ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SYDNEY - MĚSTO JAKO DOMOV

 

Milí lidé, vždycky když mě v minulosti oslovil nějaký člověk s otázkou, jaké je to v Austrálii, padal na mě děs a cítila jsem tak trochu i vztek. Měla jsem pocit, že on chce v pěti minutách vědět to, co jsem já prožívala několik let, když jsem tam v osmdesátých letech žila.


Protože jsem australským občanem, jezdím tam vlastně domů, ovšem dnes už bez jakéhokoli zázemí. Moje vnímání Sydney podruhé bylo zpočátku plné rozpaků. Zdálo se mi, že se za tu dlouhou dobu vůbec nezměnilo, že je stále stejně klidné, za každých okolností až podivně "vyrovnané" a s úsměvem, pomalu a klidně žijící svůj vlastní vnitřní život bez ohledu na vřavu okolního světa.

V den našeho příjezdu beznadějně pršelo a v prvním café, do kterého jsme v centru s Davidem vešli, nám řekli, že jenom samotné kafe nám nedají, protože je doba obědů, a tak tedy buď i oběd, anebo "sorry". Pomyslela jsem si něco o pravděpodobném vítězství levicových tendencí v Austrálii, a šli jsme hledat jiné café. Škála různosti výrazů i typů lidí, jaké potkáte během deseti minut na Václavském náměstí, se v centru Sydney na první pohled omezila na uniformní kravatové byznysmeny s bezpohlavními výrazy v obličejích, a nic jiného jako by okolo nás nechodilo. Neubránila jsem se pocitu, který se dral chtě nechtě na povrch: "...co já tady proboha budu toho půl roku dělat?"

SLEČNY PROSTITUTKY Z KINGS CROSS

Po prvních třech nocích v jednom hostelu, stále ještě nesrovnaní s obrácenou denní a noční dobou, jsme se stěhovali do hostelu jiného a v Sydney pořád pršelo. Slečna recepční, hned jak zjistila, že jsme Češi, nás přivítala slovy: "Ukončete vystup a nastup, dverže se zaviraji." Díky ní jsem si znovu uvědomila charakteristiku většiny Australanů, na kterou už jsem za ta léta málem zapomněla: jsou v každé situaci slušní, mírumilovní, ochotní, bezelstní, milí, otevření a přitom vkusně rezervovaní, lidoví a tak trochu vesničtí.

Po týdnu v hostelech jsme si konečně pronajali garsonku pět minut od kontroverzní čtvrti zvané Kings Cross, která se opravdu nachází na údajné královské křižovatce. Lidé mají k této oblasti hodně rozdílné vztahy, někteří ji zavrhují, někteří bez ní naopak nemohou žít. Ti, co ji zavrhují, jsou většinou moralisté házející všechno a všechny do jednoho pytle. A ti, co Kings Cross milují, jsou lidé, kteří nemohou a nechtějí žít neobklopeni nočním životem, duchem volné lásky a svobodného pohledu na svět.

Chce-li člověk na Kings Cross bydlet, musí ho mít rád, a ne mít z jeho obyvatel strach. Musí se jim snažit rozumět. A taky musí vědět, kam a v kterou dobu asi nepatří. Je to oblast plná nočních podniků od restaurací, rychlých občerstvení a café přes herny, sex shopy s živými erotickými vystoupeními a domy lásky až po jiná různá "doupata", do kterých vás jejich vyvolávači tvrdošíjně a přitom nenásilně lákají, přesvědčujíce vás, že jejich podniky, slečny a sex show jsou to jediné, co právě teď potřebujete. Sympatické mi na oněch vyvolávačích bylo to, že když za nějakou dobu zaregistrovali, že k sobě s Davidem patříme jako partneři, nikdy ho už do podniku nelákali. Přišlo jim to vůči mně nezdvořilé, neboť to byli gentlemani. Procházeli jsme Kings Crossem každý večer, když jsme se vraceli z města domů, a tak nás časem někteří "lákači" zdravili, usmívaly se na nás některé slečny prostitutky, někteří žebráci si přišli pro pravidelný dvacetník a zeptali se nás tím svým milým "how are you", jak se máme.

Někdy, když bylo divné počasí a ani nám nebylo nejlíp, Kings Cross byl neklidný, lidé jakoby zmatení, slečny prostitutky vypadaly unaveně, lákači do podniků se neusmívali a jen suše vyvolávali ono naučené "račte vstoupit", narkomani a alkoholici byli agresivní a vykřikovali do světa svou pravdu o jeho špíně..., a člověku bylo těžko. Raději proběhl Crossem rychlou chůzí a šel se projít do blízkého klidného parku.

Náš park... Byl přívětivý, meditativní a chodili jsme do něj s Davidem téměř denně, povídat si a nebo mlčet. Jiní obyvatelé Sydney v něm například venčili svoje psy a psí hovínka po svých miláčcích zcela samozřejmě ihned uklízeli. No a pak okolo nás také pobíhali lidé provádějící svůj každodenní jogging a jiní zase posilovali na jednoduchém nářadí v parku instalovaném. Občas se zde odehrával nějaký přátelský odpolední piknik, ale na tradiční pikniky má Sydney svoje speciální místa s rošty, ohništi a čistým sociálním zařízením s toaletním papírem a s tekoucí teplou i studenou vodou.

