ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ryba na suchu

 

TEXT A FOTO: LUCIE RADOVÁ

Zelenozlaté volány závěsu v kupé druhé třídy se natřásají do rytmu jedoucího vlaku. Cestující popíjejí z keramických misek zelený čaj, který si uvařili v plechovém samovaru v uličce vagonu. Před několika hodinami vlak vyrazil z hlavního města Taškentu a pomalu se sune na západ Uzbekistánu. „Má vůbec cenu jet k tomu Aralskému jezeru?“ s pochybnostmi v hlase zvedám oči od mapy Střední Asie a dívám se na Rustama, se kterým jsme se na cestě seznámili. Na Uzbeka je nezvykle vysoký. Jeho hubené a dlouhé prsty mě nepřestávají hypnotizovat. Zamračí se, až se jeho husté obočí spojí. Po chvilce, během které stačím zatratit veškeré své cestovatelské plány, kývne. „Bude to nezapomenutelný zážitek,“ řekne, a pak tišeji dodá: „Jen nevím, jestli pozitivní.“ Ještě před padesáti lety znamenal výlet k Aralskému jezeru koupací dovolenou s opalovačkou. Představuji si, jak se sem sjížděly rodiny z celého Sovětského svazu. Nejspíše se dívaly na stejné zelenozlaté volány v širokých oknech rychlíků, a kromě letního oblečení s sebou vezly i plavky a slunečníky.

ko1312 aral dl de.wikipedia.org syrdarja

Vzhledem k rozlehlosti bývalého Svazu jsou mé představy dost naivní. Ať už se sem však tehdy vydal kdokoliv, čekal ho pohled na jezero, na jehož horizontu se houpaly rybářské lodě. Na břehu se v malých vlnách kočkovala místní děcka, a když měl člověk štěstí, koupil si na pláži zmrzlinu nebo dokonce cukrovou vatu. Dnes ze stejného místa nic z toho neuvidíte. Jen poušť a vraky lodí. A další poušť na horizontu a sem tam nějaký zelený keřík. Aralské jezero, ještě před padesáti lety velké přibližně jako Irsko, se vypařilo. Přesněji řečeno, za posledních padesát let se přítok do jezera snížil natolik, že se začalo čím dál tím rychleji zmenšovat. Postupně se rozpadlo na tři části: Malý Aral na severu a Velký Aral (Západní a Východní). Dnes je jezero prakticky šestkrát menší a v některých místech i desetkrát slanější než před půlstoletím. „V roce 1960 mělo salinitu, tedy koncentraci solí, 10 gramů na litr. Dnes má Velký Aral salinitu vyšší než 110. V litru Středozemního moře je přitom 38 gramů soli, v Mrtvém moři naopak 330,“ popisuje situaci hydrolog Miroslav Šobr z Přírodovědecké fakulty UK v Praze, se kterým jsem na téma Aralu po návratu mluvila. V takové vodě se samozřejmě nelíbilo původním rybám. „Dnes ve vodách Velkého Aralu žijí asi jen dva druhy, platýs a gavún,“ dodává Šobr.

NENÍ CESTY ZPÁTKY

Cesta k Aralskému jezeru je dlouhá. Tak dlouhá, že nejpozději ve čtvrtině začnete pochybovat nad jejím smyslem. Přemlouvala jsem sama sebe dojet alespoň do onoho přístavního města Mujnaku. Vrátit jsem se chtěla několikrát, ale nešlo to. Něco zvrhlého ve mě chtělo na vlastní oči vidět tu hrůzu. Po dvaadvaceti hodinách ve vlaku, tuctu šálků slaného čaje, nekonečném smlouvání s taxíkáři uprostřed pouště, shánění peněz na černém trhu, dalších šesti hodinách v taxíku – konečně míjíme betonový vítací ukazatel města Mujnak se skákající rybou ve znaku. 

