ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TAJEMNÝ POKLAD ZE SIPÁNU

Obyvatelé údolí řeky Santy byli neobvykle stateční a bojovali s takovým zápalem, že si zjednali respekt i u svých odpůrců. Jejich vladař, Velký Chimú, byl tak hrdě sebejistý a spoléhal na úspěch, až uvěřil, že princ Jupanki bude jistě první, koho krutá válka unaví, a že zatouží po návratu k pohodlnému životu královského dvora. A tak odmítal popřát sluchu jakýmkoli mírovým návrhům, třebaže mu je Inkové i nadále předkládali. Naopak verboval čerstvé oddíly v dalších údolích své říše, a válka se stávala stále nelítostnější. Žádná strana neviděla jiné východisko než vlastní vítězství. Na obou stranách bylo množství padlých?"

 

Tak vypráví slavný kronikář Garcilaso de la Vega, potomek princezny Inků a španělského důstojníka, o krvavém střetu svých předků a mocné říše Chimú, jenž se udál 70 let před příchodem prvních Evropanů.

 
Inkové, kteří právě v polovině 15. století zaznamenali za vlády Inky Pachacuteca a jeho syna Tupaca Yupangiho největší expanzi a rozkvět svého impéria, si podrobili četné říše a kmeny obývající úpatí a údolí andských velehor i říční oázy na pobřeží od Kolumbie až do střední části Chile především díky svérázné vojenské taktice a bezmezné oddanosti všech nejvyššímu Inkovi. Ačkoliv podmanění chimuánského národa si vyžádalo mnohem více obětí a zásob než kterékoliv jiné válečné tažení, znamenalo pro Inky obohacení nejen královské pokladnice, ale i vědomostí v oboru stavitelství, zemědělství, kovotepectví nebo hrnčířství. Mocná říše Chimú tu na pobřeží vzkvétala již od 8. století, kdy navázala na tradice a kultury slavné civilizace zvané Moche nebo též Mochica podle stejnojmenné řeky, která jejich územím protékala.

 

Celým peruánským pobřežím Tichého oceánu se v délce bezmála 3000 kilometrů táhne vyprahlá písečná poušť. Pás široký maximálně 150 kilometrů zasahuje až do severní části Chile, kde se rozkládá vůbec nejsušší světová poušť Atacama. Zdálo by se tedy, že v této "mrtvé" zemi nemohla nikdy vzniknout žádná forma života, a také tu první dobyvatelé ze starého kontinentu Indiány ani zlato nehledali. A přesto právě tady, uprostřed písečných dun, v místě sužovaném pálivými slunečními paprsky a bičovaném pravide lnými pobřežními větry se vyvinuly kultury, jež v mnohém předčily nejen slavnou civilizaci obyvatel hor Inků, ale nezadají si ani s vyspělými národy střední Ameriky či staré Evropy a Asie.

Teprve mnohem později po objevení Nového světa přicházely na královský dvůr signály o údajné existenci dávných obyvatel pouště, a především o zlatě, které tu noví osadníci nacházeli.

Ve druhé polovině 18. století španělský král Karel III. vysílá do místokrálovství Peru badatele, jež měli dokumentovat ztracená města a hmotné pozůstatky indiánských říší. Ti pak dopravili vedle skvělých děl Mayů a Aztéků do soukromé sbírky svého panovníka právě předměty Mochiců a Chimuánců. První důležitá událost při objevu těchto dvou civilizací tak může být stanovena zcela přesně na 17. 6. 1771. Tímto datem totiž bylo označeno několik beden s tělesnými pozůstatky indiánského "kolegy" Karla III., vládce Mochiců, a tak se v pamětech na tento den můžeme dočíst: "?maso jako kus pergamenu dosud lnulo ke kostem, zuby, ruce, nehty, ba i účes byly neporušené. Zbytky péřového oděvu mumie naznačovaly nádheru pohřbu. Vějíř z per a jemně propracované zlaté náušnice ve tvaru kotouče, překrásně provedené portrétní nádoby, které živě znázorňovaly život národa, jemuž tento muž kdysi vládl?"