Když byl super sluníčkový den a všichni obyvatelé v Kings Cross měli dobrou náladu, bylo s nimi veselo a člověk z nich cítil pohodu okamžiku. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem právě na Kings Cross začínala svou australskou kariéru zpěvačky a později i klávesistky, a šla jsem Davidovi ukázat onen "pajzl", ve kterém jsme tenkrát hráli. Hospoda už byla bohužel zrušená.

S jedním panem vyvolávačem jsme měli svůj pravidelný pozdrav, který jsme si předali i při našem posledním odpoledním míjení před jeho sex shopem, den před naším odletem do Čech. Podali jsme si ruku, udělali na sebe "véčka" a řekli si potichu a do očí: "PEACE" - mír. Takový byl pro nás Kings Cross.

BYZNYSMeNI V TRENÝRKÁCH

Vnitřní město neboli City mělo zase úplně jinou atmosféru. Přes den jakoby organizovaně-byznysovou, a večer někdy až podivně nic moc se nedějící. I Sydney má svůj malý Central park, ve kterém lidé o pracovní pauze za hezkého počasí obědvají svoje sendviče nebo čerstvé saláty a teplá jídla, esteticky naservírovaná a zabalená do plastikových krabiček různých tvarů a velikostí. V polovině osmdesátých let bylo pravidelným úkazem, že byznysmeni o polední pauze odhodili své kravaty a obleky, navlékli si trenýrky a tenisky a v hlavním parku uprostřed Sydney - místo oběda - hromadně běhali. Pak se vrátili do úřadu, dali si sprchu a pokračovali v práci. Jednou za čas, k různým příležitostem, se v tomto parku pořádají koncerty hudby všeho druhu.

TEP VELKOMĚSTA

K tomu, abyste večer ucítili tep velkoměsta, je nejlepší procházet se buď kolem oblasti zvané Broadway, anebo se zatoulat až na Rocks a k přístavu. Na Broadwayi jsou hlavně velikánská kina s mnoha sály a taky nějaké diskotéky, herny, café a samozřejmě nikde nechybějící obchody se vším možným. Po Broadwayi směrem nahoru pak projdete nejvnitřnější částí City, kde jsou přinejmenším dva kluby s jazzovou a jinou živou hudbou, a můžete pokračovat buď rovně na Rocks, anebo se dát doprava směrem na Oxford Street v Darlinghurst, čtvrti především homosexuálně orientovaných lidiček, jejichž podniky se vyznačují kultivovaným vzhledem, ohromnou veselostí a jakousi vnitřní laskavostí. Inu, gay people - jak se homosexuálům v Austrálii říká - jsou už takoví.

Zato Kings Cross, to je proti tomu jeden velký, dezorientovaný, leč taktéž milý blázinec. Rocks jsou oblastí turistických obchůdků, pár malinkatých galerií, trochy historie v podobě starých budov z doby osídlování Sydney a několika hospod, ve kterých se pije hlavně pivo a sóloví muzikanti nebo kapely tu hrají hudbu různých žánrů, především ovšem střední proud nebo country. I tady jsem kdysi zpívala a hrála.

Projdete-li Rocks a budete pokračovat dál, tedy blíž k vodě, narazíte na další restaurace a hudební klub, v němž opět hrají živé kapely všech možných žánrů a taky se tam tancuje. Jít do restaurací na tomto místě je myslím nejkrásnější v létě, kdy je hodně teplo a dá se sedět venku. Ale uprostřed léta bývají v Sydney tepla veliká, a tak posezení u Opery s výhledem na úžasný sydneyský most a tyčící se mrakodrapy severní části, když u toho ještě pijete třeba italskou kávu, jsou dokonalá. No, italskou... Najdete-li v Sydney místo, kde dělají silnou a chuťově dobrou kávu blízkou té italské, tedy pořádné espreso, je dobré si ho pamatovat.

Přiznám se, že na můj vkus byly restaurace kolem Opery a Rocks příliš "hogofogové", což je typ prostředí, z kterého na mě vždycky padá tíseň. Proč? Cítím z něj nějakou křeč, strojenost, načančaný svět peněz (nic proti nim), na první pohled krásný, na druhý vyumělkovaný a chladný. Lépe se cítím mezi pozitivní "lůzou" na Kings Cross nebo mezi homosexuály v Darlinghurst. Pozor, i na Kings Cross existují luxusní podniky, jsou ovšem jakoby zmixovány v blízkém sousedství "veselých domů".

