ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zrození krokodýlího muže

TEXT A FOTO: Petra Doležalová

Na motorové kánoi vyrážíme do vesnice Marab, kde se dnes koná krokodýlí zasvěcení. Jde o přísně střežený rituál, při němž mladí chlapci procházejí do stavu muže jedním z nejbolestivějších obřadů na světě…

Výraz na Edmundově tváři, starostlivého přítele z Tufi Resortu, mě vyděsil. „Opravdu si to nechceš rozmyslet? Tam, kam letíte, řádí nový tip malárie, tygří. Nefungují na ni žádné léky! Já ji tam dostal a čtyři měsíce jsem musel zůstat v nemocnici,“ vzpomíná na svůj nedávný zážitek. „A kromě toho je tam spousta bahna a krokodýlů…“ sleduje mě s obavami, zatímco se za ním belhám se zánětem v hluboké ráně, ve kterou se mi po posledním ponoru proměnil původně nepatrný škrábanec od korálu na nártu a v němž to dnes pulsuje ještě víc kvůli týden neumdlévající viróze. V tomto stavu „rozkladu“ mi mé jindy dobrodružné srdce skočilo rovnou do kalhot…

ko1405 papua  et 6212

Dnešní cíl našeho natáčení ovšem změnit nejde. Míříme letadlem přes metropoli PNG do města Wewak. Většinu zavazadel jsme nechali u přátel v Port Moresby a vyrážíme jen s kamerou, stativy, fotobrašnou a jedním příručním zavazadlem. I tak máme co dělat, abychom naši techniku do malinkého letadla vtěsnali. Jakmile ale letušce vysvětlíme, že tu natáčíme dokument, zmizí v pilotní kabině, kam i my máme rázem dveře otevřené. Turismus je totiž velmi důležitým zdrojem příjmu mnoha chudých oblastí PNG a zájem podpořit ho zdejší stále oceňují. Mačkám se v kokpitu spolu s piloty z Nového Zélandu a při pohledu na vnitrozemí Papuy-Nové Guiney z ptačí perspektivy si znovu uvědomuji, jak moc je tento druhý největší ostrov světa fascinující. Po zelených fjordech malebného Tufi přelétáváme přes nekonečný prales, barvy půdy se mění jako na paletě bláznivého malíře, sem tam jimi probleskují stříbřité nitky řek. U některých z vesnic horské vysočiny pod námi stále zuří kmenové nepokoje, jinde máte naopak pocit té největší vlídnosti. Více než osm set jazyků a šest stovek ostrovů, které tvoří Papuu-Novou Guineu, charakterizují její obrovskou a hlavně doposud neprozkoumanou různorodost. Zapomenout na normy západního světa a očekávat neočekávané – pravidlo, které je dobré si vštípit do hlavy, aby vás nic nerozhodilo.

Bájná řeka Sepik

Hned při prvním setkání s naším průvodcem Aloisem mě okamžitě přešly veškeré obavy z cesty do divočiny, jeho srdečný smích je pořádně nakažlivý. Je nejznámějším tour operátorem na Sepiku, nejdelší řece Papuy-Nové Guiney, dlouhé 1126 kilometrů. Tato oblast je živoucím antropologickým inventářem a zdejší domorodci patří k nejméně rozvinutým obyvatelům z celé země. Široké meandry řeky a její ramena tvoří jeden z nejdůležitějších zdrojů pitné vody v oblasti, kde se vyskytuje spousta endemických druhů rostlin i živočichů. Patří k nim i dva zdejší druhy krokodýlů – jeden sladkovodní a v pobřežní oblasti mořský.

Cestování po řece ovšem není levné a tomu odpovídá i množství turistů: ročně se na plavbu motorovou kánoí vydá sotva tři sta nadšenců, a to včetně vyšší návštěvnosti během červnového krokodýlího festivalu. Zdejší kmeny hovoří až třemi stovkami nářečí a jejich tradice, zvyklosti a slavné řezbářské umění duchovně spojené s krokodýlím kultem se tu za posledních pár desítek let příliš nezměnily. Jen lovení lebek v minulém století misionáři definitivně vymýtili, i když… Bez zkušeného průvodce se na cesty rozhodně chodit nedoporučuje.

ko1405 papua  io 3549

V jediné „nákupní“ ulici přímořského města Wewak doplňujeme zásoby v čínských marketech (jiné tu nejsou). Brzy ráno nasedáme do Aloisova mikrobusu a po třech hodinách kodrcání po rozbité silnici zastavujeme u řeky. Je poledne a ve stínu téměř 40 °C. Od překupníků doplňujeme do zásob karton papuánského piva – jak jsme záhy zjistili, nedostatkového gurmánského artiklu – a všechno naše vybavení pak už rychle nakládáme do dlouhé úzké kánoe vydlabané z jednoho kusu dřeva a ukončené zdobenou špicí ve tvaru krokodýlí hlavy.

