ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Setkání ve tmě

 

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Po mokrém černém asfaltu tečou rudá světla aut, která uvízla v pasti podvečerní zácpy, se vzteklým troubením se metr po metru posunují v kruhu. Do nekonečného túrování motorů náhle bolestivě zaskřípala těžká vrata. Do tmy vykročila silueta muže se slepeckou holí.

Nejistými kroky ušel několik metrů těsně podél zdi domu. Připadalo mi, jako by našlapoval v bažinatých blatech. Zastavil se. Pomalu, vrávoravě se otočil čelem přímo proti zdi. Fascinovaně jsem výjev pozoroval. Stařec třesoucí se rukou vyhmátl z kapsy cigaretu a pokusil se ji zapálit. Závan vlhkého větru od moře, který ještě před pár dny na celou Limu přiháněl šedavou mlhu, mu zlomyslně sfoukl sirku.

Vykročil jsem k němu. Škrtl jsem zapalovačem a – nic. Chlap nehybně stojí, oslintané cigáro mu visí ze rtů. „Zapálím vám,“ došlo mi, že musím mluvit. Stařec několikrát píchnul bradou do vzduchu před sebou, až se cigaretou trefil do mihotajícího se plamene. S tisíci troubícími auty za zády a stovkami spěchajících lidí tu stařec stál čelem ke zdi, jako by se ho ten chaos vůbec netýkal.

ko1401 peru bl blind-social-club-lima-peru-23

Slyším tě

„Nenech se mýlit, vždy je to jen část osobnosti, kterou my slepci vnímáme podle toho, jak mluvíš,“ odrazil mou zvědavost Juan Carlos Makishi. Muž drobného vzrůstu a těžko odhadnutelného věku někde kolem padesátky sedí za ohmataným pracovním stolem v hlavní kanceláři slepeckého klubu Národní unie slepců Peru (UNCP).

Místnost je bez oken. Intenzivně páchne zatuchlinou a dřevem starých ošlapaných prken v podlaze. V prosklené vitríně na stěně jsou vyrovnány vybledlé vlaječky a zaprášené poháry z mosazi. Symboly vítězství, kterých dosáhli členové klubu během jeho dlouhé historie. Šachy, futsal pro nevidomé, basketbal pro nevidomé. Symboly vítězství navždy pohřbené ve tmě. Černé brýle Juana Carlose stále hledí bez hnutí do stropu, do bzučící zářivky. Vždycky, když mu položím další otázku, nevím, kam se mám podívat. Moje oči se nemají čeho chytit.

„Tak dobře. Jedním slovem?“ Juan Carlos se krátce odmlčel. Zřejmě hledal výstižnou odpověď na mou neodbytnou výzvu, ať zkusí – po zhruba půlhodinovém rozhovoru – podle mého zvukového projevu charakterizovat mou osobnost. „Idealista.“ Mlčím. Asi trefa, alespoň pokud můžu sám sebe soudit. „A necítíte z mého hlasu impulsivnost, netrpělivost…“ dál rýpu ve slepcových analytických schopnostech, zřejmě rozvinutých na základě zrakového handicapu. „Ne, ani ne. Mluvíš klidně, soustředěně, tón tvého hlasu je možná trochu naléhavý, ale dýcháš rytmicky…“ „Cože, cože, počkejte – vy slyšíte můj dech?!“ zarazil jsem se. Sedím totiž na židli, asi tři metry od něj. Juan Carlos se hlasitě rozesmál: „No samozřejmě, tos nevěděl?“

ko1401 peru bl blind-social-club-lima-peru-25

Dotýkám se tě

Klub Národní unie slepců Peru v Limě, místo pro společenské setkávání nevidomých a slabozrakých, založil 2. února 1931 profesor Víctor Pablo Zarria. První Peruánec, který se naučil číst a psát Braillovým písmem. Prý ho to naučil jakýsi jezuita z Evropy. Ač dogmatickou ideologii jezuitů nemůžu vystát, tohle jim těžko upřu – tady v Latinské Americe byli vždy nositeli vzdělání. Dej nám duši a my ti dáme vzdělání. Jezuitský deal.
Nedá se říci, že by klub v dnešní době na svou vzdělávací funkci zcela rezignoval. Nicméně hlavním motorem jeho chodu je nepochybně ekonomický faktor. Téměř nikdo ze slepců docházejících do klubu nemá stálou práci. Klub jim poskytuje prostory, kde mohou lidem zvenku nabízet masáže a tím si vydělat hubený plat. Hodinová masáž vyjde na 25 solů, o které se masírující podělí s klubem.