Poté pak král, který byl zásilkou velmi nadšen, pověřil trujillského biskupa, doktora kanonického práva Baltazara Jaimeho Martíneze de Compaňona, aby ve své diecézi shromažďoval vše, co v bývalé zemi Mochiců zbylo. Nutno říci, že španělský učenec nelenil a sesbíral více než 500 exemplářů skvělé keramiky, otvíral hroby, jež kreslíři pečlivě zaznamenávali, pořídil plán chimuánské metropole Chan-Chanu.

Sběratelskou vášeň prokázal i následovník Karla, v pořadí IV., který vyslal přírodovědce a humanistu Alexandra von Humboldta, aby vědecky zpracoval archeologické objevy. Tento badatel německého původu, podle něhož se dnes označuje jeden z hlavních mořských proudů omývajících břehy jihoamerického kontinentu, byl vskutku člověkem všestranného zájmu a vědění. Vedle přírodovědných oborů, jako jsou botanika, zoologie, geologie, se věnoval též lékařství nebo právě archeologii. I když bylo nemalé množství mochických artefaktů díky těmto dobrodruhům přepraveno na starý kontinent, nejrozsáhlejší sbírka se v současné době nachází v peruánské metropoli. Monumentální kolekci začal budovat v polovině dvacátých let našeho století don Rafael Larco Herrera a po něm jeho syn Rafael Larco Hoyle. Na 60 000 kusů hliněných výrobků tak tvoří zlatý fond muzea v Limě, jež nese jméno svého zakladatele.

NELEHKÝ ŽIVOT V POUŠTI

Mochicové neznali písmo, a tak jen tato hliněná dílka, velkolepé stavby a němé mumie, nalezené v četných hrobech, nám jako jediné vydávají svědectví. Svědectví o době, kdy na vyprahlém pouštním pobřeží žila kultura, jež dokázala nehostinnou a pustou krajinu, v níž by bez lidského umu jen stěží vznikl život, přeměnit v oázu plodnosti, v úrodné teritorium se záviděníhodným přebytkem. Kdy a proč však tento národ vybudoval svou říši právě na severoperuánském pobřeží Pacifiku, jen několik kilometrů od rovníku? Vždyť nedaleko odtud, doslova jen co by kamenem dohodil, za hřebeny Kordiller, se rozprostírá obrovská Amazonská nížina, porostlá hustým pralesem. Zdálo by se tedy, že tyto zeměpisné šířky i tady zaručují výskyt bujné vegetace, nadbytek srážek nezbytných pro pěstování čehokoli, hojnost plodů tropického ovoce a bezpočet zvířat skýtajících potřebné maso. Právě však andské vrcholy, přesahující často hranici 6000 metrů, tvoří jakousi neprostupnou bariéru zabraňující průniku vlhkých vzdušných hmot vanoucích z Atlantiku. Způsobují, že tady vražedné sluneční paprsky, dost silné na to, aby člověku připálily mozek, nabízí k životu jen nekonečné písečné pláně a modré nebe, které jen po část roku zakryje mlha. Ta vzniká v důsledku působení Humboldtova studeného proudu, avšak potřebnou vláhu zpravidla nepřináší. A tak jen moře, odkud vanou nad pevninu osvěžující větry, může zmírnit nesnesitelná vedra. Všudypřítomný písek, tu a tam poznamenán stopami malých šedých ještěrek, bývá zanášen často do výš ky 1000 metrů, kde se písečné duny usazují u skalnatých úpatí And. Zkrátka, kde ustává písek, začínají skály. Byl to tedy oceán, který určitě sehrál nezanedbatelnou roli v životě Mochiců a spolurozhodoval při výstavbě sídel i menších osad. Tak jako všude jinde ve světě i tady hledali dávní předkové pro svůj život říční údolí. Řek, které by dokázaly dovést vodu až k oceánu, však bylo zde, v pouštním pásu, vskutku pramálo.

