ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ve tváři řeky Columbia

TEXT A FOTO: Martin Loew

V dubnu 1788 vyplul britský kapitán John Meares na jih podél západního pobřeží Spojených států. S vidinou nových obchodů hledal ústí řeky Columbia. V husté mlze však vody obřího toku minul. Usoudil, že řeka zkrátka neexistuje, a na paměť zmařené výpravy nazval severní výběžek ústí mysem Zklamání (Cape Disappointment).

Zhruba před 17 miliony let si řeka Columbia začala formovat koryto. V něm pak proudila, dokud se jí před asi 2 miliony let nepostavila do cesty gigantická překážka – vznikající sopečné Kaskádové pohoří. V souboji vody s horami dlouho nebylo vítěze. Koncem poslední doby ledové se protrhla hráz obřího ledovcového jezera Missoula na horním toku řeky a průtok rovnající se třinácti Amazonkám vysoustružil v pohoří až 1200 metrů hluboký kaňon, symbol vítězného tažení Columbie.

Úrodné břehy Columbie a sopečné svahy Kaskádového pohoří byly po tisíce let centrem života indiánských obyvatel. Kmeny Činúk, Sahaptin, Sinixt, Jakima, Umatilla a mnohé další se těšily z hojných sklizní a bohatství ryb, zejména lososů. Každoroční tah obrovských hejn ryb proti proudu se stalo symbolem životního stylu původních indiánů. Podél toku se vinuly nejdůležitější cesty mezi náhorními plošinami a nížinami u pobřeží. Tudy se odpradávna putovalo za obchody, přáteli, láskami i sny. Slavnosti, obřady a kmenová setkání se odehrávaly v mystických krajinách vodopádů, skalních ostrohů a strmých útesů. Řeka byla uctívána a chráněna, stovky mýtů a legend se dosud vznášejí nad majestátní krajinou.

ko1403 usa columbia shutterstock 109313948 erikharrison

Tvrdá konkurence

Do poklidného kraje přivedlo 18. století bílé cizince lačnící po nových příležitostech k zisku a majetku. Pro domorodé obyvatele byl ale kontakt s nově příchozími devastující. Většina indiánské populace byla během několika desítek let smetena epidemiemi neštovic, zápalu plic či syfilisu. Zbývající indiány pak zdecimovaly četné války, a dokonce jim byla odňata také většina jejich půdy. Podél řeky začaly vyrůstat průmyslové rybí konzervárny, které během 25 let stihly zredukovat populace lososů na pouhý zlomek původního stavu.

Kolem roku 1850 byla Columbia pulsující dopravní tepnou, hemžící se rozmanitými plavidly. Po hladině se převážely zemědělské plodiny, dobytek, ale také zlato, putující dalekou cestou z dolů v Montaně až do San Francisca v Kalifornii. Peřeje a říční prahy kaňonu Columbie přirozeně dělily tok na dolní a střední část. Oběma v té době kralovaly šarmantní kolesové parníky, aby si některý z těchto krasavců probojoval cestu vzhůru do střední části, musel být riskantně a namáhavě tažen lany ze břehu proti proudu. V bezpečí klidného toku pak mohl bezstarostně plout po mnoho sezon. S příchodem železnice se přikradly pro řeku těžké časy. Nakládka a vykládka parníků byla zdlouhavá a drahá, konkurovat ocelovému oři bylo prakticky nemožné. Kdysi hrdí vládci vln byli zatlačováni a ze středního toku mizeli.

Říční sjezd

Ústup lodní dopravy byl mnohdy provázen dramatickými činy. V květnu 1888 padlo rozhodnutí převézt odstavený kolesový parník Hassalo po proudu dolů do Portlandu. Zkušený kapitán James W. Troup přijal úkol projet deset kilometrů dlouhý divoký kaňon s extrémním převýšením jako jakýkoliv jiný rozkaz. Z blízka i daleka se v ten den sjely davy zvědavců a v momentě, kdy Hassalo pohnul kolesy vstříc dobrodružství, mačkalo se na březích Columbie na 3000 diváků. Sledovat 49 metrů dlouhý kolos však mohly davy pouhých 30 vteřin, než zmizel v říčním zákrutu. Poté parník v rekordních sedmi minutách překonal rychlostí 93 km/h pěnící kaskády, vyvázl jen s několika škrábanci. Podobné husarské kousky se však věčně nekonaly. Kaňon brzy po tom protnulo kamenné zdymadlo. I jeho osud byl však zanedlouho zpečetěn. V roce 1937 kaňon zaplnily vody přehrady Bonneville, vybudované přímo v kaňonu. Kaplanovy turbíny vířící v útrobách přehrady denně zásobují elektřinou na půl milionu domácností. Součástí projektu je i unikátní, svého času největší jednokomorové zdymadlo na světě. Umožňuje pohodlnou navigaci lodní dopravy, ale ta se již po tolika úderech nikdy pořádně nevzpamatovala.

