ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Křídla Anděla Páva

 

TEXT A FOTO: Tomáš Kubuš

Místa nepoznamenaná turismem vždy vyzařují více energie. V severním Iráku, v údolí leží mezi zelenými kopci Láliš, nejposvátnější město tajemných jezídů.

Posvátná města odpradávna přitahují pozornost lidí a jedním z takových míst je nepochybně irácký Láliš. Pro většinu lidí je Láliš velkou neznámou, ale pokud jeho název vyslovíte před jezídem, rozzáří se mu oči a srdce mu začne bít rychleji. Na celém světě bychom pro jezuídy nenašli posvátnější místo, proto je snem každého z nich alespoň jednou v životě se jím projít. Svět jezídů je plný tajemných rituálů, amuletů a příběhů. Nejvíce jezídů žije v severním Iráku, ale najdeme je roztroušené i v sousední Sýrii, Turecku, či dokonce Arménii a v západní Evropě. Velmi dlouho, téměř až do 20. století, byli uzavření před vnějším světem a jen velmi těžko se k nim někdo dostal. Časy se však změnily a Láliš se otevřel světu, aby se lidé seznámili s jeho náboženstvím a způsobem života.

ko1403 irak lalis 028.lalis-posvatnykopecrosteprimonadudolim

Za sebou necháváme Dohúk a všude kolem se rozprostřela prázdná rovina plná kamenů a zvířeného prachu. Šofér Karim, mladý zavalitý Kurd, se více než řízení motorového vozidla věnuje tanci, zpěvu a tleskání do rytmu kurdských melodií. „Proč chcete navštívit jezídy?“ Nedokáže pochopit naše nadšení vidět Láliš. Podle Karima z nich nevychází nic dobrého a uctívají ďábla. Bohužel není jediným, kdo si to o této komunitě myslí. Objevují se první vesničky, kterým dominují malé pyramidové stavby. Právě ty jsou svatyněmi či hrobkami jezídů obývajících tuto oblast. Začínají se zvedat kopce nádherně potažené zelenou barvou a mezi nimi se táhne údolí s dalšími pyramidami. Zde již dlouhá staletí spočívá posvátný Láliš. Výběr tohoto místa nebyl ani zdaleka náhodný. Starý příběh mluví o tom, jak Bůh stvořil anděly, posadil je na loď a poslal na zem. Velmi dlouho brázdili oceány, ale v té době ještě neexistovala pevnina, kde by zakotvili. Bůh se rozhodl hodit do vody kámen, aby mohli přistát, a tímto legendárním místem se stalo údolí, ve kterém jsme se nyní ocitli.

Zázračný pramen

Vstup do městečka hlídá po zuby ozbrojená ochranka, která až po kontrole zvedá závoru a umožní nám pokračovat dál. V posledních letech se situace jezídů natolik zhoršila, že útoky na jejich komunitu jsou téměř na spadnutí. Ocitli jsme se uprostřed Láliše jako zjevení, cítíme desítky očí, které pozorují každý náš krok. Na první pohled zde žijí lidé v krásné symbióze s přírodou. Nad městečkem se rozprostírají hory, obklopují ho keře, stromy a posvátný olivový háj. O chvilku později se k nám přidá skupina domácích jezídů a nabídne se, že nás provedou svým posvátným městem. Alí, vůdce několikačlenné skupinky, nám vypráví o místních zajímavostech. Jezídi mají Láliš v takové úctě, že nikdo z nich se zde neopovažuje kráčet v botách. Nejen uvnitř svatyně či doma, ale i venku po chodnících, udusaných hliněných cestičkách a trávě. Všichni do jednoho jsou bosí, aby náhodou neznevážili svou svatou zem.

