ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Na dvou kolech

TEXT A FOTO: Pavel Kubát

Řekli jste si někdy „pojď udělat něco šíleného“? Už od Laosu nám ta myšlenka vrtala hlavou – projet celý Vietnam na motorce. Byli bychom pány svého času a dostali se mimo turistické trasy. A tak nás čeká čtyři tisíce kilometrů, kdy půjde o život.

Co se dopravy týče, je Vietnam riziková země. Řídí tady úplně všichni – od dětí po důchodce, od postižených po opilé, a většina z nich nemá řidičák. Navíc, já nejsem motorkář. Mám sice řidičák na auto i motorku, ale s praxí je to nevalné. V autě jsem ujel padesát tisíc kilometrů, na motorce možná jeden. Jeden kilometr. Kromě toho Vietnam neuznává mezinárodní řidičské průkazy, takže i když máte snahu neporušit zákon, ve Vietnamu není možné řídit legálně. A vzhledem k tomu, že nemáte platný řidičák, tak pro vás neplatí žádné pojištění. Cokoli se stane, jde na váš účet! Nakonec jsme se rozhodli a to riziko čtyř tisíc kilometrů na sebe vzali. Jak řekl náš kamarád: „Don't forget to do something crazy.“ Tak dobře. „Let's go crazy.“
Půjčili jsme si na měsíc starou motorku Honda Win 125 za tři sta dolarů a vyrazili na cestu. Začátek byl křest ohněm. Žádná příprava, žádná instruktáž. Jsi v centru Saigonu, tady máš motorku a šťastnou cestu. Prvních 250 kilometrů jsme absolvovali po místní „dálnici“ A1. V podstatě je to obyčejná silnice se širším odstavným pruhem. Jeli jsme neuvěřitelných šest hodin, protože je zde povoleno jet maximálně šedesátkou. Což dodržuje většina dopravních prostředků, s výjimkou malých autobusů a dodávek. Řidiči těchto vozidel jezdí jako šílení. I když protijedoucí motorka nemá kam uhnout, tihle blázni se v plné rychlosti pouštějí do předjíždění, blikají a troubí. Protijedoucí motorky tak musejí často uhýbat i za krajnici, případně zastavit. Platí surová zásada – uhni tomu, kdo je větší.

ko1403 vietnam dl

 

Vítr ve vlasech

Další den dorážíme do městečka Müi Né na pobřeží Jihočínského moře. Většinu cesty, téměř sto kilometrů, jsme kolem sebe neměli nic jiného než domy. Vše je tu spojené do obrovského komplexu, který nikde nezačíná a nikde nekončí. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Sto kilometrů zástavby bez kousku přírody. O pár dní později zažíváme opačný paradox. Cesta se klikatí kolem liduprázdných písčitých pláží na jedné straně a oranžově zbarvených písečných dun na straně druhé. Nádhera. Představte si to, sluníčko svítí, krásné okolí, prázdná silnice, liduprázdno, vy na motorce, vítr ve vlasech a pak… Motorce v zatáčce na štěrku ujíždí zadní kolo. Oba sjíždíme s motorkou k zemi, Lucka padá na mě a já po levé noze dřu kamenitou vozovku. Po metru nebo dvou se zastavujeme. Zadní kolo motorky se točí dál. Trvá to jen vteřinu. Jen vteřinu, ve které se příjemný okamžik mění na noční můru. Máme štěstí, kromě pár odřenin se ani jednomu nic nestalo. Naše věci jsou jenom zaprášené a motorka…

Rozbilo se pár plastikových krabiček, tachometr je na maděru, chce to trošku narovnat řadicí páku (na což je ideální velký kámen), ale jinak… Po chvilce byla motorka schopna nastartovat a nakonec, po základním ošetření, schopna dovézt nás i do dnešního cíle – stále devadesát kilometrů vzdáleného. Na cestě občas potkáváme skútry s takovými náklady, které by se těžko nacpaly i do přívěsného vozíku. Paní, která veze celé smíšené zboží narvané metr a půl do výšky, řidič s „bradlem“, na kterém je zavěšeno snad sto pytlíků s vodou, v nichž plavou akvarijní rybičky, nebo pojízdná kupa sena, kde řidič není vidět ani z jedné strany. Je to neuvěřitelné, co jsou lidé schopni dostat na jeden skútr.

ko1403 vietnam dl1

 

Pomáhat a chránit

Před dvěma týdny jsme vyjeli hodně nalehko. Žádná příprava, žádné oblečení, žádné náhradní díly. Jen víra, že vše bude v pohodě a že případné komplikace se nějak vyřeší. Nemáme žádné oblečení na motorku a v případě, že se s ní něco stane, jsme plně odkázáni na domorodce. Navíc o motorkách vůbec nic nevíme. Přesto, nebo právě proto si tu jízdu vážně užívám. Byl to skvělý nápad. Poznáváme Vietnam mnohem lépe a důkladněji, než kdybychom se po něm přesunovali autobusy. Už podruhé nás staví policie. Když nás zastavili poprvé, měl jsem nahnáno. Chtěli vidět technický průkaz a následovně i ten řidičský. Jak se začali ptát po něm, myslel jsem, že je jasno. Můj řidičák tady platný není, takže buď se spokojí s úplatkem, nebo nám motorku rovnou zabaví. Nestalo se. Na můj deset let starý řidičák dlouho koukali a pak řekli, že můžeme jet. Dnes nás stavěli znovu. Možná jsem jel o pár kilometrů rychleji, ale vážně jen pár. Ve chvíli, kdy jsme si sundali helmy a bylo nám vidět do tváří, „příslušník“ odešel a přišel jiný, který nám pouze pokynul, že můžeme jet. Před několika lety totiž vznikl ve Vietnamu nový zákon, který zakazuje policistům bezdůvodně „obtěžovat“ turisty. Byla to reakce vlády na cílené zastavování a pokutování turistů policisty. Ti se pak nechávali uplácet, aby je znovu pustili. Asi to funguje. Policista pokyvuje ať jedu dál, stírám pot z čela a znovu startuji motorku.

