ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Město duchů

TEXT A FOTO: Michal Fanta

V režimu toho nejpřísnějšího utajení, připomínajícího bájnou oblast 51 v americké Nevadě, fungovalo město Irbene. Dokonce není ani zakresleno na starých mapách, ačkoli v dobách své slávy kypělo životem. Důvod? Osmý největší radioteleskop na světě, který patřil Rusku.

Na nekonečné rovné cestě protínající borový hvozd lze zahlédnout jen jednu nepatrnou ceduli „Irbene radioteleskope“ se šipkou ukazující kamsi na starou neudržovanou cestu. Zpočátku projíždíme lesem, pak mineme rozpadlou bránu a za ní se objevuje sídliště z panelových domů. Jen je tu něco jinak, než je člověk zvyklý. Paneláky jsou bez oken. Střechy i cesty mezi domy zarůstají keříky a stromy, a domy bez života trčí uprostřed lesů jako vzpomínka na doby Sovětského svazu. „Duc-duc-duc!“ kola našeho auta co chvíli přejíždějí mezery panelů, z nichž je cesta poskládaná. Za velkého natřásání dojedeme na okraj lesa. Za písečnou planinou a za plotem s ostnatým drátem, na kterém je už znát zub času, se tyčí monstrum připomínající kulisy ze sci-fi filmů. Obrovský radar ční do výše 30 metrů a jeho talíř o průměru 32 metrů vypadá zdola jako obří deštník.

ko1401 lotyssko dl1

Obejdeme ten kolos vážící 600 tun, a pak v doprovodu lotyšského vysokoškolského studenta vyrazíme na prohlídku celého radaru. Student nám vysvětlí několik fakt, která s radarem souvisejí: Jedná se o největší radioteleskop v severní Evropě a v celosvětovém měřítku se řadí na osmé místo. Za dob studené války tenhle radioteleskop sloužil sovětské armádě, samozřejmě v režimu top secret! Jeho účelem bylo údajně zachycovat radiové signály a telefonické hovory v zemích NATO. Poslední ruští vojáci opustili základnu v roce 1994, potom co Lotyšsko získalo nezávislost na Sovětském svazu.

Na talíř se nešlape

Stoupáme po kovových schodech útrobami radaru, které připomínají ponorku, a míříme na jeho vrchol. Cestou nás průvodce upozorňuje na fakt, že dnes už základna neslouží špionážním účelům, nýbrž potřebám vědců, kteří zkoumají hluboký vesmír.

Všudypřítomné ruské nápisy i autentická podoba radaru v tehdejším provedení napovídají, že od doby, kdy tu působila sovětská armáda, se tu po vizuální stránce moc nezměnilo. Na návštěvníka tak dýchne ona atmosféra konspirace a utajení. Je zvláštní uvědomit si, že v těchto prostorách ještě „nedávno“ chodili vojáci s tím největším prověřením. Jako byste se ocitli ve filmu, kde jste obsazen do hlavní role a hrajete agenta výzvědné služby KGB. Podobně to vnímá i Juris Zagars, doktor fyziky a vedoucí VIRAC – ventspilského mezinárodního radioastronomického centra: „Dal by se tu natočit horor s názvem Frankenstein a KGB, a filmaři by nemuseli na stavbu kulis vynaložit ani korunu.“

ko1401 lotyssko dl2

Když vystoupáme do nejvyššího bodu prohlídky teleskopu, vidíme, že dál už je jen samotná plocha talíře radaru. „Stop!“ zastaví naše kroky průvodce. „Dál nesmíte,“ upozorní nás razantně, když se ho snažíme přesvědčovat. Vysvětlí nám, že parabola radaru byla zkonstruována s přesností na desetiny milimetru, a že i to je jeden z důvodů, proč je tenhle teleskop ve světovém měřítku jedinečný. Odchylka radaru dosahuje desetiny milimetrů. „Za dobu, kdy jsme do talíře teleskopu pouštěli turisty, se nám odchylka při měření zvětšila na dvojnásobek, a to by při trvalejší návštěvnosti mohlo způsobit nevratné poškození tohoto unikátního zařízení,“ pokračuje a my chápeme, že si nemůžeme vzít na svědomí odchylku byť jen jedné tisíciny milimetru, která by mohla ohrozit objevy hlubokého vesmíru.