Snad proto k nim Mochicové, stejně jako jejich současníci na jihu, i ti, kteří přišli po nich, přistupovali s patřičnou úctou a dokázali jejich životodárnou tekutinu do poslední kapky náležitě využít. Voda, ženoucí se z andských hřebenů, vzdálených jen několik desítek kilometrů, je tady v nížině rozváděna zavlažovacími kanály a přiváděna ke kořenům každé rostliny. Dnes, stejně jako před staletími, za vlády mochických panovníků. Řada z nich je totiž díky propracovanosti a důmyslu, s jakým byly vybudo vány, používána dodnes v téměř nezměněné podobě. Přitom Yungové, jak jim Španělé často říkali, neznali kolo ani vahadlo, jimiž by mohli zvedat vodu z jedné úrovně do druhé. Přesto budovali velkolepé terasy a zahrady, na které přenášeli zeminu i hnojivo. Ať už byly důvody, pro které se Mochicové a Chimuánci rozhodli žít právě tady, jakékoliv, jisté je, že stopy, které po sobě zanechali, odolávají času a jsou stálým lákadlem pro mnohé archeology a historiky.

ODKUD SE VZALI?

Původ Mochiců je spojován s legendou o králi Ňaymlapovi, který připlul na balzovém voru ze severu se svou ženou Seterni, svým harémem a dvořanstvem. Historické prameny naproti tomu uvádí, že se tento národ vyvinul z pobřežních kultur, a jejich počátek se datuje někdy do druhého století př. Kr. Centrem bylo údolí řeky Chicamy přibližně ve střední části říše Mochiců. Právě v něm lidé ještě dávno před jejich nástupem (některé zdroje uvádí období kolem roku 3000 př. Kr.) pěstovali tykve, fazole, chilský pepř, yuku, dokonce i brambory a kukuřici. O 2000 let později už znali bavlnu, tkali a položili základy kmenového zřízení. Mochicové pak zemědělství svých předchůdců zdokonalili až na úroveň intenzivního hospodaření s využitím přírodního hnojiva guána, a zejména pak výstavbou závlahových systémů v celé říši. Nejdůležitější plodinu - kukuřici - sklízeli dokonce dvakrát i třikrát do roka. Chovali krocany, kachny, morčata, domestikovali i lamy, na keramice jsou velmi časté výjevy z honů na jeleny. Sna d ještě větší význam mělo pro pobřežní obyvatele rybářství. Jednomístné čluny z rákosu, nápadně podobné těm, které dodnes brázdí vody jezera Titicaca, označovali podle podivného způsobu veslování "rákosový koník". José Acosta ve svých pamětech vzpomíná: "Peruánští Indiáni dělají cosi jako otýpky z rákosí nebo dobře svázané suché třtiny. Donesou je na ramenou k moři, hodí na hladinu a hned se sami na ně posadí. Pak zamíří na hlubinu, veslujíce na obou stranách malými rákosovými pádly. Bylo moc roztom ilé vidět je tak rybařit v Callau u Limy, to množství, a jak každý, sedě rozkročmo jako na koni, protínal mořské vlny, jež byly právě v místě lovu veliké a bouřlivé." Šlo nepochybně o stejný typ plavidel, jaká používali Mochicové, neboť jsou věrně zobrazeny na keramických nádobách.

Mochicové a jejich pokračovatelé Chimuánci vytvořili během své více než tisícileté existence silnou teokratickou společnost, v níž mělo náboženství a uctívání bohů určující vliv na život. Zatímco Inkové sami sebe označovali za syny Slunce a této hvězdě podřizovali veškeré své konání, Mochicové i Chimuánci uctívali Měsíc. Důvody jsou nasnadě, a není proto nutné nad nimi příliš hloubat či je hledat ve filozofii a mysticismu primitivních národů. Chladná andská údolí, jež tvořila centrum říše Inků, slun ce oteplovalo, zahřívalo a zmírňovalo jinak velmi drsné klimatické podmínky. Naproti tomu pro pobřežní Indiány teprve se západem slunce, které považovali v rozpálené poušti za tyrana na nebi, nastalo toužebné ochlazení a vysvobození z úmorného vedra, a tak uctívali menšího boha Lunu.

TAJEMSTVÍ PYRAMID

Máme-li hovořit o architektuře těchto národů, o velkolepých stavbách, chrámech, opevněních, pyramidách a obranných valech, měli bychom hned v úvodu uvést, že výhradním a téměř jediným stavebním materiálem byly adobe - tedy nepálené, na slunci sušené hliněné cihly. Možná s ještě větším obdivem pak na tyto pomníky budeme pohlížet dnes, po více než 1000 letech, a snad i více oceníme estetické cítění a fyzickou sílu jejich tvůrců.