„Řekni něco česky, řekni, řekni!“ Pro pětici slepců, čekajících v tmavé šatně zákazníky na masáže, jsem vítaným zpestřením nudného odpoledne. „Chceš namasírovat?“ Všichni se navzájem překřikují jak rozjívené děti. „Můžu si sáhnout na tvůj foťák? – hm, ten je ale těžkej – a studenej.“ Vyžádal jsem si klid a přednesl do napjatého ticha několik českých vět. Naposledy jsem se takhle styděl, když jsem v íránském autobusu zpíval moravskou lidovku.

„Je to hrozně tvrdej jazyk,“ vzal si obřadně slovo Jorge. Všichni kývají. Jeho bíle zakalené oční bulvy svítí v šeru šatny studeným světlem jako led diody. „Ale zní to velmi seriózně,“ přidala se starší žena, „tak jako německy…“ Rozpačitě zakroutila hlavou: „Víš, když s námi mluvíš španělsky, řekla bych si, že jsi úplně jinej člověk.“

Cítím tě

Celé patio klubu se koupe v sytém žlutém světle paprsků slunce pronikajících střešními okny. Stojím u zdi, mlčky pozoruji světelné divadlo a přemýšlím, proč zrovna tady, ve světě tmy, se světlo tak nádherně předvádí. Šouravou chůzí kolem mě prochází žena, její hůl kovově cinká o žulovou podlahu. Když mě míjí, na okamžik se zastaví. Zatajil jsem dech. Nemohla mě vidět, nemohla mě slyšet, tak jak to, že se zastavila? „Ano,“ potvrdil mi později Juan Carlos, když jsem mu ten zážitek popsal, „stává se, že u některých nevidomých se rozvinou jiné formy vnímání.“ Zvědavě se vyptávám, ale Juan Carlos nemá pro moje ezo-otázky pochopení. „Já nevím, přišel jsem o zrak, když mi bylo kolem patnácti, navíc postupně, takže já žádné jiné formy vnímání nemám.“

ko1401 peru bl blind-social-club-lima-peru-24

Nesnáším tě

„Ukaž mi povolení!“ vyštěkl na mě bez varování starší muž. Zřejmě uslyšel cvaknutí závěrky fotoaparátu. Dvakrát bodnul holí do podlahy a stál přede mnou. Situace se neočekávaně dramatizuje. „Dělej! Ukaž mi to povolení!“ řvou mi černé brýle z deseti centimetrů do obličeje. On se snad chce fakt se mnou prát, napadá mě, když do mě naslepo šťouchá a neustále vykřikuje nesmyslný požadavek. Ani mě nenechá doříct, že Juan Carlos, předák klubu, mi fotit dovolil.

„Ty, ty…!“ Jak utržený ze řetězu na mě zuřivě štěká, zatímco okolo sedící slepci ho na dálku uklidňují. „Ty nás chceš všechny ukázat v nedůstojným světle, chceš nás pomluvit! Kdo tě sem vůbec pustil?!“ Během týdne, kdy jsem klub navštěvoval, jsem se nedokázal tohoto pocitu zbavit. Byl jsem vetřelec. Vetřelec v jejich světě, kam nepatřím. I ti nejpřátelštější slepci pořád dokola striktně vyžadovali, ať nic nefotím. Když jsem se ptal proč, vždy tak nějak nepřesvědčivě namítali, že nejsou hezky oblečení, učesaní, že není vhodná chvíle.

