ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

McDrive středověku

Kde na cestách Orientem složit hlavu? Než dnes nasednete do tryskáče, ubytování kdesi na druhém konci světa si předem najdete na webu. Před stovkami let byste ale celé měsíce pomalu putovali na velbloudu a přespávali v „karavanních palácích“.

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA

V různých zemích Orientu se jim říkalo různě. Pro Indy a Peršany to byl karavanseráj, pro osmanské Turky han, pro Araby fundúk, pro Egypťany wikala, pro severoafrické Berbery qayrawan nebo rabat. Funkce byla ale ve všech případech stejná: umožnit poutníkům z daleka, aby po namáhavé cestě našli bezpečí a odpočinuli si. Řečeno dnešním jazykem je karavanseráj jakýsi motel pro karavany, respektive zájezdní restaurace s hotelem. Dávní panovníci centrální Asie a Středního východu nechávali karavanseráje budovat podél starověkých obchodních tras zhruba v dosahu denních karavanních pochodů, tedy asi dvacet až třicet kilometrů od sebe. Příkladem je hedvábná cesta mezi dnešním čínským Si-anem a tureckým Istanbulem, lemovaná karavanseráji skoro po celé délce. „Karavanní paláce“ ale najdete třeba i v Iráku, Sýrii, Egyptě, Alžírsku nebo Maroku.

ko1402 karavanseraj img 8587

PEVNOSTI V PUSTINĚ

Třetí král perské říše Dareios I. (vládl 522–486 před Kristem) potřeboval být informovám o tom, co se děje v jeho rozlehlé říši, sahající od severní Indie až po bulharskou Thrákii. Nechal proto vybudovat tzv. královskou cestu. První „informační dálnice“ starověku byla 2860 kilometrů dlouhá. Z Persepole (metropole perské říše, ležící v dnešním Íránu) vedla přes Súsy (dnešní Shush v západním Íránu u Perského zálivu), Bagdád, Mosul a Sardy do Smyrny (dnešní turecký Izmir na pobřeží Egejského moře). Díky 111 stanicím na přepřahání koní se tudy důležité informace dostaly z pobřeží Egejského moře na královský dvůr už za sedm až devět dnů. Poslové se samozřejmě potřebovali někde vyspat, takže královskou cestu lemovaly ubytovny, které postupně začaly využívat i obchodní karavany. Těm trvala pěší cesta asi tři měsíce. „Cestu po celé délce lemují královské stanice a vynikající karavanseráje, takže je zcela bez nebezpečí,“ napsal v 5. století před Kristem řecký dějepisec Hérodotos.

Zlaté období karavanserájů ale spadá až do druhého tisíciletí po Kristu. Počínaje 9. stoletím se postupně vyvinuly jako svébytné cestovatelské ubytování, dnes řazené do dějin orientální architektury. Typický karavanseráj je strohá budova, zvenčí obehnaná masivní zdí bez oken. Kolem otevřeného centrálního nádvoří se uvnitř rozkládá čtvercová arkáda, chránící před žárem slunce, na kterou navazují stáje pro velbloudy, koně a mezky plus chladné klenuté cely, určené k odpočinku obchodníků. Někdy tu je i kovářská dílna, lázně nebo mešita. Karavanseráj bývá také doplněn místnostmi, kde se dřív uzavíraly obchody, a skladištěm, kde se zboží překládalo z jedné karavany na druhou. Mohutná hlavní brána se dala v případě útoku zavřít, takže se karavanseráj změnil v pevnost. To bylo důležité, hlavně pokud stál kdesi daleko v pustině. Cestování tehdy bývalo nebezpečné a pro poutníky pronásledované zloději nebo loupeživými kmeny karavanseráj často znamenal jedinou naději na záchranu majetku i života. Jako třeba karavanseráj Sarihan z roku 1249, který jsem objevil na vyprahlé pláni nedaleko města Avanos v turecké Kappadokii.

