ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Neznámý západ

Hedvábná cesta, název, který v každém dobrodruhovi vzbuzuje představy o dobách, kdy karavany brázdily Asii. Chtěl jsem tuto bájnou cestu důkladně poznat, ale nakonec jsem trochu odbočil a vydal se hledat duši Ujgurů, lidí s dlouhou tradicí, ohrožených tlaky čínské ekonomiky.

TEXT A FOTO: ERIC LAFFORGUE

První mou zastávkou bylo město Hotan, které navštívil ve 13. století i Marco Polo. Hlavní atrakcí tohoto místa je trh. Není těžké ho najít, stačí jít za kouřem, který se z něj line. Trh tvoří velké množství malých stánků, ve kterých se prodává maso na špejli. Řezníci vedle nabízejí skopové ve všech formách. Na hácích kolem nich visí rozvěšené jednotlivé kusy zvířat, lze si představit, že by bylo možné maso opět složit jako obří puzzle. Nejvíce zábavy však uvidíte ve výlohách. Pozorovat při práci můžete nejen holiče, ale i zubaře. Práce jim jde skvěle od ruky. Prodíral jsem se mezi lidmi a upoutalo mě oblečení žen. Byly oblečené v zářivých barvách a s ohledem na svou muslimskou víru byly zahalené. Starší muže zde zdobí pěstovné dlouhé vousy. Malé děti tu pobíhaly s červenými pionýrskými šátky na krku, dobrá připomínka toho, že jsem stále v Číně.

ko1402 cina xinjiang img 1632copie

Objednal jsem si jídlo v jedné z místních restaurací. Servírka mi nabídla jídelní lístek, ale byl psaný v ujgurštině. Anglický nemají, a to z prostého důvodu – žádní turisté Hotan nenavštěvují. Prohlédl jsem si tedy fotografie jídel, ale žádné nevypadalo povědomě. Jedinou výjimkou byla pečená ovce, ale tu bych těžko snědl sám. Nakonec jsem si vybral a ukázalo se, že dobře. Můj průvodce si se mnou však nedal, neznal majitele. Jeho nedůvěru omlouvá velký počet skandálů s jídlem, které byly v Číně odhaleny v loňském roce. Ne každé maso tehdy pocházelo ze zdrojů, které uváděli majitelé.

V hotelu jsem si zaplatil pokoj v zadním traktu, aby mě ráno nebudila v Číně všudypřítomná doprava. Byl jsem tak unavený, že jsem usnul takřka okamžitě. Bylo sedm hodin ráno, když mě vzbudila hlasitá hudba. Ukázalo se, že to byl vojenský pochod hraný studentům při hodině tělocviku.

ŠÁTEK PRYČ

Z Hotanu jsem se přesunul do města Keriya. Na benzinové stanici mě obsluha požádala, abych si vystoupil, než mi natankují. Vzpomínky na sebevražedné atentátníky, kteří stáli za rozpoutáním krvavých střetů mezi Ujgury a Chany v roce 2009, jsou tu stále živé. Chanové získávají v re¬gionu čím dál větší vliv, což z Ujgurů dělá druhořadé obyvatele. Ujgurské ženy si od nepokojů musejí sundávat pokrývky hlavy nejen na pumpách, ale i v nemocnicích, v bankách či na úřadech.

Všude kolem silnic jsou pole s bavlnou. S třemi miliony tun sklizně ročně je provincie Sin-ťiang největším producentem bavlny v zemi. Na polích pracují celé rodiny, o čemž jsem se přesvědčil na jedné z farem, kde jsem se zastavil. „Obchod s bavlnou nás dokáže dobře zabezpečit, je to ale náročná a pouze sezonní práce,“ řekl mi Alim, který se o farmu stará. „Dokázali jsme si vydělat tolik, že jsme náš starý dům z vepřovic nahradili novým zděným.“ Většina Ujgurů pracuje na polích, více jak milion z třináctimilionové populace je však nezaměstnaných. Zároveň však centrální čínská vláda podporuje další migraci Chanů do oblasti. Nabízí jim dopravu i bydlení zdarma.

