ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ISFAHÁN, MALÁ PAŘÍŽ ÍRÁNU

 

Isfahán, taková malá Paříž Íránu, je dnes krásné a výstavní město s rozlehlými parky a zahradami, dlouhými třídami a nádhernou islámskou architekturou. Je třetím největším městem v zemi s jedním a půl milionem obyvatel. Najdete zde například Velký bazar, více než 200 mešit, 28 medres (islámských škol) a četné paláce. V průběhu staletí byl Isfahán několikrát zcela pobořen, obyvatelstvo vyvražděno a mezi vypálenými ruinami, jak tvrdí pamětníci, pobíhaly jen tlupy toulavých psů a hyen. Příkladů je víc než dost. K nejdrastičtějším patří vpád Mongolů v roce 1386. Brutální mongolský dobyvatel Timur město obsadil, zničil a uprostřed centrálního náměstí Mejdánu nechal navršit pyramidu ze sedmdesáti tisíc hlav pobitých obyvatel města. Vpád dvaceti tisíc Afghánců v roce 1712 ukončil vládu dynastie Safíjovců. Ukončil i poslední období prosperity a bohatství. Město bylo zcela zničeno a vypáleno, zlatý poklad uloupen a slavné stavby ponechány v dezolátním stavu. Sídlo hlavního města bylo přemístěno do Mašhadu. Isfahán pustl, obyvatel rapidně ubývalo, koncem 19. století zde žilo, obklopeno ruinami opuštěných domů, pouze osmdesát tisíc lidí. Teprve na začátku dvacátého století se město začalo probírat z letargie. Opravy staveb, ulic i čtvrtí probíhaly až za vlády Rezy Šáha Pahlavího (1925-1941). Dnes, kdy se město opět zaskvělo ve své nádheře, je znovu Mekkou všech obdivovatelů islámského umění.


SVĚT MUŽŮ A ŽEN

Sem přijíždíme po dvanácti hodinách strastiplné cesty dálkovým autobusem z Teheránu. Jsou tři hodiny ráno, chladno, tma a my stojíme na autobusovém nádraží. Do města je daleko a nic nejede. Nezbývá než hodit karimatky na zem a dospat noc. Mnoho dalších Íránců potkal stejný osud. Na příjezdové betonové ploše rozlehlého autobusového nádraží takto dospávají stovky lidí, žen i celých rodin.

Ženy v čádorech upravují lůžka svým manželům a otcům. První a poslední povinností muslimské ženy je dbát o blaho svého manžela a pána. Není-li spokojen, znamená to její zatracení nejen na tomto, ale i na onom světě. Samy ulehnou na holý beton, přikryjí se čádorem. Ráno pak vstanou, připraví na benzinovém vařiči jídlo, jednoduchou polévku či vejce natvrdo s cibulí, pak umyjí sebe a děti a pokračují v cestě.

Svět mužů a žen je v Íránu od sebe oddělen ve všech sférách života. Dívky už od školních let chodí zahalené v černém závoji zvaném čádor (doslovně stan) a studují ve školách odděleně od chlapců. Jakékoliv další aktivity u žen jsou silně omezeny. Žena nemůže sama do kina, do parku ani na diskotéku. I sport, zábava a zaměstnání u žen je vázáno zahalením. "Je naprosto nepřípustné, aby se žena odhalila kdekoliv na veřejnosti před očima cizích mužů," říká naše íránská průvodkyně Fatima.

Některá ustanovení koránu potvrzují podřízenost a poslušnost ženy vůči otci, manželovi, bratrovi nebo strýci, vůči tomu, kdo je jejím živitelem. Ten rozhoduje o jejím vzdělání, sňatku a dalším životě. Otec rozhoduje, za koho se dcera vdá, nevěsta pak musí být pannou, i když na ženichovi se panictví nevyžaduje. Žena si může vzít pouze muslima, u muže to není podmínkou. V manželství se pak žena mnohdy dělí o manžela s několika manželkami, nebo i milenkami. Nikdy to však nesmí být naopak.

Žena mužovi nesmí odporovat ani vyvolávat hádky, ale i výjimka potvrzuje pravidlo. Setkáváme se také se ženami, které se na veřejnosti sice mírní, ale na první pohled je jasné, kdo má v rodině hlavní slovo.

I rodinný dům je rozdělen na ženskou a mužskou část. Ženské části obvykle náleží místnosti kolem vnitřního dvora, kde tráví spolu s dětmi větší část svého života. Této části se říká harém (arabsky harim, odvozeno od haram - posvátný okrsek). Přístup sem je mimo manžela zakázán všem mužům, vyjma těch, u kterých pokrevní příbuzenství vylučuje nezákonný styk s ženou pána domu. Proto také je vždy mužská návštěva uvedena přímo do mužského pokoje tak, aby návštěvník nepřišel do styku s žádnou ženou z domu.

