ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Paní nejimpozantnější

TEXT A FOTO: Juraj Kaman

Když v květnu 2012 navštívil gruzínský prezident Michail Saakašvili pevnost v Achalciche, která se v té době rekonstruovala, prohlásil, že z ní bude nejpopulárnější stavba v zemi. Dnes je již tento skvost architektury úspěšně dokončen a o tom, zda měl prezident pravdu, se můžete přesvědčit sami.

Když jsem se začátkem roku 2013 připravoval na cestu do Gruzie, o návštěvě města Achalciche jsem příliš neuvažoval. Prestižní průvodce Lonely Planet mu věnoval necelou stránku a místní pevnosti, která je dnes nejkrásnější stavbou široko daleko, pouhopouhé dva řádky. O to více mě překvapilo, když jsem ve vlaku směřujícím do Tbilisi zaslechl­ rozhovor dvou cestovatelů, fascinovaných návštěvou této odlehlé destinace. „Původně jsem chtěl v Achalciche pouze přestupovat, ale když jsem zahlédl místní hrad, málem mi vypadly oči z důlků,“ vyprávěl nadšeně jeden z nich. „Fantastická stavba, která vypadala jako z pohádek tisíce a jedné noci, mě skutečně okouzlila. Do té doby jsem za nejkrásnější pevnost považoval Alhambru ve španělské Granadě, ale ta, před kterou jsem stanul v Gruzii, mi v ten okamžik přišla mnohem impozantnější.“ Druhý batůžkář dychtivě přikyvoval: „Přesně tak, i já jsem si vzpomněl na Granadu, když jsem poprvé viděl pevnost v Achalciche. Ale zatímco do Alhambry zavítá měsíčně přes dvě stě tisíc lidí a za prohlídku s průvodcem dáš málem celodenní plat, v Gruzii jsem měl stejně krásnou stavbu téměř pro sebe a vstupné bylo spíše symbolické. Miluji magická místa, která nejsou profláklá, a Achalciche k nim určitě patří.“

ko1401 gruzie pevnost achalciche-l13-09389

Jakmile jsem rozhovor zaslechl, začal jsem zjišťovat, proč o tak ohromující pevnosti v knižních průvodcích nepíšou více. Vysvětlení bylo prosté. Před dvěma lety, kdy knížky vyšly, bylo místo zchátralé a nezajímavé. Lesk a slávu získalo teprve v srpnu 2012, kdy byla dokončena patnáct měsíců trvající rekonstrukce. Ta místo změnila k nepoznání. Jen co jsem na internetu objevil jeho současnou podobu, věděl jsem, že z Gruzie neodjedu, dokud pevnost nespatřím. Nechtěl jsem čekat ani chvíli. Z internetové kavárny v Tbilisi, kde jsem si vygoogloval několik aktuálních fotografií, jsem si vzal taxíka na stanoviště maršrutek. Tyto mikrobusy, brázdící silnice snad všech postsovětských zemí, fungují jako hromadné taxíky a jezdí po ustálených trasách. Z bodu A do bodu B vyjíždějí, jakmile se zaplní předepsaným počtem pasažérů, což obvykle netrvá déle než hodinu. V mém případě to nebyla ani polovina. Většina cedulí na trase je naštěstí kromě gruzínštiny psána i latinkou, takže když jsme po čtyřech hodinách rychlé jízdy prosvištěli kolem nápisu Akhaltsikhe, věděl jsem, že jsme v cíli.

Nejlepší a nejlevnější

Pevnost, kvůli které jsem do města přijel, byla skutečně působivá. Oranžové paprsky zapadajícího slunce barvily kámen jejích mohutných hradeb do teplých odstínů, a než jsem si sehnal místo na spaní, koupaly se ve zlatavé záři nočních reflektorů. Ubytoval jsem se v hotelu, jehož okna jsou přímo naproti hradu, takže jsem pevnost měl jako na dlani. Můj entuziasmus byl umocněn faktem, že ačkoliv jsem bydlel v pokoji s nejlepším výhledem za celý dvoutýdenní okruh Gruzií, bylo to zároveň ubytování nejlevnější. Taková kombinace je velkou vzácností a náramně jsem si to užíval. K pevnosti jsem během dalších dvou dnů chodil opakovaně v různou denní či noční dobu, a vždy jsem si nacházel nové detaily, které mě uchvacovaly. Pevnost však nebyla jediná stavba, která mě fascinovala. Tou druhou byla prosklená policejní stanice, stojící na dohled od hotelu. Byla poměrně nová, stejně jako většina policejního sboru. 

ko1401 gruzie pevnost achalciche-l13-09309u

Gruzínská policie byla jak v dobách Sovětského svazu, tak v prvních porevolučních letech nechvalně proslulá svou zkorumpovaností. Většina policistů mámila úplatky kde se dalo a k obvyklým obětem šikany patřili i zahraniční turisté. Nejhorší pověst měla dopravní policie, kterou (dnes již bývalý) gruzínský prezident Michail Saakašvili během svého úřadu téměř úplně rozpustil. Ač to zní neuvěřitelně, skutečně dal výpověď bezmála celému dopravnímu sboru a vybudoval ho od základů znovu. O práci přišlo přes patnáct tisíc policistů, kteří si do té doby mysleli, že jsou nedotknutelní. Řadové občany to velmi potěšilo. Podle článku zveřejněného v ruskojazyčném deníku Pravda byla v roce 2005 důvěra v gruzínskou policii kolem pěti procent a po reformách v roce 2011 přes 87 %. Pro nové policisty byly vybudovány nové služebny. Transparentní prosklené budovy, do kterých je vidět. Stálo to hodně peněz, protože kromě nákladů na výstavbu rozpočtem zacloumaly i nemalé náklady na klimatizování těchto nepřehlédnutelných „skleníků“. To bylo však vedlejší. Mnohem důležitější byla skutečnost, že se s korupcí ve státní správě povedlo zatočit a Gruzie má v žebříčcích Transparency International lepší hodnocení než Česká republika.

