ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

OURO PRETO

Nemáte tady nějakou mapku města?" ptám se v turistické informační kanceláři přímo v areálu autobusového nádraží historického městečka Ouro Preto. Vytáhlý mladík za přepážkou mě příjemně překvapuje.
"Jistě pane," odvětil s úsměvem a zpod pultu vylovil kreslenou mapu s vyznačením historických míst i turistických zajímavostí.
"Je to zdarma," dodal jako samozřejmost. Ve většině případů to tak v Brazílii nefungovalo. Zaškrtal propiskou několik významných míst.
"Sem se běžte určitě podívat. Nebudete litovat. Jen tak mimochodem. Jak dlouho tu hodláte zůstat? Máte zajištěné ubytování?" chrlil to ze sebe jako automat.
"Pár dní. Nemám. Možná. Laciný penzionek bych bral." Kusými slovy jsem zastavil proud jeho výřečnosti.
Zakroužil tužkou po mapě.
"Zkuste to tady. Určitě tam budou volné pokoje."

 


Ouro Preto

 

Ouro Preto je nejhezčí město, jaké jsem v Brazílii na vlastní oči viděl. Silnice vedla kopcovitou krajinou a postupně jsme se vyšplhali až přes 1000 m n. m. Vrcholky kopců byly zahaleny v mracích a neustále drobně pršelo. První čím mě město překvapilo bylo to, že vypadalo jako větší vesnice. Sem tam kostel na kopečku, domky rozhozené po strmých stráních a kočičími hlavami dlážděné ulice. Ouro Preto, které má i dnes pouhých 40 000 obyvatel, bylo až do roku 1897 hlavním městem státu Minas Gerais. Jeho slavná historie se však počala odvíjet už koncem 17. století.

 

ZLATÁ HOREČKA

 

Vznikla podobně jako všechny ostatní před ní i po ní. Poprvé bylo zlato nalezeno v místě nyní pojmenovaném Sabará v roce 1695 asi 100 km severozápadně od Ouro Preto. O několik let později se dobrodruh jménem Antonio Dias zakempoval pod horou nazvanou místními indiány Itacolomí. Začal rýžovat v okolních potocích, až narazil na železnou rudu promíchanou se zlatem. Velmi rychle to vešlo ve známost a během několika měsíců davy zlatokopů, dobrodruhů i blouznivců zaplavily přilehlou oblast. Přišlo jich příliš mnoho a bez dostatečných zásob potravin. V roce 1700 tu vypukl hladomor a podle legendy zde lidé umírali hladem s valouny zlata v rukách.

 

PAULISTA BANDEIRANTES

Každých několik měsíců podnikaly skupiny lidí expediční výpravy do ještě neprozkoumaných oblastí Brazílie. Pro svou identifikaci nosily sebou "bandeira" tj. různé prapory a standarty. A jelikož vyrážely na objevné cesty většinou ze správního střediska Sao Paulo, dostaly podle toho svou přezdívku. Většinou se jednalo o vyložené dobrodruhy, něco jako brazilská verze španělských "conquistadores". Žádná z těchto skupin nikdy necestovala bez kněze, protože to byli věrní katolíci a podporovali je jezuité i františkáni. Na svých výpravách si ovšem nebrali žádné servítky a pokud přišli do styku s indiány, bez ostychu je povraždili. Jejich výpravy často trvaly celé roky a Brazílie jim vděčí za posunutí svých hranic až k Andám, prozkoumání vodních systémů řek Amazonky, Paraná a Urugvay. V polovině 18. století především díky Paulistům Brazílie těžila značné množství zlata, kterým mohla podporovat portugalskou korunu.

 

GUERRA DAS EMBOABAS

 

Jestliže počáteční roky byly pro Ouro Preto obtížné, o desítku let později se staly ještě horšími. V roce 1707 vypukla válka mezi Portugalci a Paulista bandeirantes, kteří odporovali pokusům krále ovládnout tuto oblast. Válka trvala dva roky a byla nesmírně brutální s častými přepady a masakry na obou stranách. Ouro Preto byly královská základna a portugalským jednotkám se podařilo vytlačit Paulisty až k Sao Joao Del Rey, kde je konečně na hlavu porazily. Ouro Preto bylo v té době jakýmsi neoficiální hlavním zlatým městem státu. Skutečného zmocnění se mu dostalo však až v roce 1823.

 

INCONFIDENCIA MINEIRA

Ještě pro jednu událost se stalo Ouro Preto nejslavnějším městem Brazílie. Byl to první pokus Brazílie odtrhnout se od Portugalska. Dvanáct prominentních občanů, inspirovaných francouzskou revolucí a nespokojených s těžkými daněmi, které na ně Portugalsko uvalilo se rozhodlo v roce 1789 zorganizovat povstání. Do jejich čela se postavil Joaquim José da Silva Xavier, kterému nikdo neřekl jinak než "Tirandetes" ­ Trhač zubů.

