ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Petr Slavík: Nebojím se zvířat, ale lidí

PTAL SE: JOSEF ČERNÝ, FOTO: PETR SLAVÍK

Fotograf divočiny není běžná profese. Ona to také není práce pro každého, a spíše nežli práce je to poslání. A pro někoho, jako je Petr Slavík, taky splněný sen. Věděl to už od dětství, kdy mu babička tajně četla Kiplingovy Knihy džunglí. Tajně, protože vánoční dárky se přece nesmějí rozbalit dřív.

Pro mnoho lidí je fotograf divočiny povolání z říše snů. Cestujete po celém světě, abyste fotografoval především ohrožené živočišné druhy. Co tato profese skutečně obnáší?

Sám si dokážu představit i snovější zaměstnání. Třeba „fotograf divočiny – rentiér“, samozřejmě s odpovídající výší renty. (smích) Pravda je, že mnoho lidí by bylo zklamáno. Než se vůbec ke zvířeti dostanu, musím absolvovat nekonečné lety, čekat na další spoje (za pár let už máte na velkých letištích své oblíbené hospody), vydržet nesmyslné lustrování emigračními úředníky, odpovídat na hloupé dotazníky k žádostem o víza a mít neustálý strach o drahou techniku. A když už jsem v cílové destinaci, nedaří se mi zvíře najít, a když ho najdu, spí. Když nespí, není světlo. Dnes nestačí zvíře jen vyfotit. Aby si vaší fotky v té obrovské záplavě obrázků, kterých je plný internet, vůbec někdo všiml, musí být něčím výjimečná. K takovému snímku nestačí umět nastavit foťák, musíte mít štěstí, a to je pěkná mrcha. Když pominu všechny tyto zápory, je spousta chvil, kdy stojíte s otevřenou pusou nad nádherou přírody a říkáte si – mám strašnou kliku, že to můžu vidět.

V Indii jste absolvoval náročný horský výstup s domorodci, abyste mohl vyfotografovat vzácného levharta sněžného. Toho jste nakonec ani nezahlédl. Odradilo vás to, anebo se za ním ještě vydáte?

Byl to naivní pokus. Honba za přeludem s nedostatečným vybavením. Vůbec jsem se do hor neměl dostat, bylo to náhradní řešení místo programu, který se celý sesypal. Na trhu jsem si koupil svetr a s několika najatými nosiči se vydal do míst, kde se levharti měli vyskytovat. Nic fyzicky náročnějšího jsem do té doby nezažil. Déšť, mokré skalní římsy, nahoře sníh. V místech, která pastevci překonávali jako horské kozy, jsem měl strach se vůbec podívat pod sebe. V noci jsem v roztrhaném stanu blouznil z antimalarik a nadmořské výšky (od té doby jsem si je nevzal). Levharti tam skutečně byli, viděl jsem stopy i trus. Žádného z nich jsem ale ani nezahlédl. Dodnes nelituji jediné minuty strávené v té oblasti. Sněžný levhart na mě pořád někde čeká. Možná ho nikdy ani nezahlédnu, ale musím to zkusit znovu. Pokud zůstane mým nesplněným snem, mám alespoň pořád důvod snít.

ko1402 rozhovor r1

Vy si vůbec nedáváte lehké cíle. Ve Venezuele jste fotil harpyje, dravce s drápy ostrými jako čepel. Prý jste je vyhlížel několik dní z hodně vysoké a hodně vratké věže.

Využíval jsem pozorovací věž, která tu zůstala po televizním štábu BBC. Před lety tu natáčel o harpyjích dokument. Bohužel se na ní podepsaly podmínky deštného pralesa. Trávil jsem osm až deset hodin ve výšce na ztrouchnivělé podlážce dvakrát dva metry. Slunce střídaly prudké tropické lijáky. Pozorovatelna neměla ani střechu, ani zábradlí. V poledních vedrech jsem se jen stěží ubránil spánku. Jenže usnout by mohlo znamenat zřítit se dolů. Harpyji se mi nakonec vyfotografovat podařilo, bohužel ne úplně tak, jak jsem si představoval. To je ale normální. Fotografování v pralese je náročné na fyzickou kondici i světelné podmínky. Měl jsem štěstí, že jsem jednoho z největších jestřábovitých vůbec viděl.

