ikoktejl

Přejít na články z Koktejlu 11/2014

Nebeský konec nebo začátek?

Nevím, jak pro vás, ale pro mě je stále nepochopitelné, že lidský život není trvalejší, že visí na tenkém vlásku, stačí jen trochu zatahat a … Zlomí se. Představení končí, i když se vás nikdo neprosil o svolení. Svou roli jsi odehrál, čas ti vypršel, vystřídá tě jiný herec, právě teď se narodil a už z plných sil křičí na svět. Je čas rození a čas umírání. Poprvé pláčeme štěstím a podruhé žalem, ale ne všude je to stejné.

Pro Tibeťany představuje lidské tělo pouhou schránku na duši, kterou využívá v daném životě a kterou po smrti již nepotřebuje, proto je vhodné vrátit svůj fyzický obal zpět přírodě. Způsob, jakým to stoupenci buddhismu provádějí, je pro naši kulturu nepřijatelný, ale pro Tibeťany jde o rituál nebeský. Rogyapas „porcovač“ rozřeže nebožtíkovo tělo a připraví z něj hostinu pro supy, velké kosti rozdrtí a smíchá je s campou, ječnou moukou, která je denním chlebem Tibeťanů. Pak dá nedočkavým dravcům znamení, obloha zčerná a ptáci se slétnou na svůj hodokvas. Pokud nespořádají všechny ostatky, duše zemřelého se nemůže rozletět do nebeských planin, kde setrvává, dokud se nepřevtělí. A nikdo netruchlí, protože život je pomíjivost a nebeský pohřeb je aktem poslední šlechetnosti, kdy mé tělo nakrmí jiné bytosti. Sup se pak rozletí a duši odnese daleko do nebes.

Dívala jsem se s dcerou na noční oblohu, když se mě zeptala: „Maminko a kde je dědeček?“ „Tamhle se na tebe dívá z té hvězdy,“ povídám. „A kde?“ „Tamhle, Sofíčku.“ „Tam?“ „Ano.“ „Tak já mu tam zavolám, jo?“

Někdy je nejlepší dívat se na svět dětskýma očima.

Přeji vám krásný dušičkový listopad, nezapomeňte na ty, které máte, i na ty, jejichž duše už plují kdesi vesmírem.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka