ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Teresa Olszewská-Bancewiczová: Všechno je možné

Připravila: Tereza Hronová, foto: archiv Jeden svět

Dnes je jí osmdesát a přesto cestuje. Úplně sama a stopem. Důchod jí stačí na to, aby se tři měsíce v roce potulovala po světě se stanem a pár dalšími věcmi. Svůj první výlet podnikla před dvaceti lety – asi šedesátiletá polská babička s mladou duší a srdcem se vydala do Finska. Od té doby byla ve více než šedesáti zemích a se stopováním rozhodně ještě nekončí. „Chci jet do Severní Koreje,“ říká usměvavá Teresa Olszewská-Bancewiczová.

Proč jezdíte stopem a ne třeba letadlem nebo vlakem?

Vždycky jsem chtěla cestovat, ale neměla jsem za co. Nemohla jsem jako výtvarnice v Dolním Slezsku najít práci, neměla jsem peníze na jídlo a školní potřeby pro děti, natož pak na cestování. Začala jsem ale malovat obrazy a prodávat je v antikvariátech i na ulici. Šly na odbyt. Díky tomu jsem si vydělala nejdřív na stan, pak na fotoaparát a na pohorky. Výtvarné kompozice jsem zkusila prodávat na mé první cestě do Finska a šlo to. Stopování je pro mě v podstatě jediná možnost, jak se někam podívat.

ko1404 rozhovor bl img 7155lr

Kdy jste vyrazila na svou první cestu do Finska?

Tu jsem podnikla v 62 letech. Tehdy jsem neměla ani korunu, protože jsem ještě neměla nárok na důchod. Půjčila jsem si 50 dolarů a synovy boty a jela jsem přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Ve Finsku jsem tehdy málem zmrzla, a tak jsem se rozhodla rovnou jet do tepla. Vyrazila jsem do Varšavy na izraelskou ambasádu. Konzul mi ale řekl, že potřebuji mít kapesné 60 dolarů denně a prokázat stálý příjem, abych mohla jet do Izraele. Vytáhla jsem z kapsy všechny svoje peníze. Vysvětlila jsem mu, že to je vše, co mám, že jídlo mám v batohu z Polska. Nakonec mi popřál příjemný pobyt.

Kolik zemí jste celkem procestovala a kde všude jste byla?

Kromě Anglie, Irska a Islandu, kde je na mě moc zima a prší, takže nemůžu spát pod stanem, jsem projela celou Evropu. Mimo ni jsem byla v Izraeli, v Ománu, v Číně, v Japonsku, procestovala jsem část Ruska, Kazachstán. Byla jsem u Kaspického moře. Pak jsem se podívala i do Kolumbie a na Kubu. Celkem jsem byla ve více než šedesáti zemích světa. A co je cílem mých cest? Nejsem klasický turista, nezajímá mě, kdy byla postavená jaká budova. Spíš mi utkví v paměti setkání s obyčejnými srdečnými lidmi. A ti jsou všude na světě.

Kde jste byla naposledy?

Nedávno jsem začala pracovat. Mám jen měsíc dovolené, a tak už nejsem tak volná jako dřív. Naposledy jsem byla na řeckém ostrově Ikaria. Velice ho doporučuji z mnoha důvodů. Kromě krásné přírody tu mají lidé zajímavé názory a životní filozofii. Jsou soběstační, zdraví a zapomínají umírat. Mnohým je přes sto let! Pět dní jsem jela stopem tam, dva týdny jsem si užívala na ostrově, sedm dní stopem zpátky. Víte, kolik mě to celé stálo? Se vším všudy 100 eur. Kupovala jsem si i čerstvé ovoce. Ještě mi zbylo na to, strávit příjemnou noc na benzince. Poslední větší cesta ale byla loni, kdy jsem jela do Vietnamu.

Tam jste taky jela stopem?

Jistě, ten jsem projela stopem celý, ze severu na jih a poměrně rychle a bez problémů. Měla jsem totiž doporučující dopis od ředitele místního archeologického muzea. Cítil se být zavázán jednomu Polákovi, který se přičinil při stavbě toho muzea. V dopise stálo: „Pomáhejte polské důchodkyni Terese Bancewiczové“. Když mi došly peníze, čekala jsem, až mi pošlou důchod a pak jsem se hned vydala dál.

Stopovala jste i v České republice?

Musím se přiznat, že jsem sem jezdila často hlavně v 60. a 70. letech v rámci organizovaných zájezdů i s dcerou a synem. Mám Čechy moc ráda. Líbilo se mi v Jablonci nad Nisou v muzeu bižuterie. Byla jsem také ve zlaté Praze. Přespávala jsem v Česku v klášteře německých křižáků, když jsem jela na Balkán. Řádový bratr se mě ptal, jestli mi kvůli válkám nevadí křižáci, když jsem Polka… Copak ale má cenu vracet se do tak hluboké historie? Na Slovensku jsem zase spávala v cikánských osadách. Mám moc ráda jejich hudbu, to se mi líbilo. Evropa je pro mě teď už jen spíš tranzitní prostor pro Blízký východ a do Afriky.

