblasti, kde je led hodně mizerný. Zjišťujeme to chvíli poté, co jsme opět vyšli na řeku. Jdeme po silně podmáčeném úseku, led sice pod nohama nepraská, ale zato se všechno houpe jako v bažině. Snažíme se pohybovat co nejblíž břehu, kde kromě komplikace v podobě mokrých bot a kalhot nic horšího než proboření se po kolena nehrozí.

Nepříjemný zážitek přichází brzy. Jdeme s Markem vpředu, oba Zanskařané kus za námi. Pevný povrch nás chtě nechtě zavádí dál od břehu, zde tvořeném kolmými skalami. Podél nich je led nejhorší. Snad skála vyzařuje naakumulované teplo a led ve svém okolí rozpouští? Najednou před námi pevný úsek končí a na břeh je třeba se přesunout přes pole podmáčeného ledu. Opatrně se přibližujeme k nejhoršímu místu, když najednou rup, a po kolena zapadl do vody Marek. Vzápětí dopadám stejně, když to zkouším o pár metrů dál.

Rychle se prodírám rozlámaným ledem, voda mi sahá rovněž po kolena. Pod ledovým škraloupem teče voda. Dalšími kroky znovu a znovu rozbíjím tenký ledový povrch a bořím se do směsi ledové tříště a vody. Kanadské gumové boty Baffin spolu s těsnými nohavicemi českých sportovních kalhot se opět výborně osvědčují. Voda nestačila prosáknout nijak hluboko. Kalhoty sice během pár minut zvenčí namrzly, ale dovnitř se mi voda ani chlad nedostaly.
Zanskařané vlekoucí batohy po ledu kus za námi z toho měli velkou legraci, my ostatně, když už bylo po všem, také. Oni ale navíc díky nám viděli, kudy to na břeh nejde, a špatné místo obešli s dostatečným předstihem.

OBÁVANÁ WAMA

Brzy do vody musíme znovu, všichni a dobrovolně. Před námi se ze skal zrodila další soutěska, místo zvané Wama. „Wa“ znamená koryto, spolu s „ma“ to má význam mlýnského náhonu. Zde se dá postupovat pouze po jedné straně řeky. U druhého břehu je tenounký led a střed řeky tvoří zcela volná hladina. Na naší straně padá takřka kolmá skála až do vody. I u ní je led, který očividně nic neunese. Podél stěny je nasáklý vodou. Místní mají ale toto místo „zmáknuto“. Dobře vědí, že podél břehu těsně pod vodou vede skalní rampička, po níž lze úsek projít. Lépe řečeno probořit. Všude kolem je hloubka. Stačí opatrně prošlapovat led a na rampičku se krok za krokem ledem propadat. A netrefit se vedle.

Boty dolů, nasadit na nohy brodící výbavu a do akce! Nějak jsem se do toho s nadšením vrhl první a s Tašiho radou „Hlavně nespěchej!“ prošlapuji stopu ostatním. Vypadalo to nemožně, ale opravdu to kromě chůze v ledové břečce nic horšího neobnášelo. Co krok, to prošlápnutí tenkého ledového krunýře a zapadnutí do vody po lýtka, jen málokdy více. Stačilo dávat pozor a nešlápnout dál od skály, do hloubky… Psychicky ale velmi nepříjemné. Celý dramatický úsek měřil asi sto metrů. Pak se objevil schůdný, překvapivě tlustý led. Opět mě překvapuje, jak rychle se kvalita ledu na řece mění.

Na druhé straně se rychle obouváme a rovnou pokračujeme, abychom se zahřáli pohybem. I dále se střídají lehce podmáčená místa s dokonale zmrzlým ledem, kde jsme o řece vůbec nevěděli. Později jdeme opět po takovém typickém úseku čhadaru, po ledovém chodníku podél kolmé stěny, snad jen metr širokém. Batohy musíme občas velmi pečlivě přenášet, vzájemně si podávat či pod převislými místy postrkávat před sebou, aby nesklouzly do vody. Opět mě fascinuje absurdita cesty, pro nějakých 12 000 Zanskařanů jediné přístupové trasy do civilizace…

Obědváme kus za Wamou. Přes poledne na nás dokonce lehounce prosvítá mlhavé slunce. Při obědě nás míjí početnější skupina zmrzlých poutníků – postupně kolem prochází na čtyřicet lidí. Nejprve šli „průzkumníci“ – asi osm chlapů, evidentně ti nejzkušenější. Na chvíli se pod naším poledním tábořištěm zastavili. V pravidelných rozestupech, v ošoupaných bundách, velkých škorních, s batohy na zádech a unavenými výrazy ve tvářích vypadali jak banda loupežníků nebo pašeráků. Dozvěděli jsme se od nich povzbudivou novinu, že výš proti proudu se už nebrodí – ale pro změnu budeme muset lézt hodně po skalách. Led je letos opravdu nějaký špatný.

Za „loupežníky“ šla hlavní skupina, byla v ní hodně zastoupena i zanskarská mládež – kluci v džínách a také asi pět děvčat. Těm vlál ve větru kamiz-šelvar, místní typický oděv. Je nepochopitelné, jak se mohou vydat na cestu takto oblečeny. Dvě z nich si navíc nesly takové obyčejné brašny ledabyle přehozené přes rameno, jako kdyby se tudy jen vracely od nějakého autobusu domů ze školy.

Po obědě jsme se také zvedli k odchodu a hned za sousední skálou narazili na další část skupiny, právě tam začínali tábořit. Jeden muž se mě ptá na cestu. Když mu ukazuji, že bude nutno asi sto metrů jít vodou, jen pronáší „Wama“ a zasvěceně přikyvuje hlavou.

POSLEDNÍ ÚSEK

Sedmý den na cestu vyrážíme v půl deváté, stěny kaňonu se dnes rychle snižují, až se rokle mění v celkem malebné údolí kolem říčky. Ta zde působí jako malá a poklidná bystřina. Všude leží pět a více centimetrů čerstvého sněhu. Cesta hezky ubíhá, tažení batohů je bez problémů. Žádné brody či přenášení. Dnes prý čhadar dokončíme, večer už půjdeme po bezpečné cestě na břehu. S Markem nás naplňuje pocit štěstí – od cíle nás snad již nedělí žádná vážná překážka. Nakonec se do legendárního Zanskaru v zimě opravdu dostaneme!

Než jsme se nadáli, údolí se před námi otvírá do značné šíře a my si dáváme polední posilnění na břehu proti první minivesnici Hanamúru. Začíná být jasné, že se dnes dostaneme snad až do Zangly, kdysi „hlavního města“ Zanskaru!

Je překrásný zimní den, slunce svítí přes lehounký opar, částí oblohy se nesou průzračné našedivělé mraky, kolem zasněžené horské svahy. Od Hanamúru už postupujeme vyšlapanou cestičkou opravdu výhradně po břehu. Údolím se otevřel výhled na vzdálené zasněžené vrcholky – a my za další dvě hodinky přicházíme do vesnice Pidmo, první opravdové vesnice (Hanamúr je spíš samota než vesnice). „Vítejte v civilizaci,“ blesklo mi hlavou.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group