Pro vodní svět znamenala přehrada doslova pohromu. Hejna migrujících pstruhů, lososů a jeseterů, následující své tisícileté instinkty, byla bezmocně odříznuta od svých trdlišť. Naštěstí společnost spravující přehradu přispěchala s řešením a přistavila rybí přechody: několikaúrovňový systém nízkých jezů, jež mohou budoucí rybí rodiče přeskákat stejně jako přírodní peřeje. Díky nim se v dnešní době oblast pod přechody stává během léta magnetem pro turisty. Koncentrace ryb je zde totiž unikátní a v přehradě Bonneville mají dokonce vybudované okno, kterým můžete nahlédnout pod hladinu a pozorovat táhnoucí lososy. Je úžasné vidět, s jakou vervou se ryby dokážou poprat s prudkým proudem.

První asfaltová

Kaňon i jeho okolí od věků protkávají pavučiny pěšin a stezek. S rozvojem automobilismu na počátku 20. století však potřeba krajinu přizpůsobit dopravním trendům přinesla další změnu. Právě zde byla naplánována první asfaltová silnice na severozápadě USA. Během tahanic o určení trasy silnice se dostala do popředí zájmu hora Shellrock nad levým břehem řeky. Dosud představovala nepřekonatelnou bariéru a nyní stála v cestě i rodícímu se projektu. Oswald West, tehdejší guvernér Oregonu, vyřešil situaci svérázně. Na stavbu kritického úseku nasadil do práce vězně a dokázal, že nic není nemožné.

ko1403 usa columbia shutterstock 51920644 christianroberts-olsen

 

Prvotní stavební plány vytvořil geniální inženýr a krajinný architekt Samuel C. Lancaster, inspirován švýcarskou Axenstrasse, lemující Lucernské jezero. Stěžejní myšlenkou bylo zpřístupnit lidem nádheru vodopádů, kaňonů, útesů a hor, a teprve druhotně následovala funkce dopravní spojnice. Vznikala tak vlastně první vyhlídková silnice v USA. Postupně vybudovali skvost pozemního inženýrství s důmyslným odvodňovacím systémem, speciálně konstruovanými mosty a viadukty, navíc s povrchem z patentované, velmi odolné živičné směsi. Silnice překonává mnohá převýšení a uzoučká místa, občas si razí cestu přímo skalou. Jedinečný tunel Mitchell Point byl vydolován v čedičovém útesu 29 metrů nad hladinou řeky a pěti vyraženými okny dopřával motoristům fantastické výhledy do kaňonu na výletní parníčky či zasněžené čepice majestátních vulkánů Mount Adams a Mount St. Helens.

S léty doprava houstla, nákladní vozidla se zvětšovala. Už ve 30. letech nestačila silnice kapacitou a musela ustoupit nové, velkorysé, typicky americké dálnici. Téměř paralelní mezistátní tepna I-84 s sebou smetla i kdysi slavný tunel a mnohé staré úseky s jejich kouzlem. Zhruba 60 kilometrů historické silnice však stále nabízí turistům přístup k desítkám pěších tras a bezpočtu zákoutí ohromujících svou krásou.

Voda z nebe

Snad nejznámějším turistickým lákadlem dnešního kaňonu řeky Columbia jsou vodopády Multnomah. Jejich ledově studené křišťálové vody se řítí z útesu, aby se v hloubce 165 metrů roztříštily na miliony kapek, znovu se spojily v mělkém jezírku a divoce se vrhly druhým střemhlavým skokem dalších 21 metrů na samé dno údolí. Návštěvníci mohou zblízka sledovat toto dramatické vodní divadlo díky betonovému mostku, jenž se klene vysoko nad spodní kaskádou. Pohled na drtící sílu horního vodopádu i do hlubin propasti pod ním se navždy zapíše každému příchozímu do paměti. 
Díky historické silnici, již kolem vodopádů postavili již v roce 1915, se tu pomyslné dveře netrhnou. Jedna horda zvědavých turistů střídá druhou. Po absolvování asi 50 metrů dlouhé „túry“ z parkoviště a po ohromujícím zážitku z mohutných vodopádů je však třeba se řádně osvěžit. K tomu již od dvacátých let minulého století slouží Multnomah Falls Lodge, postavená mezi parkovištěm a vodopády. V blízkém okolí se mohou milovníci přírody kochat dalšími působivými vodopády, například Oneonta nebo Elowah. Ty jsou ale na americké poměry pečlivě „skryty“. Je k nim potřeba dojít stoupáním od parkoviště, do čehož se prakticky nikdo z amerických turistů nepustí.

Stačilo nějakých 150 let a břehy řeky Columbie se změnily k nepoznání. Způsob života i tradice zanikly se svými kmeny, řeka zkrotla a bývalými pustinami se nese nekončící hluk motorů. Moderní doba přináší současníkům netušené možnosti objevování přírodních krás, odpočinku a inspirace. Bohatství i půvab krajiny kolem řeky jsou z velké části zachovány a dlouho potrvá, než řeka vydá svá nedotčená tajemství.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group