Máte spoustu historek z cest. Vzpomenete si na nějakou z Afriky?

Když jsem spala pod stanem na Sahaře, přijel za mnou nějaký mladý muž. Chtěla jsem se mu pochlubit, že jsem v té poušti strávila noc úplně sama. On ale zvedl prst k nebi a upozornil mě na to, že nejsem nikdy úplně sama. Je se mnou Alláh. Povídali jsme si u ohně a on se ke mně najednou začal nebezpečně přibližovat. Prý zda se nemůžeme přitulit, když jsme takhle sami na Sahaře a nikdo nás nevidí. Odstrčila jsem ho s tím, že nás přeci vidí Alláh. (smích)

Jak máte těžký batoh? Co v něm nosíte?

Vybavuje se mi teď další příhoda. Mám arabizovaný pas z doby, když jsem se chystala do Libye. Když jsem s ním přijela do Izraele, vůbec nechápali, proč mám pas psaný arabským písmem. Celnice zavolala vojáky, ti mě podrobili velmi zevrubné prohlídce. Ženy mě svlékly a začaly mě ohledávat těmi všemi přístroji. Jako vždycky jsem se tomu hrozně smála, bavilo mě to. Ostatní si museli myslet, že pašuju drogy. Vytáhli mi všechno z ruksaku. Trvalo jim to asi 40 minut. Já už dlouhá léta cestuji a znám každé zákoutí batohu. I potmě najdu všechno v každé malé kapsičce. Oni mi začali cpát všechny ty věci zpátky, což jim samozřejmě nešlo. Zírali, že s sebou vozím opravdu jen základní věci – hygienické potřeby, pár kusů oblečení, stan, spacák, příbory, několik kilo mnou malovaných pohlednic na prodej a nějaké jídlo.

Jak se udržujete fit? Zvládáte s přehledem i země, kde je opravdu hodně velké teplo…

Mám velmi nízký tlak a většinou mám i nízkou tělesnou teplotu. Pro mě je Sahara ráj. Zdraví mi slouží velmi dobře. Nikdy jsem se před cestou neočkovala. Pila jsem už vodu ze všech možných zdrojů – třeba z rybníčku u dálnice v Německu - ale nikdy jsem nechytla žádnou infekci. Napsala jsem i malou knížku, rádce mladého stopaře. Doporučuji si dva týdny před cestou zkoušet nové boty, nový batoh, ochodit i ponožky. Nebrat si s sebou moc konzervovaných jídel, masné výrobky, ale spíš něco trvanlivého, co vydrží i po rozdělání. Nepotřebuji žádný speciální trénink, protože se rychle aklimatizuji a předcházím problémům. Občas ale pochoduju s batohem kolem našeho domu a soused se ptá: „Co děláte, paní Tereso?“ Já odpovídám, že trénuji na další výpravu.

Co říká rodina na vaše cestování?

Jan, můj manžel, se kterým dlouho žijeme v odloučení, i když v jednom domě, říká, že mu to je jedno. Děti se o mě bály, ale já jsem si stejně vždycky dělala, co jsem chtěla. Nedělám nic, co by někomu ublížilo. Říkám jim, že až umřu a oni pojedou pro moje tělo, tak se aspoň podívají do nějaké hezké země. (smích) Můj syn je námořník, takže mu v práci taky hrozí nebezpečí. Můžou ho přepadnout piráti, bouře. Syn, který zemřel, byl letec. Adrenalin po mně zdědili oni dva, ale dcera se spíš potatila a má ráda luxusní dovolené.

Byla smrt vašeho syna impulsem začít ještě víc cestovat?

Ne, to nebyl ten rozhodující moment. Když umřel, byla jsem zoufalá. Cestovat jsem ale začala, abych se dostala z deprese, když jsem byla nezaměstnaná. Pár let před důchodem jsme se přestěhovali na venkov do ruiny se zahradou, abychom přežili z toho, co si vypěstujeme. Plíživě přišla deprese. Chtělo se mi umřít a ani jsem nevěděla proč. A tak jsem změnila svůj život. Já se synem stále mluvím, i když už není mezi námi. Nevěřím na posmrtný život, ale pomáhá mi, když si mám s kým promluvit. Když se smráká a u dálnice není místo na stanování, tak mu říkám: „Synku, celý život jsem ti pomáhala, tak teď pomoz ty mně.“ Přijede auto a řidič mě pozve, abych si postavila stan u něj na zahradě.

A kam se teď chystáte?

Chci jet do Severní Koreje. Už tři roky se na to připravuji. Seznámila jsem se s turistickým průvodcem, který tam žije a je Polák. Dneska by to prý vyšlo zhruba na 700 eur. Pokud se setkám s tím chlápkem, tak pojedeme spolu vlakem, budeme bydlet v nejlevnějších hotelech, nakupovat nejlevnější jídlo. Žádné maso a alkohol – to je tu určené západním turistům, kteří jsou ochotní platit.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group