Každá fotografie má svůj příběh. Jen vy víte, kolik stála úsilí. Kterého svého snímku si nejvíc ceníte?

To jsou většinou „šuplíkovky“, fotky, které nikdo neviděl. Nejsou vhodné k publikování, většinou za moc nestojí. Jsou v nich vzpomínky na studený vítr, na slaný pot v očích, na rozlámaná záda nebo na tvář člověka, kterého už nikdy nepotkáte a s kterým jste se mačkali pod skalním převisem, když lilo jako z konve. To je největší dar fotografie, uchování vzpomínek. Jsem samozřejmě šťastný, pokud se mi povede dobrý snímek, který otisknou a který třeba získá nějaké ocenění na mezinárodním poli. Ale fotky jsou pro mě čím dál víc spíš cestou než cílem.

Je focení zvířat nebezpečné pro člověka, který neumí číst jejich signály anebo nemá dost zkušeného stopaře?

Focení zvířat je nebezpečné pro člověka, který se v přírodě chová jako blbec. Ať už kvůli neznalosti chování zvířat a prostředí, nebo prostě proto, že znalosti, které má, ignoruje. Nepojedu do blízkosti stáda slonic s mláďaty, tak aby se cítila ohrožena. Každá matka s mláďaty je nebezpečná, pokud u ní probudíte strach o ně. Zvířata u kořisti, raněná zvířata, nepřehledný terén… vystoupit z džípu ve vysoké trávě je jako hrát ruskou ruletu. Těch věcí je bezpočet. Určitě by vydaly na několik knih. Stát se samozřejmě může cokoliv, co neovlivní ani ten nejzkušenější stopař či průvodce. Náhody se prostě stávají. Mezi zvířaty jsou jedinci s nestandardním chováním a reakcemi stejně jako u lidí. Také vám nepomůže, že znáte dopravní předpisy, když vám na dálnici bouchne kolo.

Vy máte rád blízký kontakt s velkými šelmami. Byla chvíle, kdy jste si řekl – jak tohle jenom dopadne?

To vás napadne pokaždé, když s nimi pracujete. Když ležíte na zemi pod téměř čtyřistakilovým grizzlym, on vám řve do objektivu a mává tlapou s drápy jako šavle, vyhrává adrenalin a soustředění. Pak se na tu scénu podíváte mimo hledáček fotoaparátu (širokoúhlý objektiv zkresluje) a zjistíte, že má to obrovské zvíře přední tlapy centimetry od vaší ruky… kdyby vás chtěl napadnout, nic ho nezastaví. Dělí vás od průšvihu jen přítomnost trenéra, který zvíře na podobné situace připravuje léta. On ale je až za vámi. Nemá zbraň, ani jiný prostředek, kterým medvěda v případě útoku odehnat. Člověk nesmí mít strach, ale musí být neustále ve střehu a do detailů plnit instrukce trenéra. „Z této strany k němu nechoď, teď ne, počkej, teď můžeš, stop, konec, dnes už nemá náladu…“ Pracoval jsem takto se smečkou vlků, s pumou, se lvy i gepardy. Možná nejsilnější to bylo se sibiřským tygrem, ten samec byl obrovský a budil neskutečný respekt. Když ten kocour zvedl hlavu, měl jsem ji v úrovni prsou. Je to pro mě pokaždé neuvěřitelný svátek, když jsem v blízkosti takového tvora.

ko1402 rozhovor r2

Pytláctví je pro divoká zvířata stále trvající hrozba. Jak byste naložil s člověkem, který za pár drobných od překupníka zavraždí kvůli obživě rodiny například slona?