Mochicové sice na rozdíl od svých následovníků Chimuánců nikdy nezaložili velkolepé hlavní město, vybudovali však impozantní náboženskou metropoli v údolí řeky Moche. Jádro centra, vzdáleného jen několik kilometrů od pobřežního města Trujilla, tvoří dvě monumentální pyramidy spolu s přilehlými stavbami a hřbitovy. Menší z nich, pyramida Měsíce (Huaca de la Luna), byla sídlem vládce a nejvyšších hodnostářů, válečníků a kněží. Stavba je vysoká 21 metrů a vyzdobená množstvím fresek, z nichž nejkrásnější zobrazuje vzpouru a válku věcí proti lidem. Sluneční chrám (Huaca del Sol), vysoký bezmála 50 metrů, byl podle odhadu vybudován asi z padesáti milionů hliněných cihel a je současně největší stavbou na peruánském pobřeží. Tato huaca, jak dříve obyvatelé označovali vše, co mělo zvlášť posvátný význam, původně dlouhá 228 metrů, byla patrně střediskem náboženského kultu. Mochicové podobně jako Aztékové ve starém Mexiku odevzdávali svým bohům lidské oběti, zpravidla pak válečné zajatce. I to byl důvod častých vojenských ataků.

S dobýváním svatyně Slunce začali už první Španělé krátce po příchodu na nový kontinent. Conquistadoři, pověstní svou neutuchající touhou po zlatě, neprojevovali těmto obdivuhodným dílům sebemenší úctu, zaslepeni leskem žlutého kovu a vidinou bohatství ve své vlasti drancovali vše, co jim přišlo pod ruku. A tak ani Huaca del Sol nezůstala nepovšimnuta. Plenění už v 16. století vedl Španěl Montalva, který dokonce neváhal změnit koryto řeky Moche a obrátil její tok přímo proti pyramidě. Voda tak prora zila jednu ze stěn a umožnila vetřelcům vstup dovnitř. Páter Calancha zaznamenával průběh vyloupení a uvádí, že zde byly nalezeny předměty v ceně 800 000 dukátů, zlaté a stříbrné nádoby, ba i socha indiánského velekněze v životní velikosti z ryzího zlata.

HLINĚNÝ JAZYK

Žádná z jihoamerických civilizací neznala před příchodem dobyvatelů z Evropy písmo. Alespoň ne v té podobě, v jaké dnes "psanou řeč" chápeme. To však neznamená, že by nám žádný odkaz, žádné dědictví nezanechaly. Vedle důmyslných kanálů rozvádějících vodu tekoucí z vrcholů andských velehor, zachovalých zbytků budov, silnic, chrámů i městských komplexů to byly zejména hrnčířské výrobky, které tolik proslavily národy Mochiců a Chimuánců. Jeden z badatelů, Američan Ephraim Squier, kdysi prohlásil, že pr ávě mochická keramika byla svou výmluvností a rozsahem jejich "řečí". Řečí, kterou ovšem promlouvají i k současnému "čtenáři". Za to, že o této kultuře dnes tolik víme, vděčíme právě jejich "hliněnému jazyku". Keramika tohoto národa se totiž zachovala nejlépe ze všech předinckých kultur. Hrnčířské výrobky z dílen mochických mistrů vedle své užitkové funkce, pro kterou byly především zhotovovány, plní úlohu jakýchsi piktogramů. Jako by chtěly sdělit současným generacím vše o svém životě. Zaznamenávaj í všední dny i slavnosti, práci i odpočinek, zábavu, zvěčnily rituální scény, mytologii i válečnictví, nechybí výjevy z oblasti medicíny, trestání provinilců. Mnohé dokonce věrohodně zachycovaly duševní stavy kreslených postav, smích, radost, a naopak bolest či smutek.