Začneme tedy pomalu sestupovat zpátky po narezavělých venkovních schodech, které satelit obepínají ve výšce 20 metrů. Velikost tohoto zařízení a jeho přesnost jsou tu díky sovětskému projektantovi, který se rozhodl, že postaví ten největší a nejšpičkovější radar ve svém životě. Na tu dobu šlo opravdu o jedinečný projekt. Bohužel, původní technické vybavení ani informace, k jakým přesně účelům radar sloužil, se nedochovaly. Když sovětská armáda opouštěla svou přísně střeženou základnu, nejprve ji chtěla celou vyhodit do povětří. Projektant, pro kterého byl radar životním dílem, to však nechtěl dopustit. Dosáhl dohody, že bude teleskop zachován a zničeno bude jen veškeré technické vybavení, tak bude vyřazen z provozu, ale nezanikne docela. Vědci, kteří radioteleskop využívají nyní, tak měli před sebou nelehký úkol. Nejprve museli základnu uvést do stavu, kdy bude dobře sloužit alespoň pro jejich účely. Co ruská armáda zlikvidovala za tři dny, to lotyšští vědci s odhodláním opravovali několik let.

Exkurze městem

Loučíme se a odjíždíme. Než ale definitivně zmizíme, zastavíme u silnice vedoucí do města Irbene, jež leží kousek od objektu radaru. Vítá nás jen závora s prknem, na kterém je výstražná cedule se symbolem blesku a jakýsi sotva čitelný lotyšský nápis.

ko1401 lotyssko dl3

Vcházíme do města po zarostlé cestě lemované domy, jež tu stojí jako němí svědkové historie. Divoká zeleň domy obrůstá kolem dokola a prorůstá i do domů samotných. Před více než dvaceti lety město kypělo životem. Jelikož se jednalo o základnu s přísným utajením, vojáci a jejich rodiny neměli možnost vyjíždět ze základny, kamkoli ven se mohlo jen na speciální povolení, jež dostal málokdo. Proto zde bylo k dispozici vše potřebné. Garáže, elektrárna, jídelna, zdravotní středisko, sportoviště i školka, to všechno se v tajném městě nacházelo. V místnostech jsou ještě jasně zřetelné kresby i nápisy na zdech. Starý vyplněný lékařský předpis či stránka vytržená z diáře ukazují, že kdysi se tu opravdu žilo. Dnes město duchů zeje prázdnotou.

Celkově je znát, že není žádoucí, aby se město zachovalo. To dokazují i dělníci, kteří domy postupně rozebírají a strhávají nebezpečné konstrukce k zemi. S jedněmi se náhodou potkáme i my, když se vracíme irbenskou hlavní třídou. Z dálky slyšíme bouchání kladiva. Procházíme kolem maringotky, před kterou se na šňůře ve větru pohupuje prádlo. Náhle nás spatří dva muži a hned na nás rusky spustí: Co tam děláme? Bumážku pakažítě! Je vidět, že muži jsou značně rozhořčeni, že jsme vstoupili na zakázanou půdu. Začneme s nimi komunikovat anglicky, jenže to je ještě více rozhořčí. Říkám tedy česky: „Promiňte, ale nerozumíme,“ i když dobře vím, co říkají, jelikož slovanský jazyk se nezapře. „Promiň, nerozumím!“ říkám znovu. On ovšem z mého pohledu jasně pozná, že nemluvím pravdu: „A panimaješ! Nět bumážky, vot problema! Charašo?“ Razantně nám v ruštině vysvětlují, že pro vstup musíme mít povolení z radaru, jinak že tu nemáme co dělat. My už jsme ovšem celé město prošli, a tak opouštíme Irbene, které kdo ví, jestli už zítra nepadne za oběť času i dvěma hlídačům, kteří jako by sami byli inventářem přísně tajného města.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group