ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ztraceno v džungli

HLUBOKO V KOLUMBIJSKÉM PRALESE BYLO TEPRVE NEDÁVNO OBJEVENO INDIÁNSKÉ MĚSTO ZVANÉ TEYUNA. CHCETE-LI JEJ NAVŠTÍVIT, PŘIPRAVTE SE NA NĚKOLIKADENNÍ CESTU DŽUNGLÍ.

TEXT: MARTINA HORNÍČKOVÁ, FOTO: PAVEL POŘÍZEK

Po zhlédnutí fotografií by mohla Teyuna mnohým připomínat peruánské Machu Picchu v menším provedení. Rozdíl mezi nimi je ale výrazný. Není to jen o rozloze, tato dvě magická místa se liší především svou historií a přístupností. Zatímco k Machu Picchu doveze vlak denně nespočet turistů, Ciudad Perdida, jak se občas také nazývá, zůstává opravdu ztraceným městem uprostřed džungle, k němuž se dostanete až po mnoha hodinách chůze v náročném terénu.
Kde se vlastně takové město v nehostinné džungli vzalo? Město založili asi 800 let př. n. l. příslušníci indiánského kmene zvaného Tairona. Pro indiány město nepředstavovalo jen místo, kde bydleli, ale určité části města sloužily k rituálům a ceremoniím. Během španělské conquisty indiáni město opustili, dnes žijí v blízkém okolí tohoto posvátného místa jejich potomci, kteří se seskupili do čtyř kmenů. Při cestě do Teyuny jsme měli možnost mluvit s indiánem z kmene Kogi, příslušníkem jednoho ze čtyř kmenů. Rozprava s ním byla opravdovým zážitkem. Po dvou hodinách vyprávění směrovaného našimi otázkami jsem viděla dění kolem sebe jinýma očima.

ko1312 kolumbie ztracene mesto shutterstock 53371834 jennyleonard

TAJEMNÍ KOGI

Kogi zakládají vesnice, kde žijí v malých chatrčích kruhového půdorysu. Na špičce střech chatrčí jsou dva výběžky, znázorňující dva nejvyšší vrcholky pohoří Sierry Nevady. Ve vesnici veškeré dění řídí šaman, je jejím duchovním vůdcem a vybírá si i svého nástupce. Na otázku, kdo se může stát šamanem, jsme dostali jednoduchou odpověď. Může jím být každý chlapec narozený ve vesnici. Hned po narození se musí chlapec ukázat šamanovi, který určí, zda byly dítěti dány do vínku magické schopnosti a může se stát jeho nástupcem. Vybraného chlapce pak šaman během svého života zaučuje.

Kogi mají svůj vlastní jazyk, který se liší od jazyků dalších tří tamějších kmenů. Vzájemně si prý moc nerozumějí, ale téměř každý indián mluví i španělsky. Jazyk Kogi neexistuje v písemné formě, takže veškeré vědění je předáváno z generace na generaci ústně. S neznalostí písma souvisí i způsob identifikace. Už při prvních setkáních s indiány jsem si všimla podivného předmětu, který měl každý muž u sebe. Ať už indián kácel strom, překonával řeku nebo se prostě jen houpal v síti, měl v ruce nebo kapse svého jednoduchého oděvu zvláštní věc neidentifikovatelného tvaru. Vysvětlili nám, že onen předmět se jmenuje poporo a je jednou z tradičních věcí kultury kmene Kogi. Každý chlapec, který dosáhne osmnácti let, obdrží od šamana poporo, a tím se stává ve společnosti mužem. Poporo se skládá ze dvou částí, které jako celek symbolizují spojení muže a ženy. První část je dutá nádoba kulatého tvaru, která se plní sušenými lístky koky a vápnem získaným z mušlí z moře. Výsledná směs se nanáší na vnější část druhou částí popora – tyčinkou, která je v nádobě zastrčena.