Stoupáme nahoru k menší svatyni, odkud se otevře dech beroucí pohled na celé údolí. „Nedaleko stojí bílý kámen Šilar Gach, který označoval poutníkům, že dorazili do cíle,“ ukazuje Alí směrem na kopec nad městečkem. „Jakmile poutníci, přicházející do Láliše, uvidí bílý kámen, políbí ho na znak úcty,“ vysvětluje. Před Lálišem se vlní říčka Pirát Síla, oddělovala svět od posvátného údolí. Zde se poutníci rituálně opláchli v řece, zuli se a mohli pak pokračovat dále. Směřovali k „bílému prameni“ Kánija Spí, který má podle nich kouzelnou moc. „Každý jezíd by měl být pokřtěn vodou z tohoto pramene,“ pokračuje ve vyprávění Alí a kostrbatě překládá dodatky svých přátel z kurdštiny. Nezáleží na tom, zda se těla dotknou kapky vody v útlém dětství nebo na sklonku života. Mnoho starších jezídů sem přichází dokonce z Evropy s rodinou, aby pokřtili nejen děti, ale i sebe. Nic netradičního není, ani pokud přijdou k prameni lidé i s mrtvým členem rodiny. Stačí pár kapek z pramene a brána do ráje se začne otevírat.

ko1403 irak lalis 024.lalis-posvatnemiestolezivudoliobklopenehorami

Tawûsê Melek

Na každém rohu je do zdi vyhloubený výklenek zčernalý od sazí. „Večer do nich přineseme olejové lampy, svíčky. Plamínky nám svítí na cestu. Olej do lamp získáváme lisováním oliv z posvátného háje,“ objasňuje Alí, když vidí, jak hledíme na vypálená místa. V noci má Láliš nádherně tajemnou atmosféru. Oranžověžluté plameny, tajemné náboženství a hvězdná obloha, pryč od civilizace musí být balzámem pro duši. Noví přátelé se nám snaží objasnit taje jezídské hudby. „Tato je kurdská a tato druhá jezídská,“ ukazuje Chalíl, který se ujal role průvodce v jezídském hudebním světě. Pro nás je jezídská hudba bohužel k nerozeznání od té kurdské, která vyhrává dennodenně v celém severním Iráku.

Dominantou celého městečka je pyramidová hrobka šejcha Adího ibn Mustafy, zakladatele jezídského náboženství. Narodil se v roce 1070 v libanonském údolí Biká a mluví se o něm jako o jednom z potomků umájjovského chalífy Marvána ibn al-Hakama . Pro jezídy má neskutečný význam a považují ho za převtělení Anděla Páva. Melek Taus (kurdsky Tawuse Melek), známý jako Anděl Páv, je ústřední postavou jezídského náboženství a duchovních představ. Stvořil ho bůh společně s ostatními anděly v průběhu sedmi dní, ale Anděl Páv se stal jeho zástupcem na zemi a podle jezídů to byl právě on, kdo vytvořil slunce, měsíc i hvězdy. Anděl Páv slíbil bohu, že se nebude nikomu jinému klanět, ba dokonce ani Adamovi. V jezídských představách vyhnal Adama z ráje, aby prostřednictvím něj stvořil lidi. Vyhnal ho i proto, že se mu nelíbila představa, že by měl žít v ráji člověk vytvořený z vody, hlíny a vzduchu, zatímco jeho stvořil bůh ze světla a perel.

