ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Pevnost víry

TEXT: Michal Kratochvíl, foto: Olga Afanasjeva

Ve třináctém století trpěl celý západní svět pod ničivými nájezdy Mongolů. Valili se přes Polsko, Uhry a Balkán a zanechávali za sebou zpustošenou zemi. Jistě není náhoda, že právě v této době vznikla na ruském severu oáza pravoslavné víry a ruského patriotismu.

Teprve po smrti rodičů si dvacetiletý mladík Bartoloměj splnil svůj sen a stal se mnichem. Společně se svým starším bratrem Stefanem vzali sekery a vydali se do lesů na sever od Moskvy, kde se blízko Radoněže usadili na břehu řeky Končury. Zde roku 1337 vlastními silami postavili nevelký kostelík zasvěcený Svaté Trojici. Stefan však nevydržel drsný asketický způsob života a vrátil se do moskevského kláštera. Po odchodu bratra Stefana přijal Bartoloměj jméno Sergij na počest mučedníka svatého Sergia a pohroužil se do samoty. Za nějakou dobu se kolem něj soustředili další mniši. Sergij chtěl, aby všichni žili ze své vlastní práce. Sám šel mnichům příkladem. Vlastníma rukama postavil několik cel pro mnichy, mlel zrno, pekl chleba a nosil vodu od pramenu. Epifanij Moudrý, jeho učeň a pozdější autor jeho prvního životopisu, o něm napsal, že sloužil slovu Kristovu „jako hotový otrok“. Zavedl také stanovy každodenního mnišského života, které se v pravoslavných klášterech používají dodnes. Klášter Sv. Trojice v lesích se stal brzy známým a počet původních dvanácti mnichů začal rychle narůstat.

ko1403 rusko klaster shutterstock 44550175 sergeyskleznev

Ruské knížectví mezitím leželo v rozvalinách. Mongolsko-tatarská vojska zpustošila Kyjev a vypálila všechna významnější města jižní a střední Rusi. Ruská knížata podléhala nejen ponižování, ale hlavně tvrdé poslušnosti. Kromě zničujících ekonomických sankcí to znamenalo odvádět své poddané jako rekruty do tatarské armády a snášet kruté tresty za sebemenší odpor. Mongolové se rychle zorientovali i na politické scéně, díky propagandě a podplácení přiváděli obyvatelstvo na svoji stranu a chytře podporovali rozbroje mezi znepřátelenými rody. Rus upadala do čím dál většího chaosu. Této říši, kterou založil vnuk Čingischána a podmanila si celé Rusko, se začalo později říkat Zlatá horda.

Lživládci

Ve 14. století hrál již klášter významnou úlohu také právě v boji proti mongolským vetřelcům. Sám Sergij Radoněžský se velmi zasazoval o usmíření znesvářených ruských rodů a bojarů. V roce 1380 dokonce udělil moskevskému knížeti Dmitriji Donskému požehnání před bitvou na Kulikovském poli a předpověděl vítězství nad Mongoly, kterého ruská vojska nakonec opravdu dosáhla. Po této události chovali Sergije a jeho klášter ve zvláštní úctě. Sergijev Posad (rusky Сергиев Посад), jak se později toto místo s přilehlým městečkem začalo nazývat, se stal duchovní i vojenskou oporou moskevských panovníků, centrem ruského patriotismu a ne­ochvějné pravoslavné víry. Jako takový se však dostal do hledáčku Mongolů. Roku 1408, deset let po smrti Sergije Radoněžského, zničil a vyplenil klášter mongolský chán Edigej. Nemohl však již zastavit úpadek Zlaté hordy ani rozkvět ruského severu.

Následujících 200 let bylo ve znamení klidu a rozmachu kláštera. Roku 1422 na místě starého dřevěného kostela a hrobu svatého Sergije vybudovali zděnou katedrálu zasvěcenou Svaté Trojici, nejstarší dodnes stojící budovu v klášteře. Na stavbě z velké části pracovali srbští mniši, kteří ze Srbska utekli před osmanskými Turky po prohrané bitvě na Kosově poli. Na výzdobě chrámu se také podílel Andrej Rublev, nejvýznamnější malíř pravoslavných fresek a ikonopisec. Zde také vznikla jeho nejslavnější ikona Trojice, věnovaná právě Trojicko-sergijevské lávře. Od roku 1450 se již do kláštera podnikaly poutní cesty a po celé Rusi šly zvěsti o zázračných uzdraveních u hrobu Sergije Radoněžského.

Smrt cara Ivana Hrozného roku 1584 začala dlouhý řetěz bojů o carský trůn a jedno z nejvíce pohnutých období ruských dějin – tzv. Smutu neboli vládu samozvanců. Ta trvala až do nástupu dynastie Romanovců roku 1613. Ivanův slabomyslný syn Fjodor spíše nevládl, než vládl, a po velmi podezřelé sebevraždě druhého syna Dmitrije (údajně si sám prořízl krk při epileptickém záchvatu) se tak na příštích sedm let stal carem Boris Godunov, švagr Ivana Hrozného. A protože pochybné sebevraždě zmizelého Dmitrije nikdo moc nevěřil, objevovali se samozvanci, tvrdící o sobě, že právě oni jsou ztraceným Dmitrijem, synem cara Ivana Hrozného a nástupníkem trůnu.

ko1403 rusko klaster img 4269а

 

První z nich, takzvaný Lžidimitrij I., přitáhl roku 1605 do Moskvy s polsko-litevským vojskem a nechal se korunovat na cara. Nový vládce a jeho chování však vzbuzovali v Rusku rozporuplné pocity. Lžidimitrij I. dosazoval do vedoucích státních pozic polské šlechtice, nikdy nechodil do bani (ruská sauna), jeho původ nebyl dokázán, místo rukama jedl vidličkou a po sňatku s polskou kněžnou, která se nepokrytě hlásila ke katolicismu, došla pravoslavným bojarům trpělivost. Zosnovali převrat a zabili ho. Jeho tělo zakopali za hradby, následovně kvůli pověrčivosti opět vykopali a spálili na Rudém náměstí. Jeho popelem nabili dělo a vystřelili ostatky Lžidimitrije na západ, odkud z Polska přišel.