Muži z kmene Kogi začnou s nanášením, když mají pozitivní myšlenky nebo prožívají šťastný okamžik. Na první pohled je vidět, že čas nehraje v džungli žádnou roli, není totiž nic neobvyklého, že se indián z kmene Kogi zastaví v práci, kterou zrovna provádí, a začne nanášet směs na povrch popora. Nikomu to nepřijde zvláštní a už vůbec to nikoho nezdržuje nebo obtěžuje. Například indián jedoucí na oslíku se zastavil uprostřed prudkého kopce a začal s rituálem. Na úzké cestě ho nešlo vzhledem ke všudypřítomnému bahnu nijak obejít, ostatní indiáni ale čekali s ledovým klidem a nic si z toho nedělali. Představila jsem si obdobnou situaci u nás na silnici a musela jsem se začít smát. Vzhledem k neznalosti písma tato nanesená vrstva představuje vlastně jejich osobní deník, jak nám bylo místními řečeno. Vrstva vápenaté směsi zasychá na povrchu nádoby, která se tak stále zvětšuje. Zajímavé je, že koku, kterou sušenou žvýkají muži, můžou čerstvou sbírat jen ženy. Ty ji ale nesmějí konzumovat. Tato pravidla jsou pevně ustanovena, jedná se totiž o rostlinu, která je nejen pro Kogi posvátná.

ko1312 kolumbie ztracene mesto shutterstock 54487963 jennyleonard

NÁHODNÝ OBJEV

Cesta džunglí nebyla vždy snadná, proto se jedna z mých prvních otázek týkala objevení ztraceného města. Náš průvodce Nicolas nám vše ochotně objasnil. V roce 1972 objevili schody vedoucí do Teyuny lovci ptáků, kteří postupně nalézali zarostlé kamenné zdi a schodiště něčeho, co bylo, jak se po čase zjistilo, pralesní město. Při zkoumání je zaujaly převážně hroby, protože Taironi pohřbívali své zesnulé spolu s cennými artefakty. Z lovců se tak stali vykradači hrobů. Zvěsti o místě plném dávného bohatství dosud neznámého indiánského kmene se donesly do nedaleké Santa Marty. Do džungle se pak vydali hledači zlata, kteří doufali v objev dalších pohřebišť. Šarvátky mezi hledači zlata a lovci, kteří si na nalezené bohatství dělali nároky, byly ukončeny o tři roky později kolumbijskou vládou. Ta měla v těchto končinách jiné záměry a neměla o Teyuně ani ponětí. V 60. a 70. letech, kdy pěstování marihuany a obchod s kokainem nabíraly na obrátkách, se zapomenuté části džungle stávaly hlavní pěstitelskou oblastí. Jednotky kolumbijské armády vyslané vládou se tedy do džungle vypravily a v roce 1975 tak došlo ke znovuobjevení tohoto pralesního objektu. Objev samozřejmě zaujal archeology a antropology, kteří začali místo zkoumat. Je zajímavé, že Ztracené město nikdy nebylo úplně zapomenuté a opuštěné. Indiáni o něm věděli, ale své rituály prováděli na jiných místech, mnohem výš v horách. Důvodem byli Španělé, pro které byly během conquisty vesnice v nadmořské výšce do 2000 metrů relativně snadno přístupné (Teyuna leží asi v 1100 m n. m.). Do vyšších částí pohoří Sierry Nevada (nejvyšší vrchol Pico Cristóbal Colón je v 5776 metrech), kam se domorodci uchýlili, se však dobyvatelé tak snadno nedostali. Tuto skutečnost dnešní indiá¬ni návštěvníkům Teyuny rádi se šibalským úsměvem sdělují, o přesné poloze těchto míst ovšem samozřejmě mlčí. My tedy můžeme jen hádat, kolik dalších „ztracených“ měst se v džungli Sierry Nevada ještě nachází.

Vraťme se ale zpátky. Po objevení Teyu¬ny vládou byli indiáni v podstatě přinuceni k dohodě týkající se archeologických výzkumů a posléze turistického využití. Situace se tím pro indiánské kmeny už navždy změnila. Dnes, necelých čtyřicet let po objevu, je spousta zdejších vesnic závislá na příjmech od turistů. Každý indián obdrží při průchodu skupiny turistů malý obnos peněz. Místní jsou také placeni za udržování stezek, přivydělají si peníze na prodeji ovoce procházejícím výpravám apod. Stávají se dokonce průvodci nebo kuchaři výprav.

PĚKNĚ PO SVÝCH

Je zakázáno vydat se do Ztraceného města na vlastní pěst. Každý, kdo touží po návštěvě, se musí připojit k výpravě organizované autorizovanou cestovní společností. Těchto agentur je několik, ale konkurence mezi nimi není téměř žádná, všechny mají stejné ceny a vzájemně spolupracují. Do Teyuny se lze dostat pouze pěšky a samozřejmě je nutné se po svých vrátit také zpátky. Celá trasa je dlouhá asi 50 km a je možné ji absolvovat ve čtyřech, pěti nebo šesti dnech. My jsme zvolili zlatou střední cestu a nelitovali jsme. Čtyřdenní cesta připomíná spíš závod a při šestidenní už je poslední noc v džungli jen zdržením od pořádné sprchy, suchých bot a čistého oblečení.