JÍDLO JAKO PŘEDEHRA

Austrálie a jídlo - to je prostě balada. Ve své rozmanitosti, kvalitě a snadné dostupnosti všeho u mě překonala i mou milovanou Ameriku. Kdekoliv ve vnitřním Sydney narazíte na množství rychlojídelniček, estetických a čistých bufítků a malých obyčejných a útulných restauraček s čínskou, thajskou, malajsijskou, indonéskou, indickou, japonskou, italskou, řeckou, libanonskou... promiňte mi, Australánci, jestli jsem na nějakou zapomněla..., no a samozřejmě také australskou kuchyní. A protože konkurence je veliká a vůle dobrá, jídlo je vždycky čerstvé, kvalitní, vonící, výběr nekonečný a cena i pro průměrně vydělávajícího Australana normální. Obsluha je rychlá a tak trochu k přetrhnutí. Nejste-li typ, kterého baví vysedávat dlouho v restauraci, ale spíš se chcete rychle a kvalitně najíst a vydat se za zábavou, Sydney je pro to ideálně vybaveno. Večeře mimo domov se tak stává příjemnou a časově i finančně nenáročnou předehrou kulturního večera.

Vyjma návštěvy rockových a jazzových klubů se dá jít v Sydney například do Opery na vážnou hudbu nebo do divadla, přestože jich tam zdaleka není tolik jako třeba v Praze a nejsou výstavně na takové úrovni. Já jsem ale v Austrálii v divadle nebyla, protože mě nikdy moc nebavilo. V Opeře jsem také za svého prvního pobytu v Sydney nebyla - ze začátku na to nebylo, a pak už mě to vlastně ani nenapadlo. V zimě roku 1998 (v Austrálii v létě) nás s Davidem jít do Opery napadlo, ale bylo nám to vymluveno. Pianista David Helfgot měl v Sydney v té době koncerty dva, jeden v Opeře a jeden v Městské hale neboli Town Hall. Chtěli jsme jít samozřejmě do Opery, ale drby, které o její akustice v minulosti kolovaly, mě přiměly k tomu, abych se pana prodavače lístků zeptala, kam máme jít na koncert. Potvrdil mi to, co jsem kdysi slyšela, že Opera je sice zvenčí krásná, ale na kvalitní vnitřní technické úpravy už nezbyly ty prokleté peníze, a tak spousta věcí týkajících se akustiky nebyla dotažena do konce. Všeobecně a veřejně o tom Australané v osmdesátých letech neradi mluvili - nevím, jak je tomu teď - a tak to vždycky bylo takové veřejné tajemství a někteří australští nacionalisté říkali, že pomluva.

AUSTRALŠTÍ NACIONALISTÉ

Australané jsou opravdu nacionalisté, i když mám pocit, že docela zdraví. Nevím, jak je to teď, ale v osmdesátých letech měli určitý mindrák malé země. Tím nemám na mysli rozlohu, ale populaci. Podtrhovali to stejně jako Češi tím, že v mnohém odmítali příklad Evropy či Ameriky, a přitom bylo z jejich konání cítit, že je tajně obdivují. Tuto svoji rozpolcenost ovšem vyrovnávají skutečností, že se k té své zemi opravdu chovají slušně, že si ji hýčkají, oprašují a velebí, že mají na svých výrobcích mnohdy napsáno "hrdě vyrobeno v Austrálii" a že nejvyšší věž v Sydney se jmenuje Vysoký hrdý Australan. To je hezké, ne?

Je také pravdou, že tu všechno funguje, lidé jsou k sobě slušní, a hlavně - jsou ukáznění a z jejich přístupu k městu, plážím i přírodě je celkem evidentní, že si plně uvědomují význam rčení: "Každý to má ve své zemi takové, jaké si to udělá."

Přesto že kromě centra se Sydney skládá hlavně z přízemních rodinných domků, existují malé čtvrti, kde bydlí lidé i v domech činžovních, maximálně ovšem čtyřpatrových. V Sydney jsem narazila dokonce i na jakoby typické paneláky, ale ty byly - pokud si pamatuji - pouze dva nebo tři a byly vystavěny pro lidi ze sociálně nejslabších vrstev. Už tenkrát se hovořilo o jakémsi opatření, které by zamezovalo věšení prádla na balkonech, protože to prý hyzdí celkový vzhled města a je to považováno za neestetický zlozvyk, přivezený do Sydney imigranty a patřící k zaostalé kulturnosti každodenního života rozvojových zemí. Proč by se lidé měli dívat na trenýrky někoho jiného?

Jo, tomu jsem už tenkrát rozuměla. Stejně jako jsem rychle pochopila, že kulturnost každodenního života začíná právě u malých obyčejných pozorností, jako je třeba úsměv a otázka: "Jak se máš?" Úsměvů a laskavého chování si člověk v Austrálii užije opravdu hodně. Neochota je něco, co si Australané nehodlají tahat domů.

Víte, jakými slovy mě přivítal na letišti pan celník, když si z mého australského pasu vyčetl, že přilétám do Sydney po sedmi a půl letech? Zvedl oči, usmál se a řekl: "Welcome home," - vítejte doma. I taková je Austrálie. Mám ji ráda.
červenec - srpen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group