ko1402 karavanseraj img 8588

KARAVAN RÁJ

Ale karavanseráje se stavěly i v centrech měst, kde tvořily organickou součást bazarů (tam se jim někdy říká hany). Kupci přišli, přespali, prodali část zboží, nakoupili jiné a pak zase táhli kamsi daleko za obzor. „Isfahánský bazar není jen jedna chodba, nýbrž velký komplex tu delších, tu kratších chodeb, které se nalevo i napravo rozvětvují v pravé bludiště,“ píše Jan Rypka v knize Íránský poutník (1946). „Jsou tam krámy, dílny, rotundy, karavanseráje, lázně a mešity, obchodují tam malí řemeslníci, velkokupci a bankéři, běhají chodci bez ladu a skladu, mezi nimi táhnou velbloudi a mezci, nepřetržitý živý ruch od rána do večera…“

Seldžucké karavanseráje z 10.–13.sto¬letí prosluly nádhernými klenbami a bohatě zdobenými vstupními portály s květinovými motivy a kaligraficky provedenými citáty z koránu. Jejich služby bývaly zadarmo, lokální vládci je sponzorovali v zájmu podpory obchodu. Zvláštní vývoj prodělaly karavanseráje v safijovské Persii, především za šáha Abbáse Velikého (1587–1629). Osvícený panovník si době uvědomoval důležitost dálkového obchodu pro vzrůst bohatství říše a nechal proto podél všech hlavních tras vybudovat hustou síť ubytoven. Jejich jednotný vzhled naznačuje, že byly centrálně plánovány – něco podobného, jako když dnes všechny restaurace McDrive vypadají stejně. Historici umění je popisují termínem „abbásovské karavanseráje“. Většina z nich je nezdobená, což potvrzuje, že šlo o čistě účelové hospodářské stavby. Jsou neopevněné, z čehož můžeme soudit, že cestování v 16. století už v Persii nebylo tak nebezpečné jako dřív.

MIZEJÍCÍ SVĚT POMALOSTI

V Isfahánu jich stávalo asi sto, v turecké Anatolii dvě stě padesát, v Káhiře tři stovky… Do některých z nich se vešla karavana s více než dvěma sty velbloudy. Nejzápadnější oblastí výskytu karavanserájů bývalo dnešní Bulharsko a Rumunsko, respektive část Balkánu, kterou až do začátku 20. století ovládala osmanská říše. Tehdy tu začínal Orient a s ním i kultura karavanního způsobu cestování. Když se po získání nezávislosti obě evropské země s tradicí islámu rozešly, turecké karavanseráje byly většinou zbourány. V takzvané Thrákii se zachovaly už jen v bývalé osmanské metropoli Edirne. Britský cestovatel Nicholas Crane ve své knížce Pěšky napříč Evropou popisuje, jak tu v roce 1992 přespal. „Mezi starými kamennými zdmi karavanseráje se zvučně rozléhalo muezzinovo volání. Ještě chvíli jsem ležel ve svém bílém pokojíku a poslouchal zvuky probouzejícího se města: bouchání dveří, vyvolávání prodavače, rachocení kár na dláždění. V roce 1555 se v edirnském karavanseráji zastavil rakouský velvyslanec Ogier Ghiselin de Bubesq. ,Tyto ubytovny jsou hezké a pohodlné budovy se samostatnými ložnicemi,´ napsal, ,a neodmítnou tu nikoho, ať je křesťan či Žid, boháč nebo žebrák…´ Karavanseráj je i v dnešní době otevřený všem, ale jen pokud na to mají. Přestavěli ho na moderní hotel. Bubesqa tu krmili krupičnou kaší, k čemuž dodal: ,Poutníci smějí požívat zdejší pohostinnosti bezplatně po celé tři dny. Když tyto vyprší, musí jít jinam!...“

Postel a kaši zadarmo už dnes v zemích hedvábné cesty nikde nedostanete. Do doby logistických center, kamionů, kontejnerových lodí a nákladních letadel to už nepatří. Čas karavanserájů skončil. S příchodem modernějších způsobů dopravy je většina z nich buď opuštěna, nebo přestavěna na „autentické“ luxusní restaurace a hotely. Ty zachované slouží jako sklady. Z našeho světa zmizela pomalost a nostalgie mnohadenních putování. A to je škoda…

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group