Co se týče organizace, vše bylo až překvapivě dobře zařízené. Ti, kteří někdy byli v Kolumbii (zvláště v regionech na pobřeží Karibiku), mi dají za pravdu, že místní lidé spoustu věcí prostě neřeší, jejich způsob života je velmi spontánní a služby turistům se organizovanosti dost vymykají. V cestovce, kterou jsme si pro tento trek vybrali, měli ovšem všechno dobře podchycené. Trek začíná ve vesnici Machete, kam se dostáváme po dvou hodinách cesty terénním autem. První den tedy putujeme spíš odpoledne, další dny je ale budíček velmi brzy a pokračujeme v cestě jen během dopoledne. Důvodem jsou silné deště, které pravidelně přicházejí odpoledne a večer. Nicolas, náš průvodce, nás na to upozornil hned první den před zahájením výpravy, rozdal nám velké igelitové pytle, do kterých doporučil zabalit oblečení, které si neseme v batohu. V džungli kvůli vysoké vlhkosti nemají případně promáčené věci šanci uschnout. Naše výprava měla na počasí štěstí. První tři dny jsme vždy stihli dojít do kempu, než se rozpršelo. Když jsme poprvé uviděli, co pro místní znamená déšť, byli jsme za ten jednoduše postavený přístřešek uprostřed pralesa více než rádi. Čtvrtý den našeho putování jsme se sice dešti nevyhnuli, musím ale říct, že pochodování džunglí s pocitem, že mi někdo v kuse vylévá na hlavu vědra plná vody, pro mě bylo velkým zážitkem.

Cesta se každým dnem mění, nechybějí úzké cestičky na okraji útesů, přechody řek, prudké stoupání, klesání, všudypřítomné bahno a komáři. I přes náročnost trasy panovala celou dobu ve skupině dobrá nálada. Nicolas byl skvělý a obětavý průvodce, který znal džungli jako svoje boty. Hned první den jsem pochopila, že mu nic jiného nezbývá. Během cesty se zastavil, zadíval se do údolí a ukázal na dům, který stál v místech dost vzdálených od civilizace. Se širokým úsměvem nám řekl, že v tom domě už třicet let bydlí. Při Nicolasových historkách ze života jsme nevycházeli z údivu. Nemůžu soudit další průvodce, ale jsem přesvědčená, že jsou agenturami vybíráni pečlivě a zodpovědně. Nicolas znal osobně i několik místních indiánů, kteří nám díky tomu dovolili nahlédnout do svých obydlí, a za menší čokoládový úplatek i vyfotografovat své děti.

V JINÉM SVĚTĚ

K samotnému Ztracenému městu vede 1200 schodů, které jsme absolvovali čtvrtý den výpravy v brzkých ranních hodinách. Po tomto náročném stoupání se nám naskytl úžasný pohled na první terasy Teyuny. Celé město o rozloze asi 12 km2 je rozděleno do několika částí. Jako první spatříte místa, kde bývala obydlí Taironů. Cesta městem stále mírně stoupá až k terasám, které sloužily k ceremoniím. Nachází se zde například křeslo pro šamana, sousoší představující žábu – symbol plodnosti a jedno z posvátných zvířat tehdejších indiánů, do kamenů vytesané „mapy“ pohoří Sierry Nevada a mnohé další věci vyrobené výhradně z kamene. Z těchto míst se naskýtají okouzlující výhledy do hor. Naše výprava měla to štěstí, že si jich mohla užívat za svitu ranního slunce… Celkově jsme v komplexu strávili přes tři hodiny, Nicolas nám vysvětloval význam různých objektů, které jsme po cestě viděli, a seznámil nás s místní flórou a jejím využitím indiány dost názorným způsobem. Jednomu členovi naší výpravy například potřel ruce květy nějaké rostliny, kterou místní používají při barvení. Zapomněl se už ale zmínit, že mu sytě červená barva na rukou ještě několik dlouhých dní zůstane.

Návštěvu Teyuny bych rozhodně doporučila každému, kdo se chystá do Kolumbie na pobřeží Karibiku a zajímají ho kromě měst a pláží také hory. Dostanete se na pět dní do úplně jiného světa, kde se zastavil čas. Nikdo vám tu nenabízí suvenýry a nemáte jinou starost, než prostě pokračovat v chůzi džunglí. Ačkoliv byla cesta náročná, pro mě trek znamenal vzhledem k dnešní uspěchané době opravdový relax…

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group