Poznám tě

Vešel jsem do rozlehlé studovny. Zase šero a vlhko, jako v ostatních místnostech klubu. Zdi až ke stropu zakrývají poličky s knihami. Tlusté hřbety knih jsou polepeny barevnými štítky, a police tak na stěnách vytvářejí rozměrnou barevnou mozaiku. Mým dnešním průvodcem je Carlos Anaya. Třicetiletý mladý muž podle svých slov vidí pouze světlo a tmu. „Máme tu přibližně 3000 svazků v Braillově písmu, vše ručně vyhotovené,“ vysvětluje mi, oči obrácené ke stropu. „Ale moc lidí tady nečte, bohužel. Ne že by neuměli, ale raději si nechávají předčítat od vidomých. Máme tu takzvanou ‚časovou banku‘. Lidi zvenku se dobrovolně zavážou, že přijdou do klubu a budou nám určitou dobu, třeba hodinu, předčítat.“

„A počítač,“ dodává Carlos, „počítače zajímají nevidomé mnohem víc než ty obrovské bichle plné starých a nudných geografických studií, které vidíš v policích kolem nás.“ Carlos si dává záležet na jazykové korektnosti. Nikdy neřekl slovo slepci. U stolu dva muži hrají šachy. Před každým tahem ohmatávají rukama celou šachovnici, aby zjistili aktuální rozložení figur. Přikročil jsem blíže. Černé figury mají na vrcholku malou kuličku, bílá pole jsou reliéfně vytlačená. „Dobré odpoledne, vidím, že hrajete šachy,“ neohrabaně vstoupím do jejich hry. Jeden z mužů se otočil za mým hlasem. Usmál se. „No – řekli nám, že to jsou šachy.“ Zrak možná ztratil, ale smysl pro sarkastickou pointu rozhodně ne, napadá mě.

Miluju tě

„Ach jo…“ vydechla zklamaně dívka, „já jsem myslela, že jsi svobodnej.“ Prvotní nadšení z mého příchodu do studovny rychle vyprchalo a Rosario si sedla zpátky za počítač. Na rozdíl od ostatních slepců je oblečena do křiklavých barev a nosí „cool“ účes. Pod silnou vrstvou make-upu na její tváři jsou lehce patrné znaky Downova syndromu, avšak Rosario komunikuje bez nejmenšího zádrhelu. Občas až s odzbrojující přímostí.

„Nám by se líbilo, kdyby sem do klubu chodilo víc kluků a chlapů, rozumíš?“ Rychle navazuji nit. „Tak mi řekni, Rosario, co slepá dívka vnímá jako nejdůležitější na svém partnerovi?“ Jestli dokážou nevidomé oči zářit, tak to bylo právě v tomhle okamžiku. „Víš,“ dlouze se zasnila a pak o překot vyhrkla, „nejdůležitější na vztahu s klukem je komunikace, jak a o čem spolu mluvíte, a taky jeho aktivita, myslím, aby nebyl línej, aby mě někam bral, aby se mnou pořád něco dělal…“

Vidím tě

Opřel jsem se o rudě natřené zábradlí v ochozu nad patiem klubu. „Tak mi řekni sám,“ rozhovořil se Carlos Anaya, „v jakém ohledu nejsme kompletní? Setkáváme se, mluvíme spolu, milujeme se, nenávidíme se, pomáháme si, intrikujeme – stejně jako vy přece, nebo ne?“

Zamyslel jsem se. „Carlosi, nechci se tě dotknout, ale abych nechodil daleko pro příklad – fotit, to třeba nemůžete.“

Pak ve mně hrklo. Nepřešlápl jsem?

„Mýlíš se, fotografe,“ pousmál se Carlos. „Když jezdím se svou ženou na výlety, tak mě vždy vybídne, abych ji vyfotil. Já samozřejmě namítám, že to nejde, ale ona se postaví tam, kde chce být vyfocená, dá mi foťák do ruky a řekne: Zvedni ho na úroveň hrudi. Pak zatleská a já podle zvuku namířím aparát, stisknu autofokus, když pípne, vím, že je zaostřeno. A vyfotím ji.“ Hlasitě jsem se rozesmál a Carlos dodal: „A pak ji vždycky prosím, aby mi popsala, jak ta fotka vyšla.“

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group