Projíždíme poloprázdným městem. Řidič se ptá místních, kde najdeme původní břeh jezera. Musím se sama sobě smát. Zaprášení a zpocení za pár minut vystupujeme v místech, kde před padesáti lety byla městská pláž a jezero jemně omývalo útes pod námi. Jsme tu sami. Jen jeden místní se s černým psem schovává ve stínu betonového památníku, na kterém je nakreslená aktuální mapa jezera. Je vidět, jak modrou část obrázku každý rok trochu umažou. Kterýmkoliv směrem se podívám, je poušť. Vedro a absolutní ticho. Pod námi jsou v řadě vyskládány vraky lodí. Přenesli je sem místní lidé pro turisty, jako jsem já. Smutná atrakce, která sem láká alespoň nějaké návštěvníky. Pár zrezavělých vraků. Vše, co zbylo ze slavného rybářského města, které v dobách největšího úspěchu zaměstnávalo více jak třicet tisíc lidí. Nejbližší voda Aralského jezera je od nás vzdálena jeden den cesty po prašné cestě. Aralské jezero bylo napájené dvěma řekami – Amudarjou z jihu a Syrdarjou ze severu. Ještě v polovině minulého století si nikdo nedokázal představit, že by tomu mohlo být jinak. „Začalo to výstavbou Karakumského zavlažovacího systému,“ říká hydrolog Miroslav Šobr. „Systém odebírá vodu z řeky Amudarji a zavlažuje pole na jihu Turkmenistánu.“ Zbytek vody, která doteče do Uzbekistánu, je využívána podobně. Na jihozápadě země vždy bývala poušť, dnes zde stojí města a v jejich okolí pole bavlníku a rýže. „V období studené války byl bavlník strategickou surovinou. Stovky lidí byly násilně přestěhovány z hor do těchto oblastí, aby obdělávali půdu. Vyrostla zde města, lidé se už zpátky do hor nevrátí,“ vzpomněla jsem si na Rustamova slova ve vlaku. Řeka, která dříve napájela jedno z největších jezer světa, dnes doslova živí několik velkých měst. Kdyby se však šetřilo, zbyla by prý voda i pro jezero. „Strašně moc plýtváme vodou,“ popisuje situaci Rustam. „Hlavně na polích. Lidé neumějí šetřit a ani je k tomu nic nenutí, voda je levná a říkají, že jí mají dostatek. Věřím, že kdyby alespoň trochu šetřili, hodně by to Aralskému jezeru pomohlo.“ Že se situace jen tak nezmění, potvrzuje i Miroslav Šobr: „Produkce bavlníku zaměstnává obrovskou skupinu lidí. Ročně se vypěstuje na devět set tisíc tun bavlny v hodnotě asi jedné miliardy dolarů. Zavlažované plochy se navíc mají rozšiřovat.“

ko1312 aral dsc 4760

KDE NIKDO NECHCE ŽÍT

Sestupujeme k vrakům lodí. Kdyby tu byla voda, byli bychom dobrých dvacet metrů pod její hladinou. Náš příchod vzbudil pozornost u partičky tří puberťáků. Pokřikují na nás, a pak se zase schovávají do kapitánské kajuty. Uvnitř vraku se povaluje rozbité sklo od piva. Vedle jejich nového tagu je do rzi vyškrábané prostřelené srdce se dvěma jmény spojenými pluskem. Vypadá to, že hřbitov lodí je oblíbený nejen u turistů. Snažím se nevnímat nesnesitelné vedro. Večer budu mít migrénu z horka. Olíznu si rty popraskané od slunce. Jsou slané. Na chvíli se schovávám v malém stínu lodi. Představuju si, jak bych tu před pár desítkami let potřebovala minimálně kyslíkovou láhev. Zalapám po dechu a chce se mi vyplavat.

Na cestě zpátky ještě zastavujeme ve městě. Je pět hodin odpoledne a ulice kolem školy ožívají. Městský ruch boří mé představy o městě duchů. V šedesátých letech tu žilo na čtyřicet tisíc lidí, nyní jich tady je jen pár tisíc. „Samozřejmě, že lidé museli odejít. Nejdříve šli muži do Uzbekistánu, ale také do Kazachstánu a posílali peníze domů,“ náš řidič taxíku se konečně začíná trochu rozpovídávat. „Je tu špatný vzduch,“ máchá kolem sebe rukou. Jeho škodlivinám se však těžko ubrání. Jsou všude kolem vás.

Když začalo jezero ustupovat, zmizela jen voda. To, co obsahovala, tu zůstalo. Tedy nejen sůl, ale také hnojiva, která po léta zemědělci splachovali z polí do řeky. Pesticidy a chemikálie se staly součástí pouště a následující písečné bouře se postaraly o jejich rozšíření po dalekém okolí.

Nebyl to výlet za koupáním a opalovačkou. Nebyl to ani výlet, který bych někomu doporučila. Ale pokud budete mít v sobě ten stejně zvrácený pocit, jako mám já, podlehněte mu. V opačném případě by vás chybějící pohled na prázdnou propadlinu Aralského jezera mohl mrzet.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group