MILOVÁNÍ PO MOCHICKU

Mistři hrnčířského řemesla zobrazovali tedy už před mnoha staletími na svých nádobách nejrůznějších tvarů i velikostí všední život Indiánů. Prostředí, ve kterém žili, pracovali a také se milovali. Ano, i tuto neodmyslitelnou součást života nijak ve svých dílech neopomíjeli. Otevřenost, s jakou "hovoří" o milostném soužití mužů a žen, vzbuzuje i dnes v mnohých lidech stud i rozhořčení, a někteří ředitelé muzeí se dokonce zdráhají díla vystavovat. Tuto část umění starých Mochiců považují totiž za porn ografii. Ačkoli by se mohlo zdát, že Mochicové byli neuvěřitelní prostopášníci, kteří se tak často oddávali zvrhlým erotickým hrátkám, neprobíhal jejich sexuální život neomezeně a nekontrolovaně. Ba naopak, porušení pevně stanovených a neměnných pravidel se velmi přísně trestalo. Tak například pohlavní styky mezi svobodnými nikoho nepohoršovaly, cizoložství však mělo katastrofální důsledky. Muži byli zaživa upáleni nebo zavedeni na sráz La Horca poblíž pevnosti Paramonga a svrženi do moře. Smrt hroz ila též každému, kdo jen zkřížil cestu měsíčním pannám.

TKALCI A ZNAMENITÍ METALURGOVÉ

Pravděpodobně starší historii, než je hrnčířská výroba, mělo v Peru tkaní. K nejstarším zachovalým textiliím na světě (2500 př. Kr.) patří výrobky ze severního pobřeží Peru, ze samého srdce kraje, který se měl jednou stát kmenovou zemí Mochiců a Chimuánců. Většinu textilií však zničil čas, a proto jen scény na keramice a některé části nalezené v hrobech dokazují, že se i tomuto řemeslu věnovali. Zato však velké množství dochovalých předmětů dokazuje, že byli mistrnými kovotepci, právem považovanými za nejlepší před nástupem Inků. Pracovali se zlatem, stříbrem i mědí. Zpracovávali je zejména kováním, tepáním, rytím a též vykládáním drahokamy.

"PÁN ZE SIPÁNU"

Není to tak dávno, co moderní prospekty a nejrůznější průvodce začaly vybízet k návštěvě "Sipánu", či přesněji lokality označované "Lord of Sipan" čili "Pán ze Sipánu". "Napůl bůh, napůl člověk, pán pánů, pán ze Sipánu, který byl světu odhalen teprve v posledních letech dvacátého století. Krásné údolí v poušti a tamní království, království Sipánu s bohatstvím, jež může být představováno jen v příbězích o velkých dobrodružstvích, krásných pannách sloužících svému králi. Otroci, kurtizány a všechna nádhera obklopující krále, ne takového, jaké známe ze starého světa, ale poněkud velmi zvláštního krále, přítele svých lidí, myslitele, který dokázal, že je nutné uchovat jejich kulturu pro svět, který příjde. Panovník, jenž nařídil vybudovat skvělé chrámy a pyramidy, to byl pán ze Sipánu, a dnes jsme překvapeni, že vše, co jej obklopovalo, je předvedeno naší generaci?" Tak takto prozaicky píše jedna anglická příručka o tomto pozoruhodném objevu hrobky dávného vladaře. Velké množství nalezených zlatý ch předmětů, stovky kusů vzácné keramiky, ale především nevyčíslitelná kulturní hodnota hrobky představuje nejvýznamnější odkaz mochické kultury. Stala se zároveň nejbohatším nálezem na americkém kontinentě, jenž bývá často srovnáván s hrobkou samotného egyptského faraona Tutanchamóna.

"Údolí pyramid", jak bývá tato archeologická oblast Sipánu mnohde označována, i celé historicky bohaté údolí stejnojmenné řeky Lambayeque bývá ovšem středem zájmů nejen turistů a archeologů, ale i stále početnější skupiny vykradačů hrobů. Huaqueros, jak bývají všeobecně nazýváni, představují velké nebezpečí. Paradoxně ovšem díky právě těmto lidem, kteří, nutno přiznat, často odvádějí mravenčí práci, když důkladně pročesávají metr po metru, centimetr po centimetru místa, kde by mohlo být "ukryto" něc o, co by jim pomohlo z bídy, se hrobka pána ze Sipánu dostala po více než 1500 letech na světlo světa.