Určitě bych takového člověka nechtěl soudit přímo nad zabitým zvířetem, které trpí. Bojím se, že by emoce zvítězily nad rozumem. Otázka je, proč ten člověk musel zabít slona? Je líný obdělávat pole, nebo je to proto, že žádné nemá? Propil výplatu v hospodě, a tak nemá na jídlo pro rodinu, nebo se do té situace nedostal vlastní vinou? Kdybych dělal všechno možné a stejně to nestačilo, moje dcera doma plakala hlady, sám nevím, jak bych se zachoval… Vyprávějte otci s pla¬čícím dítětem v náručí něco o ochraně zvířat! Dokud bude na světě dáma v levhartím kožichu, impotent, který si myslí, že mu tygří penis vrátí erekci, nebo idiot, který si koupí popelník z gorilí ruky, bude na druhém konci chudý chlap se starou puškou nebo drátěným okem. S kým a jak potom naložit?

Vozíte si na expedice nějaký amulet pro štěstí?

Stále nosím na krku náhrdelník, v němž mám zatavených pár chlupů z grizzlyho, které nechal na kmeni, o který si drbal hřbet. Tajně doufám, že mě ochrání a že na mě přejde jeho síla, když to bude třeba. (smích)

Když někdo chce poprvé vyrazit na safari, ochutnat pravé dobrodružství, ale mimo hlavní turistické trasy, kam byste ho vyslal?

Předpokládám, že když se ptáte na safari, myslíte Afriku. Dnes je ten výraz používán po celém světě, stal se synonymem pro jakoukoliv cestu do volné přírody za pozorováním zvířat. Proto se s ním můžete setkat třeba i v Norsku, kde je nabízeno „safari“ za pižmoni. Výraz safari pochází ze swahili, tak bych u své odpovědi zůstal v Africe. Nádherných míst na černém kontinentu je spousta. Těch, která nejsou poznamenaná masovým turismem, ale rychle ubývá. Před lety bylo na Busanga Plains v Zambii jen pár sezonních kempů. S prvními dešti zmizely. Po celé Africe rostou kempy a lodge jako houby po dešti. Migrace pakoňů v Maře je nádherné divadlo, ale na břehu řeky Mara to vypadá jak na parkovišti před supermarketem v době slev. Pro člověka, který chce vidět africkou přírodu se spoustou zvířat a nemačkat se ve frontě aut u vyděšeného levharta, jsou ideálním řešením privátní licence k provozování safari třeba v severní Botswaně. Cena ovšem odpovídá luxusu pobytu v přírodě jen pro omezený počet návštěvníků. Pokud chcete kempovat na vlastní pěst, je nádhernou a rozlehlou destinací Central Kalahari Game Reserve nebo Khwai Development Trust u řeky Chobe. Je potřeba počítat s tím, že si všechno musíte vézt s sebou. Auto i vybavení se nechá kompletně půjčit v Maun. Ale doporučit táboření v buši někomu bez zkušeností a znalostí africké přírody nemůžu.

Vy sám pořádáte fotoexpedice. Kam se s vámi mohou lidi podívat a co mohou očekávat?

Místa jsou různá, expedice jsou většinou cílené na určitý druh zvířete, převážně na velké šelmy. Fotografické žně jsme zažili u Kurilského jezera na Kamčatce. Je tu neuvěřitelná koncentrace medvědů a nádherná krajina. Navíc se maximální počet návštěvníků na tak obrovskou oblast v jednom termínu pohybuje pod dvěma desítkami. Fotoexpedice dělám pro velmi malé skupiny. Zjednoduší to práci v terénu, a já mám možnost se věnovat každému ze skupiny, pokud potřebuje mou radu. Malý počet účastníků umožňuje flexibilně měnit program tak, aby si každý odvezl nejen zážitky z pobytu ve volné přírodě, ale i pěkné fotografie. Příští rok mám plně obsazenou expedici za jaguárem, kde se vracím ke spolupráci s vynikajícím stopařem Ailtonem Larou. Opakuji úspěšnou cestu do Norska za pižmoni, na Kamčatku za medvědy, v nabídce mám i expedici za tygrem do Indie nebo focení v NP Chobe.

Co by se lidi měli naučit od zvířat?

Nedělat zvěrstva.

www.petrslavik.eu

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group