V porovnání s jinými čínskými městy působí Keriya velmi provinčně. Po širokých silnicích nejezdí téměř žádná auta. Dnes už si jen stěží umím představit, že šlo o jednu ze hlavních oáz na hedvábné cestě. Na domech ve městě lze i dnes pozorovat stopy minulosti. Některé z budov mají překrásné dřevěné balkony. Mohutné vyřezávané dveře mi připomínají Zanzibar. Vysledovat lze čínské, indické, perské, evropské i arabské vlivy.

Cizinci jsou ve městě vzácní, tak jsem rychle přitáhl pozornost místních. Jeden muž mě pozval k sobě domů. „Pojď, ukážu ti svého mluvícího ptáka.“ Celý natěšený pošeptal svému svěřenci: „Salam alejkum.“ Pták ale jen zarputile mlčel. Zkusil to ještě párkrát, ale výsledek byl stejný. Trapný okamžik zachránila jeho žena, která mě pozvala k jídlu. Na koberci rozložila své náčiní a zřídila tak provizorní kuchyň. Místnost během dne slouží jako obývací pokoj, večer jako ložnice. Jedna místnost, víc nemají. Maso, rajčata, cibule… Jídlo bylo sice pálivé, ale velmi dobré. Byl jsem jejich pohostinností doslova nadšený. „Vy u vás doma nezvete cizince ke stolu?“ optala se mě po jídle. Musel jsem přiznat, že ne.

Jen o několik ulic dál jsem dostal další pozvání na jídlo od místního truhláře. Odmítnout by bylo nezdvořilé, tak jsem přijal. Čtyřpokojový dům byl na místní poměry nezvykle velký. Mahmud, jak se truhlář jmenoval, mi vysvětlil, že po něm vláda chce, aby se přestěhoval. On ale odmítá. „Je to naše země, naše kořeny. Navíc tady nejsou auta, tak tu máme krásný klid,“ vysvětlil mi. Před jídlem mi představil své tři děti. Napadlo mě, že musí dvě schovávat před úřady kvůli politice jednoho dítě v rodině. „Ujgurové mají z těchto zákonů výjimku. Můžeme mít, kolik dětí chceme, což pěkně štve Chany. Oni ale mají zase jiné výhody.“

Poslední zajímavostí, kterou jsem před svým odjezdem ve městě spatřil, byl malý klobouček na hlavě starší ženy. „To je talpak, nejmenší forma klobouku na světě,“ vysvětlila mi. Nenosí ho nikde jinde než v tomto městě.

ko1402 cina xinjiang img 8097copie

ARABSKÁ VIAGRA

V Yarkandu se nachází velký trh s domácími zvířaty. Vše tam kolem dokola vřelo. Kupci koní zkoušeli vybraná zvířata přímo na trhu a cvalem na nich objížděli trh kolem dokola. Do tohoto mumraje střihači stříhali ovce i muže, nedělajíce rozdíly. Co jim přišlo pod ruku, to odešlo oholené. Mezi tím vším shonem se procházela krásná děvčata, která zřejmě doufala, že se jim podaří upoutat pozornost bohatých obchodníků. K jejich smůle jim málokdo věnoval pozornost, většinu mužů v tu chvíli více zajímaly přednosti vybraných zvířat.

Na trhu nechyběla ani bohatá nabídka příslušenství. Jezdecká sedla byla tak krásně zdobená, že jsem dlouho odolával pokušení některé z nich koupit. Zajímavostí byly malé židle na kolečkách, perfektní pro sběrače hroznů. Už žádné bolesti zad z věčného stoupání a sedání! Na trhu nechyběl ani lidový léčitel, který nabízel přípravky na všechno: rakovinu, akné, špatný zrak, chřipku. Nic není problém. Zkoušel mi prodat i sušená zvířata, hadi či ježci jsou prý perfektní proti bolestem všeho druhu. Nabízel mi dokonce „arabskou viagru“ s portrétem bin Ládina na obale: „180 hodin erekce,“ sliboval. Raději jsem utekl.