Cesta do hotelu

Rozhodli jsme se pro trošku „hardcore“ trasu. Hned za městem se relativně pěkná asfaltka mění na skákavou silničku plnou kamení a hlubokých děr. Postupujeme pomalu. Za hodinu a půl jenom patnáct kilometrů, rychleji to nejde. Je to náročné jak psychicky, tak fyzicky. Projíždíme bahnem, občas vodou a hlavně pořád skáčeme, jak na kolotoči. To, co tady vidíme, jsme ve Vietnamu dosud neviděli. Je to skutečně to, co lidé touží vidět na vlastní oči, působí to jako namalované obrazy a ne jako realita. Lidé tu žijí mimo civilizaci a kromě používání mobilů a motorek se toho tady pravděpodobně za sto let moc nezměnilo. Tradiční šaty žen, muži kouřící dýmky a nahé děti hrající si v kalužinách. Většinou nás po cestě zdraví pouze děti a dospělí se jen usmívají. Tady nás zdraví všichni. Je to tu totiž naprostá vzácnost vidět cizince.

Cesta dává zabrat nám i motorce. Rozsáhlé deště způsobily sesuvy půdy, a my musíme několikrát motorku za pomoci domorodců přenášet přes koryta řek, jindy brodíme. Na několika místech sesuvy zavalují cestu a nánosy bahna se prakticky nedají projet. Strmý útes jen několik desítek centimetrů od vyjeté stopy nás nechal na pochybách, jestli máme vůbec pokračovat. Motorka po absolvování cesty, mnoha prudkých skocích a brzdění má silnou osmičku na zadním kole a tou dře o blatník. Nedá se nic dělat, není čas na nějakou opravu. S blížící se tmou jedeme, jak rychle nám to motorka i náš pud sebezáchovy dovoluje. Naše světlo bohužel svítí strašně slabě. Více se rozsvítí, jenom když přidávám plyn. Ale my sestupujeme do hlubokého údolí a přidávat plyn by se rovnalo koledování si o hodně ošklivou havárku. Jedu naprosto v rozporu s pravidly jízdy. Držím spojku, ať motor šlape na prázdno, u toho přidávám plyn, aby světlo co nejvíce svítilo, a do toho mačkám brzdu, protože motor se zmáčknutou spojkou samozřejmě nebrzdí. Když špatně vidím, přidávám plyn a motor kvílí naprázdno. Ale světlo svítí a já vidím, co mám před sebou. Po nekonečném klesání se dostáváme do údolí a v dálce svítí neonový nápis „hotel“. Dorazili jsme.

ko1403 vietnam dl2

 

Loučení na čáře

Druhý den motorka tak vrávorá, že není možné jet. Zastavujeme a tlačíme motorku do nejbližšího obydlí, což je jakési kontrolní stanoviště stavu řeky. Moc se tu nenadřou. Dáváme se s nimi do hovoru a posunky se domlouváme, jestli neznají nějakého opraváře. Jeden přikyvuje a společně nasedáme na jeho skútr. Dojedeme do špinavé dřevěné chaloupky a můj „parťák“ vysvětluje muži uvnitř, že je třeba vyměnit disk i brzdu a pak znovu vyplést drátky. Muž odjíždí pro náhradní díly. My tak máme spoustu času, sedáme si všichni kolem stolečku a pokoušíme se o konverzaci. Chvilku nám pomáhá slovník, jindy posunky. Dostáváme čaj, který je zvykem nabídnout každému hostu, a následuje i vietnamská dýmka. Samozřejmě neodmítám, nasazuji metr dlouhou tubu na ústa, zapaluji chuchvalec tabáku na druhé straně a zhluboka vdechuji. Je to dobré. A hodně silné. Čistý tabák, žádná chemie z cigaret. Muži se smějí mému výrazu a pokašlávání. Je to opravdu rychlá silná dávka nikotinu. Po čtyřech hodinách se opravář vrací i s kolem. Můžeme jet. Po pěti týdnech a několika tisících kilometrech se dostáváme na hranice s Čínou. Tady naše společné putování s motorkou končí. Během tří dnů by se měla vlakem dostat ke svému původnímu majiteli. Na jednu stranu je mi to líto. Zvykli jsme si na ni a díky ní jsme zažili Vietnam tak, jak bychom ho jinak neměli šanci vidět. Na druhou stranu jsem rád, že je to vše za námi – přežili jsme. Zapaluji tak pomyslnou vítěznou cigaretu a dávám si na tu naši hondičku jedno pivo. Sbohem, holka, a šťastnou ­cestu!

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group