ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

divoČINY

Staré divočiny nenávratně zmizely. Některé činy je ale nyní vracejí zpět. I tak by mohl znít podtitul dokumentárního filmu, v jehož názvu je příslib exotické výpravy, místo toho však podnikneme cestu do svého nitra a společenského svědomí.

ko1401 divociny img 1908

TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Divočina. Drtivé většině Čechů se pod tímto pojmem vybaví exotické obrazy – africká savana, amazonská džungle nebo korálové útesy. Evropská i česká divočina zůstává v drtivé většině opomíjena, přitom slovo divočina má kořeny právě na starém kontinentu. Je to možná i z toho důvodu, že my – Evropané – jsme tu naši skutečně původní divočinu zcela vymýtili. Podle posledního odhadu jí zbývá pouhé 1 %. O její záchraně přemýšlíme minimálně, paradoxně mnohem hlasitěji ale mluvíme o tom, jak nevybíravě se domorodci chovají ke slonům a lvům. Přitom jsme to byli právě my, kdo se jako jedni z prvních zbavili svých domnělých konkurentů – medvědů, vlků, zubrů a rysů. Jaký vztah k divoké přírodě má tedy ve skutečnosti česká společnost? A potřebujeme v dnešní době ještě vůbec k něčemu divočinu v jejím původním slova smyslu – neprostupné pralesy, v nichž se toulají rysové, běhají vlčí smečky a kde voní tlející dřevo?

Převrácené role

Naši předkové již od neolitických dob vnímali divočinu nepřátelsky, jako hrozbu. Člověk s přírodou sváděl neustálý boj o úrodu, se živly soupeřil o přežití. To posvátné, co v krajině měl a držel a co po staletí střežil, bylo místo, kde bydlel. Středověká města byla obehnaná hradbami nejen kvůli ochraně před nepřáteli, ale i kvůli ohrazení lidského řádu vůči „chaosu divočiny“. Uvnitř lidského sídla jako integrující prvek stál chrám – posvátný střed. Obdělaná země kolem se stávala posvěcenou zemí. Jenže nyní se naše generace stává svědkem historického paradoxu, v němž se role obrátily. Nyní je to příroda sama – zkrocená, ohrožená a hynoucí – jež potřebuje být chráněna lidmi, jak kdysi trefně prohlásila Susan Sontagová. Obydlené město se stává pouští, betonovou džunglí a ten poslední zbytek přírody se stává tím chrámem – nikoliv náhodou se některým rezervacím přezdívají svatyně (sanctuary), které hlídají strážci (rangerové). Lidský rozum jako by si najednou inverzně dokázal vybavit a ohodnotit, že poslední zbytky přírody jsou něčím původním, snad dokonce božím. Avšak skutečná nedotčená příroda je posvátnou zatím jen do jisté míry. Před lety jsme se jako studenti plenérové fotografie na FAMU potulovali v noci po křivoklátských lesích s významným českým krajinářem Bohumírem Prokůpkem. Dotkli jsme se i tématu ochrany divoké přírody a smyslu parků, a zejména pak toho, čemu dnes říkáme bezzásahová zóna. Dodnes si pamatuji Mirkova slova o tom, že posvátné začíná být teprve to, čeho bychom se neměli příliš dotýkat.

ko1401 divociny img 0546

Systematická likvidace šelem pytláky a jejich intolerance myslivci stejně jako problematické smrkové monokultury nám nyní ukazují, že člověkem řízená příroda nese téměř stejné množství užitku jako problémů – bez šelem se množí vysoká i černá zvěř, smrkové monokultury jsou vedle své očividné zuboženosti náchylné k chorobám. Problémy se „zkrocenou“ divočinou mají i některé tuzemské národní parky. Nezbývá, než se sám sebe zeptat – jaká je tedy ta česká původní divočina, kdo v ní žil a co z ní zbylo? Právě na to jsme hledali odpověď.

Člověk vs. příroda

S odpovědí na předchozí otázku přichází již samotný název filmu, který pojí dvě slova – divočinu a činy, jinými slovy ukazuje, že příroda a lidé oddělení jedni od druhého nemohou existovat. A právě činům lidí, již svůj život zasvětili ochraně původních obyvatel naší divočiny, je film věnován. Vlčí hlídky celoročně střeží odlehlá místa našeho pohraničí, kde monitorují šelmy. Návrat zubrů a práci Spolku na jejich ochranu komplikuje česká legislativa, které zubra navzdory vědeckým a biologickým studiím nezahrnuje do původních a tudíž chráněných druhů. Společné jim přitom je to, že jejich činy komunikují i s příštími generacemi – nově vysázený prales v Jizerských horách nebo postupný návrat zubrů do volné přírody prověří teprve čas. To vše je ukázkovým příkladem toho, že fenomén divočiny a divokosti zcela nevyprchal.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group