S novou policií k nové pevnosti

O tom, že jsou členové současných policejních složek respektovaní a přátelští, mě přesvědčil usměvavý chlápek v uniformě, který se dal se mnou do řeči o den později před služebnou. Když se dověděl, že mám namířeno k hradu, nabídl mi svezení. Naložil mě do služebního auta, podobného impozantním bourákům americké policie, a dovezl mě až k bráně. Myslím, že u nás by se s podobným servisem návštěvníci z ciziny nesetkali.

Koupil jsem si vstupenku, pronajal audioprůvodce a se sluchátky na uších vešel do kamenného labyrintu stavby, jejíž počátky se datují již do dvanáctého století. Tenkrát městu vládl místní šlechtický rod Achalcicheli, později vystřídaný rodem Džakeli. Když oblast ovládli osmanští Turci, Achalciche (v překladu Nová pevnost) bylo v roce 1628 anektováno k jejich říši a o dvě stě let později připadlo Rusku. Za osm století své existence zažilo mnoho vládců a mnoho období rozkvětu i úpadku. Na začátku jednadvacátého století se za vizuálně přitažlivé příliš považovat nedalo, a když padlo rozhodnutí vrátit mu bývalý půvab, věci se daly rychle do pohybu. Na rekonstrukci pracovalo kolem sedmi set pracovníků včetně expertů ze zahraničí. Za necelý rok a půl se jim povedlo vytvořit magnet, přitahující návštěvníky z celého světa. Jejich počet každoročně stoupá.

ko1401 gruzie pevnost achalciche-l13-09362v

Skvosty za zdí

Achalciche, které leží nedaleko turecké hranice, bylo po staletí významnou křižovatkou mnoha vlivů, náboženství a kultur. To je patrné i v rozmanitosti církevních staveb, které jsou součástí pevnosti. Najdete tu křesťanský kostel, židovskou synagogu i muslimskou mešitu s islámskou školou – medresou. V jejím sousedství je knihovna ukrývající stovky vzácných rukopisů nevyčíslitelné hodnoty. Jsou v latině, perštině, arabštině i turečtině a zachycují důležité poznatky z různých oborů vědy a lidského poznání. Mešita, jejíž pozlacená kopule září na všechny strany jako Skalní dóm v Jeruzalémě, je uvnitř strohá, ale přesto působivá. Vznikla za turecké nadvlády, a Rusové, kteří město osvobodili v roce 1829, ji po svém vítězství přebudovali na pravoslavný chrám. Bylo to krátce poté, co slavný vojevůdce a básník Orbeliani jedinou dělovou koulí, vypálenou z velké vzdálenosti, sestřelil z vrcholku svatyně islámský půlměsíc – stěžejní symbol osmanské nadvlády.

Mešita byla zrekonstruována do původní podoby stejně jako citadela – rezidence vládců (pašů) a věznice. Velmi významnou a hojně navštěvovanou stavbou areálu je historické muzeum. Aby mohli návštěvníci obdivovat nejrůznější artefakty v něm vystavené, musejí si zvyknout na speciální tlumené osvětlení, chránící exponáty před poškozením. Během horkého léta, kdy místní teploty přesahují 40 °C, se hosté nejraději zdržují v blízkosti krásně zdobené fontány nebo u nádrží s chladivou vodou. Příjemný stín skýtají i početné altánky a romantická zákoutí obklopená zelení. Vše spolu krásně ladí.

Restaurátorovy slzy

Nejkrásnější pohledy na všechnu tu krásu kolem se otvírají z několika přístupných vyhlídkových věží. Na vrcholku nejvyšší z nich vlaje obrovský gruzínský prapor. Téměř všichni návštěvníci se zde fotí. Dlouho se kochají výhledem na všechny světové strany a ve tvářích se jim zračí směs spokojenosti, radosti a pýchy. Myslím, že mají být na co hrdí. Tahle stavba se opravdu povedla. Baví mě pozorovat štěstí v jejich očích a ochotně fotografuji všechny, kteří o to požádají. Střídají se zde místní rodinky s dětmi, zamilované páry i hosté z ciziny. V paměti mi nejvíce utkvěl italský pár – matka a syn. Ona – vetchá stařenka, která po absolvování výstupu po desítkách schodů sotva popadá dech, a on – decentně oblečený elegán, který se po chvíli představuje jako restaurátor z italské Florencie. Tvrdí, že se na rekonstrukci pevnosti před dvěma lety podílel. „Čerstvě dokončenou stavbu jsem neviděl a slavnostního otevření jsem se nemohl zúčastnit,“ svěřil se mi. „Musel jsem tenkrát předčasně odjet, protože maminka vážně onemocněla a nevypadalo to s ní dobře. Naštěstí se uzdravila a já jsem šťastný, že jsem ji sem mohl přivézt a ukázat jí, proč jsem tenkrát nebyl dlouho doma.“ Když mě poprosil, abych je oba vyfotil s pevností na pozadí, měl ve tvářích slzy. „Promiňte,“ omlouval se, když jsem mu vracel fotoaparát, „poprvé v životě pláču štěstím. Pocházím sice z jednoho z nejkrásnějších míst na světě a podílel jsem se na mnoha unikátních projektech, ale takhle zdařilé dílo jsem snad ještě neviděl. Vy ano?“

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group