Snažil jsem se najít místo v některém z podniků, ale všude bylo plno. Když si mě všiml jeden majitel restaurace, nezaváhal a upravil jeden z povozů na jídelní stůl. Místní mi doporučili zdejší specialitu, odkryli dekou přikrytý obrovský kus ledu, z něj mi kus naškrábali a polili sirupem. Chutnalo výborně. Nádavkem jsem si objednal rýži vařenou v banánových listech a politou karamelem a fíkovým džemem. Opět lahoda. Yarkand byl zkrátka krásně živé místo plné těch nejlepších specialit.

KOUZELNÉ KAMENY

Cestou do Tashkurganu jsem musel absolvovat cestu po slavné karákóramské dálnici, spojující Čínu s Pákistánem. Krásné výhledy za to opravdu stály. Čistý vzduch, vrcholky hor pokryté sněhem, všude kolem rozeseté malé chaty a jurty. Místní zde čínským turistům prodávají kameny. Já na těch kamenech neviděl nic zvláštního, ale Chanové jsou za ně prý ochotni dát astronomické sumy. Nestěžuje si ani jedna strana.

V této oblasti už místo Ujgurů žijí Kyrgyzové a Tádžikové. Cestou z hor jsem se zastavil v malé vesnici v obchodě pro něco k jídlu. Nabídli mi kus z jaka, měl jsem si vybrat ze zbytků rozřezaného zvířete na podlaze. Moc z něho nezbylo. Když jsem odmítl, zkusili mi prodat alespoň kůži. Raději jsem se vytratil.

Tashkurgan je klidné město, vystavěné kolem ruin staré pevnosti. Kromě pevnosti toho není ve městě moc k vidění. Nejzajímavější mi přišly oděvy místních žen, ty se nedají srovnávat s ničím, co jsem dosud spatřil. Krásné šperky, bohatě zdobené pokrývky hlavy, dlouhé copy, okouzlující náhrdelníky a ornamenty ze stříbra. Ptal jsem se, co je dnes za slavnost, ale dívali se na mě nechápavě. Žádná nebyla, takto oblékané chodí normálně. Na druhou stranu působí Kyrgyzové i Tádžikové mnohem uzavřeněji než Ujguři. Zřejmě na to mají vliv drsnější horské podmínky.

ko1402 cina xinjiang img 9423copie

STABILITA JE ŠTĚSTÍ

Svou cestu jsem zakončil v Kašgaru, hlavním městě provincie Sin-ťiang. Chtěl jsem se projít starou částí města, ale mnoho z ní už nezbylo. Čínské buldozery totiž většinu srovnaly se zemí. Oficiálně to bylo kvůli nestabilitě a problémům s hygienou. Faktem je, že se muselo přestěhovat do nových sídlišť zhruba 65 tisíc ujgurských rodin. Ty dnes tvoří jen 60 % populace ve městě a jejich počet se nadále zmenšuje. Chanové některé staré domy nechali stát a upravili je na muzeum původní kultury. Na jednu stranu tak nezapomínají na minulost, na stranu druhou ji aktivně likvidují. Zvláštní přístup.

Druhý den jsem zjistil, jak vypadá Kašgar 21. století. Začíná to velkou sochou Mao Ce-tunga na náměstí, za ní je nové město. Chanové tu vybudovali nové domy, silnice, síť zdravotnických zařízení. A také napětí mezi oběma skupinami obyvatel.

Tváří tvář globalizaci teď záleží především na mladých Ujgurech, jak se k budoucnosti postaví. Zda se budou držet svých tradic, které přetrvaly staletí a nesčetné invaze cizích kultur, nebo podlehnou nadnárodním trendům. „Chanové více než naše domy likvidují naše duše, a to už nelze obnovit,“ říkali mi místní. Přímo před jejich domy byla umístěna cedule s namalovaným čínským policistou se vztyčenou paží a nápisem: „Stabilita je štěstí, revoluce je katastrofa.“ Aby měli jasno, co se od nich čeká.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group