ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Krvavé Velikonoce

 

TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)

Velikonoce. Nejvýznamnější křesťanský svátek, který každoročně slaví více než miliarda věřících. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista si v různých částech naší planety připomínají jinak. Na Filipínách se nechávají přibít na kříž. Vlastními hřeby.

Ulicemi San Fernanda prochází zástup mužů, v rukou drží provaz s důtkami. Jsou svlečeni do půl těla, šátek přes obličej, na hlavě trnovou korunu, většinou z palmového listí. V pravidelném rytmu se mrskají a bambusové kolíky se jim stále více zakusují do kůže. Záda mají brzy zalitá krví. Bílá auta, která se proplétají hloučkem polonahých mužů i přihlížejícího davu, jsou během krátké chvilky krvavě rudá.

Snažím se projít kolem nich, cesta je ale příliš úzká, a tak jsem sám brzy potřísněný od hlavy až k patě. Najednou se všichni zastaví a pomalu si lehají na zem, právě totiž dorazili k prvnímu zastavení na své křížové cestě. S roztaženýma rukama se modlí, zatímco na jejich záda i nadále dopadají rány, tentokrát holí. Každý má nějakého společníka, či chcete-li, průvodce, jehož úkolem je umocňovat utrpení flagelantů právě ve chvílích, kdy se sami nemohou bičovat.

„Připomínáme si Ježíšovu smrt, truchlíme nad ním. Chceme na vlastní kůži cítit, jak náš Pán trpěl, jaké měl bolesti. Proto se bičujeme a činíme pokání,“ svěřuje se asi pětadvacetiletý muž. Na zádech má vytetované ženské jméno „Ma­rianne“, láska k Bohu je však, alespoň v tuto chvíli, silnější.
Snaha očistit se od vlastních hříchů evidentně bolí i pálí, do otevřených ran se totiž nemilosrdně zarývají také sluneční paprsky. Obloha je jako vymetená a má jediného pána, žlutou žhnoucí kouli. Ze mne lije pot, z flagelantů krev, která se mísí s všudypřítomným prachem. Na další zastávce poprvé potkávám i muže nesoucí kříž. Místní je nazývají Kristos, a právě oni budou dobrovolně přibiti na kříž.

ko1404 filipiny bl 20115163

 

Bolest a utrpení v přímém přenosu

Krvavý rituál pokračuje, a jak se blížíme k umělému pahorku připomínajícímu Golgotu v Jeruzalémě, přibývá i zvědavců. Mezi sebemrskači se proplétají malí kluci, kteří jim nabízejí velikonoční vajíčka, dospělí zase podávají pivo s rozmíchaným vejcem.

A pak se před námi otevře široké prostranství, kde už čekají desetitisíce lidí. Nechybí stánky se suvenýry, repliky důtek sebemrskačů jdou na dračku stejně jako široké klobouky, slunce má smrtící sílu. Nestíhají ani prodavači zmrzliny a chlazených nápojů. Připomíná mi to matějskou pouť.

„Nesouhlasím s tím, přijel jsem se jen podívat. Možná si teď umím představit, jak Ježíš trpěl. Nechápu, proč se takto trýzní, ale chtěla jsem to spatřit na vlastní oči,“ prozrazují někteří turisté, proč se účastní obřadu, který se v San Fernandu, resp. jeho části zvané San Pedro Cutud koná už půl století.
Proti takovéto podobě velikonočních svátků ale protestuje i filipínská katolická církev, místní úřady přesto rituál nezakazují: „Jsme tu proto, aby vše proběhlo v pořádku, zajišťujeme bezpečnost i zdravotní péči. Oslavy mají skutečně dlouholetou tradici a lidé takto vyjadřují svou víru, je to jejich rozhodnutí,“ zdůvodňuje postup oficiálních míst jeden z radních, Jimmy Lazatin.

ko1404 filipiny bl 2011516

 

VIP a české pero

Dobrovolně se nechávají vždy na Velký pátek přibít na kříž desítky Filipínců už od roku 1962. A tradiční obřad, který se koná severně od metropole Manily, si nenechají ujít desetitisíce lidí. Právě tady, v San Fernandu, je totiž tato zcela výjimečná forma náboženského zanícení běžná.
Davy zvědavců se tlačí na plot obehnaný kolem umělého pahorku a tisíce párů očí hltají všechny pohyby flagelantů i těch, kteří si nesou vlastní dřevěný kříž. Někteří už jen pletou nohama a hned poté, co dosáhnou cíle, se skácejí k zemi. Okamžitě přibíhají zdravotníci a nakládají na nosítka zcela vyčerpané sebemrskače.

Až surrealistické divadlo sledují i hosté, takzvaní VIP. Pohodlně usazení na židlích a pod střechou. Mezi nimi nechybí ani velvyslanci různých zemí, včetně evropských. A moje novinářská maličkost. V jednu chvíli ke mně přiletí otázka, zda jakožto žurnalista nemám pero, dotyčný ambasador by si prý rád něco poznamenal. A ještě se mne zeptá, odkud jsem.

