ikoktejl

Nic není ztracené

Téma tohoto čísla jsme věnovali ztrátám a nálezům. Kolikrát jste něco ztratili a v lepším případě to zase našli? Jsou ztráty, které nebolí, jako staré kecky, které jsem zapomněla kdesi v šatně. Jsou ztráty krásné – ztratit někdy pro někoho hlavu může být opojné, a ztráty bolestivé, ty nejtěžší, protože, jak zpívá Jarek Nohavica „se smrtí smířit nejde se…“ Každá z nich ale asi má svůj smysl, neboť, jak praví legenda Miroslav Zikmund: „Život je přesný součet náhod.“ A věřit mu je na místě, protože ve svých 95 letech toho již obsáhl tolik, že by na to běžný smrtelník potřeboval několik životů.

Vzpomínám si, že jsem kdysi v rychlosti nastoupila do fabie, telefon na uchu, a zapomněla na tašku, kterou jsem postavila vedle auta. Byl v ní diktafon pořízený z první výplaty, zápisky, kontakty, mé velké bohatství… V tu dobu jsem ještě neměla mobil (dnes nepředstavitelná představa), takže nálezci volali k nám domů na pevnou linku (zařízení, které dle aktuálních průzkumů mnohé děti již neznají). Díky ochotným nálezcům se tehdy ke mně opět vrátilo ztracené a já mohla pokračovat v práci a zavolat lidem, jimž jsem to slíbila.

Taky máte pocit, že je to rovnice života? Plus a minus? O něco přicházím, abych zase něco našel? Byla jsem s největším „nálezem“ svého života, dcerou Sofií na hřišti. Fí okamžitě zaregistrovala malou růžovou plyšovou tašku, kterou si tady zapomněla jiná holčička, a okamžitě si ji schovala do kočárku. Má ji v pokojíčku a raduje se z ní dodnes. To mi jednoznačně potvrdilo mou teorii, že nemá smysl dělat si hlavu z věcí, o které přijdu, protože zcela jistě někomu jinému udělají radost. Od té chvíle už tedy neztrácím, ale obdarovávám.

Přeji vám jen krásné ztráty.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka