ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Poslední rikšové Kalkaty

TEXT A FOTO: Petr Hruška

Kalkata byla dlouho synonymem bídy a utrpení indického subkontinentu. Většina ze třinácti milionů obyvatel donedávna žila pod hranicí chudoby, často v chatrných a přelidněných příbytcích příměstských slumů. Dnes se rozpínající megalopole zoufale snaží dohnat modernizující se Mumbaí a Bengalúru, těžící z indické ekonomiky. Kalkatské ulice se mění k nepoznání. Z omšelých čajoven jsou internetové kavárny, ze zchátralých koloniálních budov klimatizované obchodní domy a mladí Indové dávají před žvýkáním betelu přednost štěbetání do mobilů. Neznalého návštěvníka však zarazí pohled na vyhublé, často bosé muže, běhající úzkými ulicemi s dřevěnými dvojkolkami, kteří jako by už nepatřili do 21. století.

V několika málo zemích jsou dnes lidmi tahané rikši už jen turistickou atrakcí. V japonském Kjótu pózují s turisty před středověkými chrámy a v americkém Atlantic City mladí studenti rozvážejí návštěvníky v rikšách po blýskavých kasinech. V Kalkatě však dodnes slouží posledních několik tisíc dvojkolých rikš jako každodenní dopravní prostředek. Od úsvitu čekají na první zákazníky kolem rušných tržišť, vozí děti do škol a večer dopravují domů rodiny a mladé páry z kin a restaurací.

ko1403 tema indie bl kolkata03722

Niteš je na nohou od pěti ráno. Ve své noclehárně rychle posnídá čaj a sklenici satua pani, vydatného kašovitého koktejlu z cizrny, mouky, cibule, chilli a vody, dochuceného černou solí a citronem. Před úsvitem už čeká na tržišti a svým hliníkovým zvonkem, nezbytným pomocníkem každého rikši, láká své první zákazníky. „V tuhle dobu se dá vydělat nejvíc, ale člověk se dost nadře,“ vysvětluje a pokukuje přitom po davu nakupujících. Za pár minut už do své rikši nakládá proutěné koše se zeleninou a jejich obtloustlého majitele, který je za nimi na úzkém sedátku sotva vidět. Ve svých jednapadesáti letech vypadá se šedivými vlasy a strhanými rysy o dost starší. Divím se, jak může takový náklad svým na kost vyhublým tělem vůbec utáhnout, ale po několika vrávoravých krocích už poklusem mizí v hemžícím se davu.

Niteš je mezi rikšáky na rušném Barabazaru respektovanou osobností. Po kalkatských ulicích už běhá přes třicet pět let, což je nadlidský výkon. Jako většina svých kolegů sem přišel z Biháru, nejchudšího z dvaadvaceti indických svazových států, ležícího na severu u hranice s Nepálem. Vesničané jsou často po generace zadluženi bohatým zamindárům, statkářům vlastnícím pole, na kterých musí od rána do večera dřít. Zaměstnání ve městě je pro mnoho rodin jedinou zdánlivou nadějí, jak se vymotat z koloběhu nekonečných dluhů. Muži proto odcházejí za vidinou lépe placené práce do měst a co mohou, to ze svých výdělků posílají svým rodinám na venkov. Jejich pobyt se zpravidla protáhne na dlouhé roky a návrat k rodině se rychle vzdaluje. Někteří najdou práci v jedné ze stovek továren na předměstích, jako nakladači balíků u řeky Hooghly, sběrači odpadu, nebo začnou nekonečný běh mezi dřevěnými madly rikši.

RIKŠÁCKÁ POLITIKA

Slovo rikša pochází z japonštiny a doslova znamená vozidlo tažené člověkem. Rikši se poprvé objevily v Japonsku na konci 18. století, ale do Indie se dostaly až o sto let později. V Kalkatě je začali používat čínští námezdní dělníci pro přepravu zboží. Roku 1914 zažádali o povolení k přepravě lidí a od té doby jsou nedílnou součástí bengálské metropole. Číňany brzy vystřídali chudí imigranti z indického venkova a zatímco v ostatních asijských městech začali rikšové rychle mizet, v Kalkatě se jejich počet zněkolikanásobil. V roce 1939 stanovili vládnoucí Britové jejich limit na šest tisíc. Od indické nezávislosti v roce 1947 se přestala vydávat povolení nutná k jejich provozování, ale kvůli kombinaci chudoby, dopravních zácp a zákazu větších cyklorikš v centru města se počet lidmi tahaných rikš ve městě vyšplhal na odhadovaných čtyřicet až šedesát tisíc. A protože většina z nich působila nelegálně bez licence, jejich provozovatelé se stali oblíbeným terčem policistů. Rikša bez povolení buď musel zaplatit úplatek, nebo mu dvojkolku zabavili. K tomu navíc často dostal od strážců zákona pár ran dřevěnou holí.