Když se v roce 1979 po čtrnácti letech triumfálně vrátil ajatolláh Chomejní do země, rozhodlo referendum, že se skoncuje s veškerým západním vlivem. Konstituční monarchie byla oficiálně nahrazena Íránskou islámskou republikou, kde je prezident podřízen duchovnímu vůdci, a ten je nejvyšší autoritou v zemi. Radikální návrat ke starobylým tradicím islámu znamenal i zavedení tělesných trestů (například useknutí ruky za krádež, bičování nebo kamenování za cizoložství). Jejich použití samozřejmě závisí na řadě přísných, zákonem striktně vymezených podmínek (například čtyři svědkové musí dosvědčit cizoložství).

ISFAHÁN, HLAVNÍ MĚSTO PERSKÉ ŘÍŠE

Isfahán již odedávna patřil k význačným íránským městům a v dějinách islámské Persie nejednou hrál významnou roli. Chceme-li pochopit souvislosti, musíme nahlédnout do jeho historie.

Století za stoletím procházeli Asií z východu na západ i opačným směrem obchodníci, dobrodruzi, poutníci, misionáři, diplomaté, armády i celé národy. Nejcennějším zbožím, které tudy karavany dopravovaly, bylo hedvábí. Tyto spletité cesty vedly i přes íránské území. Velké karavany, které udržovaly spojení mezi Čínou a Západem, přivážely bohatství Orientu - vzácné kameny, hedvábí, skleněné zboží, železo a zlatou nit. Tehdy byl Isfahán ještě malým tržním městem.

Jeho doba přišla až později, za vlády Safíjovců. Safíjovská dynastie byla v Persii založena Ismáílem, který sjednotil zemi po desetiletích vnitřních nepokojů. Roku 1501 se prohlásil za šáha Ismáíla I. a dynastie, kterou založil, zde vládla 200 let a proslavila Isfahán po celém svetě.

Ale až za vlády Abbáse I., nejvýznačnějšího vládce safíjské éry, se městu otevřelo nejskvělejší období. V roce 1598, kdy se stalo vládcovým sídelním městem, zde došlo k nebývalému rozvoji hospodářství a zbudování nejkrásnějších staveb. Počet obyvatel stoupl na dvojnásobek. A v době největšího rozkvětu mělo město šest set tisíc obyvatel.

Šáh si však nevšímal jen svého nového hlavního města, staral se i o ostatní končiny své říše, stavěl silnice, mosty, karvánseráje (nocležny pro pocestné), podporoval obchod a řemeslnou výrobu. Na hranicích usídlil tisíce Kurdů jako hraničáře a do Isfahánu přivedl 5000 rodin zručných arménských řemeslníků.

Safíjovský dvůr sem přivábil řadu evropských cestovatelů, diplomatů, kupců a učenců prahnoucích poznat slavnou perskou říši a rozvíjet s ní důležité obchodní styky. Šáh přijímal diplomaty z celé Evropy a Asie. Ač byl k vlastním poddaným nemilosrdný a krutý, k cizím návštěvníkům se choval uctivě a projevoval velký zájem o jejich kulturu. Byl se svou malou a statnou postavou, černým knírkem a pronikavýma očima velmi energický, miloval lov a ovládal řadu řemesel. Často byl spatřen, jak tká látku, ková meč či se snaží zhotovit sedlo pro svého koně. Byl manuálně zručný a pohrdal leností druhých.

MEJDÁN

Prvním jeho stavebním projektem bylo velké obdélníkové náměstí zvané Mejdán, které se rozkládá na ploše osmi hektarů (510 x 165 m) a dnes patří k největším náměstím světa. (Je dvakrát větší než Rudé náměstí v Moskvě a sedmkrát větší než Piazza di San Marco v Benátkách.) Šáh jej nechal postavit nedaleko starého města a už v tehdejší době zde byla velká vodní nádrž, lemovaná platany, trávníky a záhony květin. V patrových arkádách kolem celého náměstí byly řemeslnické dílny, čajovny a hostince. Volné prostranství bylo zaplněno stanovými krámky, kde se prodávalo mimo jiné i jídlo, kožené a bavlněné zboží, koření, hedvábí a satén, železné a dřevěné nástroje. Také se hrávalo pólo, které zde v Persii vzniklo jako cvičení pro jezdectvo. Hra se později rozšířila do dalších zemí, do Arábie, Tibetu, Číny a Indie, odkud ji Britové přivezli na Západ. Po pólu na náměstí zůstaly jen brankové tyčky a ty jsou zde dodnes.

Dobové prameny tvrdí, že na náměstí bylo možno tehdy spatřit i různá představení, kejkle nejrůznějších šarlatánů. Soustřeďovali se zde i různí potulní obchodníci se vzácným kořením, přednašeči veršů i různých pověstí a příběhů z dalekých zemí.

Stejně jako tehdy, i dnes se zde v podvečer procházejí lidé ve vlhkém, květinami provoněném vzduchu a obdivují nádheru staveb a okolních zahrad.

Dnes jsou budovy a mešita osvětleny reflektory a nad vodní nádrží se stále vznáší mrak vodní tříště z řady velkých vodotrysků. Jen klapot koňských kopyt a hluk kočárů jezdících s návštěvníky kolem dokola ruší klid a pohodu večerní atmosféry města.