Doktor Walter Alva, přední peruánský archeolog a ředitel archeologického muzea v Lambayeque, vzpomíná na jeden únorový den na sklonku osmdesátých let, kdy byl pozván na policejní stanici, aby jako odborník posoudil zadržené uloupené předměty. Dr. Alva, nadšený vzácným "úlovkem", dlouho neváhal a začal se systematickým prohledáváním místa, kde byly předměty nalezeny. Přestože intenzivní práce trvaly bezmála rok, výsledek stál za to a Alva jen zázrakem unikl pozornosti huaqueros, kteří zde plenili ned louho před ním. Už v průběhu vykopávek byly průběžně objevovány pozůstatky lidských koster, řada zlatých, stříbrných a měděných předmětů, šperků, bezpočet keramiky a hrnčířských nádob s dokonalou ikonografií, zdobených textilií, které zemřelé doprovázely na jejich poslední cestě. Ten největší poklad však jako by chtěl zůstat navždy utajen. Možná jen napínal své objevitele, aby pak onen okamžik odhalení učinil pro ně ještě více překvapivým a vzrušujícím. Objevit královskou hrobku se podařilo díky nal ezeným dřevěným trámům. Ty nutně musely podpírat strop starší "komnaty", a proto se archeologové vydali ještě níže. Přibližně v šesti metrech narazili na kostru mladíka s bronzovou přilbicí a štítem. Amputovaná noha symbolizuje patrně post bdělosti a ostražitosti. S největší pravděpodobností šlo o hlídače. Ovšem pak se nabízí otázka, koho měl tento muž hlídat?

Kdo mohl mít ve společnosti tak výsadní postavení, aby ho i po smrti někdo doprovázel a střežil? Všichni už tušili, že tento kus země vydá další poklady a že náročná práce s odstraňováním mnoha tun zeminy nebude marná. O půl metru níže opět narazili na stopy dřevěných trámů, které musely zastřešovat další místnost. Radiokarbonové testy později ukázaly na stáří kolem roku 290 po Kr. Uvnitř prostoru byla uložena zapečetěná rakev. Byl to nález, který patrně nikdo nečekal, neboť dosud objevení rakve žád ný archeolog v Peru neoznámil. Nebylo pochyb, že šlo o hrobku královskou. Začalo se s pečlivým odkrýváním koster a všech pohřebních předmětů.

Vlastní královský hrob byl uspořádán tak, že uprostřed ležel vládce a po jeho boku dva asi čtyřicetiletí muži. U jednoho z nich byl pohřben pes, který zřejmě sloužil králi za jeho života. Podél hlavy a nohou byly umístěny ostatky dvou mladých žen, které zemřely zhruba ve dvaceti letech a mohly být konkubínami nebo manželkami svého pána. Toto postavení mělo být pro všechny věčné, a aby snad z něj nehodlali odejít, byly jednomu muži a jedné dívce useknuty levé nohy. Samotný vládce spočíval na dně truh ly oděn do slavnostního šatu a doprovázen četnými předměty. V pravé ruce držel vojenské žezlo, které ho identifikuje zároveň jako válečníka. Do rukou vladařů byla vkládána moc světská i duchovní. Byl tedy králem, veleknězem i bojovníkem současně. Nádhera, s jakou byl tento panovník pohřben, dokazuje jeho výjimečnou vznešenost a poctu, jež mu jeho poddaní vzdali i po smrti.