ko1403 tema indie bl kolkata03723

 

V posledních několika letech začali rikšové z ulic tiše mizet. Policie zabavila a zničila všechny rikši, které neměly platnou licenci, až zbylo jen těch šest tisíc povolených britskou koloniální vládou. Pod kritikou organizací pro lidská práva se vládnoucí Komunistická strana Západního Bengálska nakonec snažila zbavit i těch posledních a roku 1996 je zakázala úplně. Argumentovala jasným faktem, že jde o krutou a zastaralou formu vykořisťovatelské dopravy, nehodnou důstojné moderní společnosti. Rikšové však mají i své dobře fungující odbory, které se proti vládnímu zákazu okamžitě odvolaly s tím, že sebrat živobytí nejchudším obyvatelům města není zrovna spravedlivé a komunistické rozhodnutí. K tomu přidaly argumenty o nelidských pracovních podmínkách v dolech, kde vláda nabídla rikšům náhradní zaměstnání. Spor se nakonec utopil v byrokratických bitvách a rikšům bylo nakonec povoleno dále provozovat svou živnost, i když mají zákaz provozu na rušnějších hlavních ulicích. Alespoň do té doby než se další vláda pokusí vše zrušit.

DOMA V NOCLEHÁRNĚ

Krišna Kumar je hrdým majitelem sto třiceti rikš a zaměstnavatelem asi dvojnásobného počtu jejich „tahačů“, což jej řadí mezi respektované střední podnikatele. Sám začínal s prázdnou kapsou a těžká dřina jeho svěřenců mu není cizí. Od svých deseti let si vydělával jako prodavač čaje na nádraží. Tam později přišel k práci pomocníka řidiče městského autobusu a jako prodavač lístků si za několik let celodenní práce bez jediného dne volna našetřil na dvě rikši. Jednu sám tahal a druhou pronajímal. Za ušetřené peníze nakupoval další dvoukolky, a po letech dřiny začal žít z práce jiných. Dnes má pro svou flotilu rikš rozlehlou garáž s opravnou, zaměstnávající čtyři mechaniky, a s noclehárnou pro tahače.

Protože většina rikšů pochází z venkova, nebo nikdy neměli svůj vlastní dům či rodinu, noclehárna je často jejich jediným domovem. Někteří musejí spát na ulici, zkroucení na sedadlech svého vozítka. Zaměstnavatel, který dá svým tahounům střechu nad hlavou, se tak těší vděku a respektu. Krišna od nich vybírá dvacet rupií měsíčně. Za to dostanou postel v rozlehlé noclehárně, kde spí dalších dvacet až třicet jejich kolegů. Veškerý svůj majetek mají uzamčen ve starých kufřících naskládaných u vchodu. 

V přilehlé opravárně se dávají dohromady Kumarovy poničené rikši. Kola se od vynálezu tohoto vozítka téměř vůbec nezměnila, dodnes se používají dřevěná se železnou obručí namísto gumy. Ze dřeva je i takřka celý zbytek rikši, a tak práce jejich mechanika spíše připomíná tesařinu. Oprava sestává z nekončících výměn všech součástek, někdy se sestrojí úplně nová rikša a ze staré se převezme jen kovový plátek s číslem licence.

ko1403 tema indie bl kolkata03724

 