S vědomím, že jakákoliv nemoc by z téhle výjimečné výpravy učinila naprosté peklo, se téměř zázračně uzdravuji. Vtipkující Alois nás svěřuje stejně naladěnému bratranci Filipovi a spolu se čtyřmi dalšími průvodci vyrážíme motorovou kánoí do vesnice Marab, kde se dnes koná krokodýlí zasvěcení. Jde o přísně střežený rituál, při němž mladí chlapci procházejí do stavu muže jedním z nejbolestivějších obřadů na světě…

S rudým úsměvem

Rovinatá krajina středního Sepiku po pár hodinách cesty poněkud zevšední, ale celá řeka představuje ráj pro ornitology. Každou chvíli před námi vzlétne nějaký opeřenec – zástupci rajek, orlů, papoušků či volavek zpestřují naši poměrně jednotvárnou cestu. Míjíme malé osady s prostými dřevěnými stavbami na vysokých kůlech, chránících obydlí proti zaplavení v období dešťů. Ve stínu pod chatrčemi pak panuje čilý společenský ruch; ráno, v poledne i večer se tu přátelé a rodiny setkávají a při žvýkání betelu – ořechu z betelové palmy – debatují o současném dění. Červené stopy všude na zemi jsou neklamnou stopou téhle oblíbené drogy, kterou tu žvýkají téměř všichni – rudý úsměv a bohužel brzy i zničené zuby a dásně zdobí velkou část Papuánců. „Betelový ořech je naše pivo,“ s oblibou říkají.

V úzkém rameni řeky, kam jsme odbočili z hlavního toku, míjíme cachtající se děti. Jsou těsně u břehu, to prý kvůli krokodýlům. Na plavání, po němž v tom­hle vedru toužíme od první chvíle, co jsme nastoupili na loď, tak už raději ani nemyslíme.

ko1405 papua bl  io 3327

Bílí lidé jsou ve zdejších končinách stále ještě raritou a s kamerou se tu v Marabu podle slov našeho průvodce ještě nesetkali. Při vykládání naší objemné bagáže z lodi na prudký bahnitý svah jsme proto neustále sledováni zvědavými pohledy místních žen a dětí. Nejstarší domorodka zavelí a rázem si asi dvacítka pomocníků rozděluje naše zavazadla a zásoby. Většinu z nich nesou obratně na hlavách a hbitě před námi mizí na úzké cestě buší. Marab tvoří vlastně dvě vesnice s asi pěti sty obyvateli, vzdálené od sebe asi půl hodiny, a významný obřad, na nějž se chystají, tu naposledy proběhl před pěti lety.

S jednou nohou bosou kvůli stále nezahojené ráně klopýtám po kamenité cestě a závidím místním neuvěřitelně vyvinutá chodidla, se kterými bravurně zvládají překonat všechny překážky džungle. Už jako malé děti jsou mnohem šikovnější než jejich vrstevníci z „rozvinutého světa“ a první krůčky v sedmém měsíci života nejsou ničím neobvyklým. Pod nohama nám proběhne i malé prasátko, velmi cenný majetek: domácí mazlík a zároveň tradiční platidlo, kterým se tu v hojném počtu stále platí za nevěstu. V některých kmenech papuánské vysočiny mají vepříci dokonce takovou cenu, že prý není neobvyklé, když je v případě potřeby místní ženy kojí. V této oblasti se ovšem ženy nad těmito zvyky nesouhlasně ušklíbají.