 

Spiknutí však skončilo fiaskem. Všichni byli zrazeni a zatčeni. Organizátoři byli odsouzeni k trestu smrti pověšením. Portugalská vláda si však uvědomila, že by tímto činem proti sobě popudila obyvatele státu, jehož daně jí držely při životě. Změnila tedy trest smrti na vyhnanství v Angole a Mosambiku. Naneštěstí doručitel tohoto změněného rozsudku přijel o dva dny později. "Tirandetes", který byl v pořadí určen jako první k popravě, byl již pověšen. Nyní náměstí, na kterém skončil svůj život, nese jeho jméno.

Brazílie získala svou nezávislost až v roce 1822.

 

ALEIJADINHO

 

Poměrně málo se ví o jeho životě. Ale v muzeu, které nese jeho jméno, visí jeho portrét. Míšenec, tvář prudkého vzezření, orlího nosu, nějak tak vypadají lidé, kterým říkají Brazilci "pardo". Ruce jsou ukryty pod kabátem. Zdá se to jako bezvýznamný detail, do té doby než si uvědomíte, že jeden z nejslavnějších barokních sochařů slavil největší umělecké úspěchy i poté, co onemocněl leprou.

Antonio Francisco Lisboa, jak zní jeho rodné jméno, se narodil v Ouro Preto roku 1738. Jeho otec byl portugalský řemeslník a jeho matka pravděpodobně otrokyně. V Ouro Preto prožil také většinu svého života. Už jako mladík velikého talentu si zařídil řemeslnickou dílnu, kde zaměstnával své učedníky. Pracoval se dřevem i s kamenem. Sochal realistické lidské bytosti, ale nebál se ani abstraktních motivů. Koncem 70. let se jeho život rapidně změnil. Začal trpět těžkou nemocí, malomocenstvím. Postupně ztratil prsty na rukou, palce u nohou a nakonec nebyl schopen používat ani nohy. Přestal vycházet ven a vyhýbal se lidem. Navzdory své nemoci se o to víc věnoval své práci.

 

Jeho učedníci ho po dílně posunovali na vozíku. K rukám mu přivázali kladivo a dláto. V takovémto stavu dokázal v letech 1796 až 1806 vysochat své mistrovské dílo. Dvanáct apoštolů v nadživotní velikosti a čtyřiašedesát pašijových figur v životní velikosti, umístěných v kostele Bon Jesus de Matozinhos ve městě Congonhas. Teprve na sklonku života ho donutila nastupující slepota skončit s prací. Zemřel jako poustevník v chatrči na okraji Ouro Preto 18. listopadu 1814. Je pochován v prostém hrobě u Nossa Senhora da Conceicao, kostela, který celý život navštěvoval. Aleijadinhovo dílo by bylo pozoruhodné, i kdyby byl naprosto zdráv. V jeho případě se však jedná téměř o zázrak. Většina jeho práce je v Ouro Preto, ale další díla jsou rozmístěna v Sabará, Sao Joao Del Rey, Congonhas a Marianě. Jeho syrová psychická houževnatost a neporovnatelná obratnost dávají jeho dílům nadpřirozenou sílu.

 

KOSTÝMY PROŠLÝCH STOLETÍ

Třetí den je neděle. Jako naschvál se po dvou dnech mrholení a slejváků roztrhala obloha a sluneční paprsky ozářily barevné fasády domů. Město jako by rozkvetlo do nové krásy. Toulám se bez cíle sem a tam. Den bude dlouhý. Už bůhví po kolikáté procházím po důvěrně známém náměstí Tirandetes, Oblýskané dlažební kostky pamatují dávné, zašlé časy. V ulicích tohoto městečka kráčela poslední tři století brazilská historie. Kolik slavných lidí tu prožilo nebo ukončilo své životy.

 

U kostela Sao Francisco de Assis mě upoutá skupinka mladých dívek oděná v kostýmech prošlých století. Jedna byla bílá, druhá míšenka a ta třetí černoška. Sešly se tu, jako by symbolizovaly brazilskou strukturu obyvatelstva.

"Proč chodíte takhle oblečené? Máte pro to nějaký zvláštní důvod? Je snad dneska svátek?" zasypávám je všetečnými otázkami. Ony se jen uculují a chichotají. Pak se jedna z nich osmělí.

 

"My tady pracujeme. Oblékneme se do kostýmů a lákáme turisty, aby se v podobných nechali vyfotit. Támhle v tom domě je fotoatelier," natáhne ruku a ukáže na budovu na rohu křivolaké ulice.

"Neměl byste zájem také o jeden snímeček?" kuji železo, dokud je žhavé.

 

"Máme kostýmy i pro pány," dodá a kouzelně se usměje.

"Né, mnohé díky. Já bych si rád vyfotil vás, jestli proti tomu nemáte námitek."

 

"No problemo, senhor. Klidně si nás foťte. Tady to dělá spousta lidí." Mačkal jsem spoušť a děvčata pózovala bez zbytečného upejpání, jak byla zvyklá ze své profese. Pak ještě úsměv a poslední zamávání a Ouro Preto se i pro mně stalo historií.
 
Březen 2007

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group