Nejposvátnější místo

V centru Láliše je kamenné náměstí, v jehož středu roste starý mohutný strom. „Strom je zde již tisíc let,“ hrdě říká chlapec, který se k nám přidal. Kdysi v těchto místech byla Tržnice mystického poznání, ale dnes zeje prázdnotou a zůstaly po ní jen prázdné výklenky, ve kterých si občas posedí domácí. Z náměstí se vstupuje takzvanou Knížecí bránou Deri Mír do nejposvátnějšího místa celého Láliše, do hrobky šejcha Adího bin Mustafy. Nad hlavou se vyjímá reliéf s Andělem Pávem. Nelze si nevšimnout i dlouhého černého hada vytesaného přímo do stěny. Pro tajemné jezídy je dalším symbolem vztahujícím se k příběhu o Noemově arše. „Noe při své plavbě zakotvil v Láliši a had zacpal vlastním tělem díru v lodi, aby mohla dále pokračovat,“ přiblížil nám Alí jeden z mnoha příběhů, které zde stále žijí. Sedm světel u vchodu poukazuje na sedm andělů. „Nešlapte na kameny!“ ozve se hrubší mužský hlas zpovzdálí, když se chystáme vstoupit do svatyně. Je třeba si dát pozor, aby člověk nepoložil nohu na vysoký práh vedoucí do svatyně. Každý jezíd si před ním totiž klekne, políbí ho a překročí, až potom se ocitne vevnitř. Za malým nádvořím, kde se ve stínu setkalo několik starších mužů, je samotná hrobka. Z místa lze cítit posvátnou atmosféru, kde se člověk bojí i jen zašeptat nějaké slovo. Šejch Adí už za svého života strávil sedm let v ráji, což z něj dělá neobyčejného člověka. Když se z ráje vrátil, kázal v kurdštině, a odtud vzniklo tvrzení, že kurdština je řečí andělů přímo v ráji. V přítmí spočívá několik sarkofágů, pramen vyložený kamennými deskami a hedvábné šátky uvázané kolem sloupů. Každý, kdo sem zavítá, udělá na šátku pro štěstí uzel, dokud se uzel nerozplete, poutník je stále přítomen v Láliši, i když je od něj vzdálen už stovky kilometrů.

Rozlučka s jezídy

Na nádvoří svatyně šejcha Adího odpočívají staří muži u šálku čaje. Ženy v barevných šatech perou v nedalekém pramenu prádlo a kolem nich se rošťácky honí malé děti. Každý večer se na nádvoří setkávají nejstarší obyvatelé, aby prodiskutovali uplynulý den, dohodli se na potřebných věcech a případně vyřešili spory mezi lidmi. Nemůže sem přijít jen tak leckdo, protože jezídská společnost je rozdělena na kasty.

Určitě to jezídové neměli lehké, zachovat si po staletí své rituály a tradice ve světě obklopeném islámem. Jezídská představa Anděla Páva se dokonce shoduje s islámskými představami o ďáblu či satanovi. I proto si je muslimové zvykli označovat jako vyznavače ďábla. Samotní jezídi takové označení popírají a dokonce věří, že ďábel neexistuje. Vyslovit v jejich blízkosti jeho jméno v arabštině či kurdštině je pro ně hluboká urážka. Kdo tak udělá, nikdy nepocítí jak chutná ráj. Pokud toto slovo jezíd nikdy nevysloví, tak má napůl vyhráno. Věří v převtělování a každý z nich má na rameni dobrého i zlého anděla sepisujícího skutky.

„V posledních letech se stali jezídi terčem několika útoků, proto máme strach. I z toho důvodu střeží vstup do města ozbrojená ochranka. Muslimové si myslí, že uctíváme špatné věci, a tím pádem musíme být zlí lidé, ale opak je pravdou,“ rozpovídá se Alí, když se zajímáme o dnešní život. „My si tu žijeme klidně jako naši předkové, ale mnoho našich lidí přišlo o život rukou vrahů.“

Je fascinující být na místě, jakým je Láliš. Vypadá jako svět, o kterém si lidé mysleli, že už dávno neexistuje, ale přece dokázal v tomto zeleném údolí přežít. Jako by z každého člověka vyzařovala tajemství stará několik století. Nosí je v sobě zakořeněná a jen pomaličku se dostávají na povrch. Odjíždíme z Láliše a rozloučit se s námi přišlo několik lidí, abychom měli šťastnou cestu. Symbolicky zavřískal i jeden z pávů, které chovají přímo v centru městečka. Možná to byl právě Anděl Páv, který se přišel podívat, jak se daří jeho jezídům.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group