DEN V ŽIVOTĚ RIKŠI

Takřka všichni rikšové si svá vozítka denně pronajímají. Nová rikša stojí až patnáct tisíc rupií (asi deset tisíc korun), což je pro přistěhovalce z venkova nebo jakéhokoliv zoufalce ochotného živit se tímto způsobem, závratná suma. Navíc se dnes bez licence ani legálně provozovat nedá. Platí tak majiteli rikši zhruba dvacet rupií za denní pronájem, a co si vydělají, to si nechají. Den si zpravidla rozdělují na dvě směny a kolem poledne se střídají. Ti vytrvalejší však pracují celý den, často až šestnáct hodin denně. Jejich výdělky se pohybují v průměru od padesáti do dvou set rupií denně, ale žádný den není stejný. Ze svého výdělku však většina z nich podporuje mnohočlenné rodiny na vesnici, takže jim na vlastní živobytí nakonec moc nezbude. Stálí klienti, jako obchodníci, kteří musejí brzy zrána na trh, nebo rodiče, kteří pro své děti potřebují každodenní dopravu do školy, jsou snem každého začátečníka a zárukou alespoň minimálního stálého příjmu.

Staří rikšové si často vydělají o dost méně než jejich mladší a zdatnější kolegové. Rychlost a síla je důležitým faktorem, zákazníci si často vybírají jen ty, kteří s nimi poběží poklusem, nebo budou schopni odtáhnout těžký náklad. Ti starší navíc málokdy vydrží víc než osmihodinovou směnu a stále častější nemoci se také podepíšou na jejich výkonnosti.

Těžká práce na ulicích Kalkaty se však podepíše na každém a rikšové často rychleji zestárnou a umírají předčasnou smrtí. Obávanou nemocí je tzv. červená horečka, podle toho, že postižený vykašlává krev. Jde o zákeřnou formu tuberkulózy, které napomáhá kombinace znečištěného vzduchu, těžké tělesné námahy a klimatických extrémů. Asi polovina rikšů běhá po ulicích naboso, což kromě prochladnutých nohou v zimě vede k častým zraněním.

DOBY DEŠŤŮ A NESPLNĚNÝCH NÁVRATŮ

Poslední večer v Kalkatě sedím s Nitešem na rohu Park Street, jedné z hlavních ulic v centru, na níž jsou rikši zakázány. Popíjíme čaj s kardamomem z hliněných šálků a Niteš pozoruje husté mraky nad městem. „Už by měl každým dnem přijít,“ předvídá zasněně, „už má zpoždění.“ Monzun, pohroma i spása indického subkontinentu. Na letních monzunových deštích závisí živobytí milionů farmářů a potažmo i zdraví celé národní ekonomiky. V červnových čtyřicetistupňových vedrech je příchod prvních dešťů horečně očekávanou událostí, již doprovázejí snad nejradostnější oslavy roku. 
Brzy však přijde vystřízlivění v podobě záplav a zatopených ulic, kdy se lidé někdy musejí brodit po pás v bahnité vodě. A to jsou žně pro všechny rikšáky. V neprůjezdných ulicích jsou jejich dvojkolky často jediným pojízdným dopravním prostředkem. O práci tedy není nouze a většina z nich si pak za odvoz počítá více než v suché sezoně. Až dvojnásobné výdělky si však často vyberou svou daň. „ Co přinese monzun, to si vezme doktor,“ vysvětluje Niteš. Celý den ve špinavé vodě se podepíše na už tak chatrném zdraví i těch nejotrlejších tahounů. Infekce, bakterie ve znečištěné vodě a častá zranění pak mnohým na několik měsíců zkalí radost z tučných výdělků. Zůstat ležet a léčit se si však může dovolit málokdo. Většina nemocí se odbyde návštěvou levného lékaře a polykáním předepsaných prášků, i těžší nemoci se často přechodí. Pokud člověk vydrží.

„Když jsem do Kalkaty přišel poprvé od nás z vesnice, celý den jsem stál tady na Park Street a koukal na auta. Do té doby jsem tolik aut najednou nikdy neviděl,“ svěřuje se Niteš při pohledu na rušnou ulici. „Když jsem pak dostal práci, slíbil jsem si, že si tady na jedno vydělám a přijedu zpátky k rodině jako král. Teď už bych se vrátil i s prázdnýma rukama. Možná po tomhle monzunu, až ještě něco našetřím. Možná. Ale to už si říkám asi posledních deset let,“ dodává nakonec s unaveným úsměvem. Dobře ví, jak to ve městě chodí. Smutným faktem je, že většina rikšů přichází do města s vidinou dočasné práce a rychlého výdělku, aby se pak mohli vrátit na venkov, splatit dluhy, zaplatit dcerám svatební věno a snad i koupit kus pole. Ale zpátky domů se vrátí jen málokdo.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group