Dům duchů

Většina zdejších vesnic má svůj dům duchů – tambaran, kam je dovolen vstup jen zasvěceným mužům kmene. Místní věří, že v nich sídlí duše zemřelých předků. Řezbáři, kteří tyto domky zdobí tradičními dřevěnými soškami, se tu těší velké úctě. Jako návštěvník jiné kultury mám na rozdíl od domorodých žen dovoleno vstoupit, některé z uměleckých artefaktů však ani s naším speciálním povolením fotografovat ani natáčet nesmíme. Vstupenkou pro místní muže do této „svatyně“ je podstoupení značně zdlouhavého a bolestivého rituálu zjizvení pokožky do takové podoby, aby připomínala kůži krokodýlů. A na ten se právě připravuje jedenáctka odvážlivců mezi 15 a 25 lety. Krokodýl je ještě v dnešní době pro zdejší obyvatele téměř mystickým stvořením. Podle legendy krokodýli v dávných dobách migrovali řekou Sepik a vytvořili lidskou populaci. Jizvy představují pro kmen krokodýlí zuby, jež pozřou adolescenci zasvěcených a promění je v silné krokodýlí muže. Jsou přesvědčeni o tom, že zkušenost s bolestí při přerodu chlapce v muže mu usnadní čelit obtížným chvílím v dospělém životě. Tento proces trvá obvykle dva měsíce, kdy mají chlapci přísný režim a jsou izolováni od zbytku vesnice. Zítřejší nejbolestivější obřad bude jeho nejtěžší částí, po němž bude následovat zdlouhavé hojení ran.

ko1405 papua  io 3382

Cesta časem i prostorem

Ve vesnici roztroušené v buši dostáváme pro celou naši výpravu k dispozici jednu z větších chatrčí z palmového listí. Kolem Libora se tlačí zvědavé místní děti, kterým ukazuje záběry z kamery, a jejich mámy nám na oplátku předvádějí přípravu tradiční večeře: pečených placek ze ságové palmy se sušenou rybou.

Uprostřed vesnice, na travnaté plošině pod palmami, která tu funguje jako náměstí, mezitím vesničané vytvořili velký kruh. Tambaran, dům duchů, je hned za vysokou stěnou z palmových listů. Je pět hodin odpoledne a začínají se ozývat první údery bubnů. Muži, natření na černo a vyzdobení jen listy palem a čelenkami z ptačího peří vycházejí jeden za druhým bránou tambaranu na náměstí. Pohybují se zvláštními přískoky a mezi bubnováním vyrážejí rytmické „hu!“, až se postupně dostávají do transu. Jejich zvláštní seskupení má představovat krokodýla – poslední z nich pak podivným přihopsáváním i důležitým výrazem v obličeji znázorňuje jeho ocas. Tanec trvá dlouhé hodiny, a když se skupina na chvíli uchýlí do domu duchů, část z ní se přes potemnělý prales přesouvá do vedlejší vesnice pro posvátný oheň. Začíná dlouhá noc. Rytmický pochod bude pokračovat až do rozbřesku, ženy i děti se občas přidávají a předvádějí vlastní podivné taneční kreace, zatímco ti nejmenší usínají pod rozestavěnými moskytiérami.

Jedenáct chlapců, které ráno čeká těžký den, dostává v pořadí druhý ze tří „magických“ nápojů z bylin, které mají lehce omamné účinky.
Jdeme si na pár hodin odpočinout a dobít baterie kamery pomocí generátoru, jehož hučení nepatřičně narušuje magii noci. Ubrouskem namočeným ve vodě se snažím zbavit sluncem spálenou kůži nepříjemné vrstvy potu i silného spreje proti komárům a rychle se schovávám do moskytiéry. Konečně generátor utichá a během usínání za zvuku bubnů a nepřetržitého chlapského „hu“ si připadám, jako bych se ocitla o tisíce let zpátky.

Krokodýlí metamorfóza

Filip nás budí ve čtyři ráno s hrnkem kávy. Na malém vařiči na špinavé zemi předvádí svůj kuchařský um a už od rána se směje, takže dobrá nálada je po kraťoučkém spánku zaručena.

Na „náměstí“ je ještě šero a muži ve svém tanci krokodýla stále neumdlévají. Skupinka do pasu svlečených chlapců se objevuje uprostřed kruhu. Jsou vyděšení, jejich oči však vedle strachu z očekávané bolesti prozrazují zároveň odhodlání a odvahu na hranici muže a dítěte. „Krokodýl“ na ně začíná dorážet, skáče jim na záda a snaží se je pokořit.