POHŘEBIŠTĚ UPROSTŘED TŘTINOVÝCH POLÍ

Provincie Lambayeque je dnes důležitou zemědělskou oblastí. Cukrová třtina, jejíž pěstování, sklizeň a zpracování živí většinu zdejších obyvatel, vévodí celému kraji, a tak nebýt věhlasného Sipánu, jistě by třtinová pole vedla i tímto "mauzoleem" Mochiců. Opar, který tu často zahaluje široké okolí, nepustil sluneční paprsky ani při naší návštěvě. Doufali jsme, že tak ještě více bude toto mystické místo, významné pro dávné obyvatele, nasáknuto atmosférou tajemna. Skutečnost však byla k našemu zklamán í poněkud jiná. Kdo by snad stejně jako my čekal opuštěné místo daleko od lidí, kde jen otevřené hrobky, pohozené kusy keramiky a kovových předmětů dokazují, že se tu kdysi odehrávaly slavnostní rituály, bude možná zaskočen. Celý objekt je dnes bedlivě hlídán policisty. Samopal ležící na stole hned u vchodu před jedním z hlídačů a další na ramenou ostatních jsou připravené k okamžitému použití a varují každého, kdo by sem přišel s nekalými úmysly.

Archeologická oblast Sipán zahrnuje dvě kolosální hliněné pyramidy, z nichž pouze ta vyšší patří lidu Moche. Menší a mladší stavělo už odlišné obyvatelstvo po roce 700. Ve spodní části bylo dříve královské mauzoleum, pohřebiště elity mochického národa. Před pyramidou je vybudována umělá náhorní plošina, nad níž stojí ještě další základna pro chrámovou stavbu. Právě na ní bylo objeveno pohřebiště místního krále. Dnes je místo původního hrobu ohraničeno zábradlím a střeženo dalším ozbrojeným vojákem. Ovšem to, co dnes můžeme na místě objevu vidět, jsou jen dokonalé napodobeniny. Všechny originály tělesných pozůstatků, jakož i veškeré doprovodné pohřební předměty, jsou dnes uloženy v archeologickém muzeu ve městě Lambayeque.

CO BYLO NALEZENO A CO POUŠŤ JEŠTĚ UKRÝVÁ?

Těžko si asi umíme představit nepopsatelné vzrušení, s jakým archeologové na tomto místě před pár lety začínali odstraňovat první hroudy hlíny, kdy začínali odkrývat minulost, nahlížet do doby tolik vzdálené, jíž se alespoň na chvíli stávali součástí. Zvláště pak, jde-li o nález tak naprosto výjimečný, jakým hrobka "pána ze Sipánu" bezesporu je. Posuďte sami. Tělesné ostatky mochického vladaře byly doprovázeny množstvím zlata a pohřebních předmětů, které dokládaly jeho urozenost a naprosto výjimečné postavení. Obličej mumie byl ozdoben zlatou maskou, zdobenou dvěma ornamenty, a hlava jakousi korunou ve tvaru půlměsíce se dvěma čepci ze třtinového vlákna, zlaté "ušní ornamenty" byly též nezbytnou součástí slavnostního oděvu pohřbeného. Měděné kusy, formované do mozaiky zobrazující jelena, kachny a bojovníky, přikrývaly královo tělo, na nohou měl obuty měděné sandály a oděn ceremoniální šat z pozlacených plátků. Šestnáct zlatých disků, velkých jako stříbrné dolary, a stovky drobných a tyrkysovýc h korálků v náramcích, tisíce bílých a červených korálků, desítky pohřebních nádob, to vše tvořilo součást truhly zemřelého krále. Jako vojenskému vůdci mu nechyběly ani válečné insignie, nejcennější je dlouhé válečné žezlo s měděnou rukojetí. Zatímco smysl některých předmětů byl jasný, jiné byly pro pohřební účely zhotoveny v miniaturních velikostech, jako štít a zašpičatělý kyj, o dalších se vědci domnívají, že šlo o ozdoby. Neví se ovšem, zda nemají ještě další význam.

Královská hrobka v Sipánu byla nalezena neporušena a stala se proto nejbohatším nálezem nejen co do množství zlata a ostatních předmětů, ale zejména co do kulturní hodnoty. Ta se totiž penězi dá jen těžko vyjádřit. Pán ze Sipánu poskytl archeologům a historikům mimořádnou příležitost znovu nahlédnout do života jeho národa a pomohl dostat se alespoň o krůček dál k poznání lidí, kteří tu žili před více než patnácti stoletími a o nichž toho stále víme velmi málo. Snad to tedy budou příští objevy a nová odhalení dalších pokladů, které tato poušť, jež byla domovem tak mocných a bohatých říší, nepochybně stále ukrývá.
květen 1998

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group