Když řeknu, že z České republiky, začnou se všichni okolo mne smát. Historka s Klausovým perem je, zdá se, nesmrtelná. Právě v tu chvíli se ale na pahorku objevují Římané a na video z návštěvy českého exprezidenta v Chile všichni rázem zapomínají. Naštěstí. Někteří z Filipínců převlečených za vojáky císařských legií přijíždějí na koních. Ještě do loňského roku mezi nimi vždy kráčel i nejznámější Kristo, Rubén Enaje, který si vlastní kříž přinesl už po sedmadvacáté.

ko1404 filipiny bl 20115166

 

Slib Bohu

Drama vrcholí, v rukou jednoho z vojáků se objevuje kladivo a krátce na to proniká dlaní první hřeb. Okolostojící dav vykřikne a mírné zasténání unikne i z úst ukřižovaného. Římany to ale nezastaví. Když je dílo dokonáno, vztyčí kříž i s Kristem a nechávají ho vystaveného zvědavým očím diváků i slunečním paprskům. Nastalým tichem proniká jen nářek Máří Magdaleny.

Po deseti minutách jsou ukřižovaní sejmuti z křížů a vojáci je rychle předávají do péče lékařů: „Když mi hřeby projížděly rukama a poté i nohou, modlil jsem se. Za sebe i svou rodinu. Abych byl zdravý a v pořádku. Má víra je silnější než tělo, i proto necítím větší bolest,“ svěřuje se jeden z mužů s vlasy padajícími až na ramena.

Podobné pocity prožíval i Rubén Enaje. Pánu Bohu prý vděčí za to, že se mu v roce 1985 při pádu ze třetího patra vůbec nic nestalo: „Když jsem tehdy pracoval na stavbě, došlo k nehodě a já se zřítil z lešení ze třetího patra. Málokdo věřil, že jsem to vůbec přežil. Mně se ale nic nestalo. Neutrpěl jsem žádné zranění, a navíc jsem na těle neměl ani škrábnutí. Proto jsem se rozhodl poděkovat Bohu a hned následující rok jsem se nechal na Velký pátek ukřižovat,“ vyprávěl mi ve svém domě klidným hlasem, zatímco ze sklenice s alkoholem vytahuje několik asi osmicentimetrových ocelových hřebů. Právě jimi se Rubén Enaje nechával ukřižovat.

Povídáme si v pokoji v malém přízemním domku ve čtvrti San Pedro, kde bydlí se svou rodinou. Na stěnách visí obrazy s Ježíšem, nechybí krucifix ani Desatero. V jeho tváři se nezračí žádná bolest, rány na rukou už také nejsou příliš viditelné. Ani známky po tom, že ještě před několika hodinami ho přibíjeli na kříž, stejně jako před dvěma tisíci lety Ježíše Krista.

„Krátce před Velikonocemi jsem si našel nějaké klidné, tiché místo, kde jsem se modlil. Pak jsem zkontroloval kříže, které jsou na Velký pátek vztyčeny na umělém pahorku. Stejně tak jsem si sám brousil všechny hřeby. Člověk musí být opatrný, aby nedostal nějakou infekci,“ vysvětloval. Modlil se vždy i při samotném ukřižování, a také myslel na svou rodinu. Zároveň chtěl všem přítomným aspoň symbolicky ukázat poslední okamžiky života Ježíše Krista: „Mají možnost si tak představit, jak Ježíš trpěl, jak se za nás obětoval. A věřím, že se modlí i za mne.“

Řada lidí ho však označuje za blázna, fanatika či komedianta snažícího se přilákat pozornost. Ukřižování i sebemrskání pak odsuzují i představitelé katolické církve na Filipínách. Rubén Enaje s tím ovšem nesouhlasí: „Kněží se mne snažili zastavit, ale já v této tradici, která tu vznikla už na přelomu 50. a 60. let minulého století, pokračoval kvůli své víře. Ta je mnohem silnější než nějaké nařízení. A přál bych si, aby mne v tom církev podpořila. Na druhé straně mne od toho neodradili. Lidé přeci mají právo vidět, jak Ježíš zemřel, není to tedy jen má vůle,“ myslí si Rubén Enaje, který doufá, že k sobě lidé budou tolerantnější.

Po sedmadvaceti ukřižováních v řadě se rozhodl skončit. Po osudném pádu z lešení totiž slíbil, že se nechá přibít na kříž právě sedmadvacetkrát. A to splnil. Přesto má však ještě jedno velké přání: „Chtěl bych na vlastní oči spatřit místo, kde se Ježíš Kristus narodil, tedy Betlém. A stejně tak bych rád viděl i Golgotu, kde byl ukřižován.“

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group