S rozbřeskem toto podivně fascinující počínání nabývá na intenzitě, až se postupně chlapci probojují přes „živou zábranu“ k domu duchů za obrovského křiku již zasvěcených mužů. Místo je k prasknutí plné emocí a máme co dělat, aby i nás vzrušený dav nestrhnul. Chlapce švihají rostlinami, aby je ještě více ponížili před samotným obřadem. Za stěnou se z „náměstí“ ozývá pláč jejich matek. Vědí, co jejich syny čeká. Už mnohokrát byly svědky bolesti, která dodnes nerozlučně patří k jejich, ale může přinést i smrt. Jedenáct mladíků se svléká do naha a se skloněnou hlavou usedají do řady těsně jeden za druhého. Poslední hecování – nad nimi skáče vždy jeden z jejich strýců a vykřikne jméno svého svěřence, o nějž se bude starat. Každý z hochů dostává balíček úhledně zabalený v palmových listech, v němž je zbroušená bambusová tyč – tou se ještě v minulém století prováděly řezy. Dnes je tam jen coby součást rituálu, která má vyděsit, pod ní je skrytá obyčejná žiletka. Každého z jedenáctky odvádí jeho strýc na dřevěné lůžko. Nám z jiné kultury tahle scéna připomíná spíš ukřižování Krista a cítíme, jak nám krev napětím i obavami tepe ve spáncích. Strýc drží hlavu svého synovce v klíně a čtyři muži rychle, ale pečlivě „kreslí“ žiletkou do chlapeckého těla hluboké rány. Kromě bylin a zázvoru, které žvýkají (působí jako silnější drink), nemají hoši žádná ane­stetika, krev vytékající z hlubokých ran se utírá špinavým hadrem. Sleduji tváře chlapců a neubráním se obdivu nad jejich vnitřní sílou, s níž mlčky a klidně zvládají neskutečnou bolest. Ornamenty krokodýlí kůže totiž pokrývají prsa, paže, záda a přes hýždě pokračují až do půli stehen. Celý proces trvá nekonečné dvě hodiny.

Prodíráme se tiše kolem mužů s fotoaparátem a kamerou v ruce a snažíme se nerušit ani nešlápnout do zakrvavené trávy. U každého z iniciovaných postává vždy jeho otec. O své syny mají sice strach, ale v pohledu se jim odráží především pýcha. Na krokodýlí kult, který tu dnes praktikuje jen několik vesnic a každá z nich má svůj odlišný vzor i pravidla obřadu, jsou patřičně hrdí…

Matty! Rawen! Alli!... ozve se vždy jméno chlapce, který dokončil obřad, aby to slyšeli za branou členové jeho rodiny. Každé jméno je odměněno bouřlivým potleskem. Opřeni o záda svého strýce pomalu v bolestech odcházejí do domu duchů, kde si s bolestivým sykáním nechávají potřít poraněná místa olejem ze stromu gvat, který má protizánětlivé účinky. Další týdny si budou na rány přikládat také jíl, který zase způsobuje tvorbu koloidních jizev, aby dostaly požadovaný vystouplý tvar. Slétávající se mouchy a komáři jsou připomínkou, že ještě dlouho budou zraněná místa v ohrožení infekcí. Léčba ve vzdálené nemocnici je však pro místní finančně nedostupná, a tak se spoléhají pouze na tradiční znalosti starších a svou vnitřní víru. Je to ohromná zkouška fyzické i psychické odolnosti.

Najednou se za branou tambaranu ozve ženský křik. Jméno jejího muže nikdo nezavolal. Pod tíhou stresu a v hrůze z toho, že se duchové rozzlobili a on zemřel, dostává žena záchvat a ztrácí vědomí. „Bude to dobré…“ říkají po chvíli nejistě starší ženy, které se jí ujaly. Její manžel jako jediný bolestivý proces nedokončil a zmítá se v pláči. Jeho rodina věnuje další dary duchům, aby si je udobřil, a následující den bude jeho iniciace dokončena.

Dotek ducha Sepiku

Na mnoha místech Sepiku se krokodýlí iniciace postupně ztrácí i s domy tambaran. Tam pak často chybí zažitý řád a dochází k nepokojům. Kmenová pravidla spjatá se starou kulturou fungují totiž i jako prostředek udržování pořádku a každý se je přirozeně bojí porušit. Například za krádež v rámci kmene – a pokud to viník neodčiní – platí vyhoštění a prokletí, stejně jako za svedení manželky jiného muže. To většinou končí smrtí. Prokletí se tu místní bojí jako čert kříže, dokonce i ve městech je považováno za důvod absence v práci stejně jako nemoc. I proto je třeba najímat si na cesty průvodce s dobrou pověstí, kteří mají v navštěvovaných místech příbuzné či známé a místní je i jejich hosty respektují. Na nás pak je, abychom zase my respektovali jejich pravidla.

Na těch pár dnů na řece Sepik už nikdy nezapomeneme, hlučící život pralesa po celou noc nám chyběl ještě dlouho po návratu do civilizace. A nejvíc ze všeho pomalu plynoucí čas míst, kde nefungoval signál telefonu a děti místo televize naslouchaly příběhům dospělých. Dotek duchů, kdy oheň rozzářil tváře vesničanů a všichni tančili ve zběsilém rytmu bubnů, dostal i nás.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group