Další samozvanec, Lžidimitrij II., se o pár let později tak vehementně domáhal carského trůnu, až mu kromě nespokojených ruských aristokratů a sedláků uvěřili i Poláci, kteří ho v jeho tažení proti Moskvě opět vojensky podporovali. Lžidimitrij II. s polským vojskem brzy opanoval celou západní část moskevského panství. Obkroužil Moskvu a jeho pohled se obrátil na ruský sever, jádro celé Rusi.

V obležení

V těch dobách byl již klášter Sergijev Posad důležitým církevním centrem a jednou z hlavních ruských pevností. Opevněn dvanácti širokými věžemi a bílou hradbou vysokou až čtrnáct metrů zářil do kraje. Ze střílen mířilo přes sto děl, na cimbuří byly také umístěny metací obranné stroje. Lžidimitrij II. chtěl obsazením kláštera zcela zablokovat Moskvu z východu a získat pod kontrolu severovýchodní oblasti Rusi. Jeho vojska v čele s polským hejtmanem přitáhla roku 1608 s cílem srovnat pevnost se zemí. Jeho první útoky však zkrachovaly. Obléhání se táhlo. Obránci však začínali strádat nedostatkem vitaminu C a kurdějemi. Již v únoru umíralo průměrně patnáct lidí za den. Do kláštera se nicméně podařilo proniknout malé zásobovací koloně. Kruté obléhání pokračovalo a stav obránců se stále zhoršoval.

Polský hejtman Jan Sapieha měl díky posile z Tušina a oddílu německých žoldnéřů na své straně již 12 000 bojovníků. Proti třítisícovce obránců podnikal jeden výpad za druhým. 7. srpna 1609 byla situace kritická – obránci se z posledních sil připravovali na další a možná poslední odražení útoku. Velitel obrany kníže Dolgorukov-Rošča dal vynést zbytky střelného prachu a postavil všechny bojeschopné vojáky a sedláky na hradby, ale vyhlídky byly mizivé – mohl je zachránit pouze zázrak.

A tak se také stalo. Plán útočníků byl tak komplexní, až se překomplikoval – připravovali se udeřit na klášter v noci ze všech čtyř stran. Signály výstřelů děl zahájily útok, v temnotě noci však vznikla panika a němečtí žoldnéři napadli vlastní sbor tušinských, které si spletli s obránci. To zmátlo i polské útočníky, kteří si mysleli, že obránci sami vyrážejí z pevnosti do protiútoku a také obrátili děla na tušinské. Tato událost se stala momentem zvratu. Vícenárodní armády útočníků se po drtivém neúspěchu pohádaly a jejich tábor se pozvolna rozpadal. Hejtman Sapieha nechal okolo pevnosti menší posádku udržovat blokádu kláštera. Sám odjel se zbytkem vojska vstříc sbírající se ruské armádě, která ho drtivě porazila v bitvě na Karinském poli. Na začátku roku 1610 tak po 16 měsících obléhání opustily klášter i poslední zbytky polského vojska a smutně odtáhly zpět na Tušino. Výhra měla dalekosáhlý vliv na bojového ducha obyvatelstva Rusi.

Nejuctívanější

Roku 1744 se Sergijev Posad stal tzv. lávrou (mimořádně důležitý klášter, podléhající přímo patriarchovi) a rozrostl se. K Trojicko-sergijevské lávře tak na konci 18. století patřilo přes sto tisíc „duší“ rolníků, tiskárna, hostince, drobné obchody a konírny. Klášter čile obchodoval se zrním, solí a výrobky každodenního života, jako třeba s hračkami. O sto let později žilo v klášteře již přes čtyři sta mnichů. Po bolševické revoluci byl klášter uzavřen a provoz v něm byl alespoň částečně obnoven až po skončení druhé světové války.

Kromě historické a duchovní roviny je klášter významný i širokou skladbou architektury – najdeme zde stavby od pozdního středověku, včetně zachovalého opevnění z konce 16. století. Stojí zde celkem třináct různých kostelů. Jádro kláštera tvoří již zmíněná katedrála Svaté Trojice zasvěcená svatému Nikonu, který klášter znovu vybudoval po mongolském vpádu. Uspenský chrám ze 16. století byl postaven po vzoru stejnojmenného chrámu z moskevského Kremlu.

Zajímavou ukázku ruského baroka tvoří chrám Smolenské Matky Boží. Nad klášter se také tyčí 88 m vysoká barokní zvonice, nejvyšší v celém Rusku. Svého chrámu se dočkal i Sergij Radoněžský, kostel zasvěcený jeho jménu stojí hned za novou klášterní jídelnou. 
Sergij Radoněžský se stal jedním z nejuctívanějších pravoslavných světců a v soutěži o největšího Rusa státního televizního kanálu Rusko se umístil v první padesátce osobností. Jeho Trojicko-sergijevská lávra je zapsaná v Seznamu světového dědictví UNESCO.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group