ŘEMESLNICKÉ DÍLNY

Stejně jako v minulosti, i dnes náměstí obepínají dvoupodlažní arkády bohatě zdobené modrými dlaždicemi, které proslavily perskou keramiku po celém světě. Také dnes jsou v těchto prostorách řemeslnické dílny. Zde se nejen prodává, ale i předvádí výroba různého tovaru. Nahlížíme do dílniček, obchodů a pasáží. Hned jsme zváni dovnitř, na čaj. Cizinecký ruch zde i všude v Íránu nepatří zrovna k těm nejrozvinutějším odvětvím a západní turista je tu pořád ještě vzácností a budí pozornost. Není proto divu, že pro obchodníky je lákavým zdrojem příjmů.

Navštěvujeme kovotepeckou dílničku pana Aliho, plnou různých nádob, mís, talířů, karaf a jiných výrobků, nádherně zdobených různými orientálními ornamenty. Tepané výrobky pokrývají všechny stěny, regály a police i výklenky malé místnosti. Celému krámku dominuje obrovská karafa, která svou výškou přesahuje svého majitele. Je to mistrovské dílo, provedené do nejmenších detailů. Pan Ali na něm pracoval celých sedm let a je chloubou jeho podniku.

Říká, že přesto, že o jejich práci je velký zájem i ve světě, řemeslo upadá, řemeslníků je čím dál tím méně. Řemeslo je náročné. Mistrovským kovotepcem se chlapec nevyučí za rok. Málokdo je ochoten už od raného mládí tak usilovně pracovat. Úlohu zde také ještě hraje cit a rodinná tradice.

Přicházíme do oddělení perských koberců a vyšívaných prostírání. Umělecká řemesla zde měla odjakživa tradici. Za vlády Safíjovců dosáhl dokonalosti textil a tkaní nádherných brokátů a sametových atlasových látek s bohatým pestrobarevným dekorem, motivů především rostlinných. Také tvorba vázaných koberců v tomto období dosáhla svého vrcholu.

Ty mají ve svém středním poli zobrazenu zahradu vyplněnou stylizací stromu nebo vegetace, zpestřených vodní faunou. Zvláštní kapitolou jsou koberce hedvábné, protkané zlatem a stříbrem, volné vazby vysokého střihu ve světlých barvách. Ty byly dílem tehdejších manufaktur a šáhem byly zasílány jako dary evropským panovníkům.

Jen odborníci vědí, že v Íránu vlastně před několika tisíci lety vázání koberců vzniklo a že zde vyrobené koberce jsou nejkvalitnější na světě. V zemi existuje prý několik tisíc lokalit, kde se koberce váží a každá oblast je charakteristická jiným provedením, tedy hustotou vazby, barvou a pojetím námětu.

KRÁLOVSKÁ MEŠITA


Do královské mešity se vstupuje obrovskou branou vysokou téměř 30 metrů. Je celá zaplněná islámskými dekorativními panely zvanými makáme.

Královská mešita je typickou ukázkou okázalé safíjovské architektury. Její obrovský povrch je pokryt lesklou mozaikou a dlaždicemi s geometrickými květinovými vzory. Z mešity ční majestátní tyrkysová kopule, která dominuje celému městu. Je neskutečně modrá, jako by byla zhotovena z rajčího peří. Záplavy modři a spletité vzory arabesek vytvářejí kouzelnou atmosféru. Vlastní kopuli jako prsten obepíná kaligrafický pás posvátných textů v bílé barvě, který září v poledním slunci na tmavě modrém pozadí.

Dovnitř se vstupuje obrovskou branou vysokou téměř třicet metrů. Je celá zaplněna islámskými dekorativními panely zvanými makáme, které jako jakési plástve či krápníky visí dolů. Podle islámského učence Sejjeda Hosejna Nasra jsou "krystalizací nebeské substance či éteru v pozemské podobě". Nádvoří a modlitební síň jsou situovány k Mekce, nejsvětějšímu městu islámu a rodišti Proroka Muhammada.

Na vlastním nádvoří jsou čtyři ivány, z nichž největší tvoří vstup do svatyně, kterou završuje obrovská kopule. Celý povrch je pokrytý jasně modrými dlaždicemi s bohatým dekorem. Odhaduje se, že na celou stavbu bylo použito téměř půl milionu dlaždic.

Stavba Královské mešity byla započata v roce 1611 a dokončena až devět let po smrti Abbáse. Přestože šáh na dostavbu pospíchal a její dokončení se snažil urychlit na úkor kvality barev a lesku, patří pohled na zářivě modrý sen Královské mešity v Isfahánu k tomu nejúchvatnějšímu, co může islámská architektura ve světě nabídnout.

Královská mešita je výrazem státního náboženství, kterým byla forma islámu známá jako ší'a. Šíité se odtrhli od hlavního proudu islámu počátkem 7. století. Tvrdí, že jedinými pravými imámy, čili náboženskými hlavami muslimské obce, mohou být pouze potomci Alího, Prorokova bratrance a zetě.

ALI KAPU

Na západní straně Mejdánu ještě stojí palác Ali Kapu (Vysoká brána). Impozantní vchod ústí do náměstí. Štíhlé dřevěné sloupy podpírají dvacet sedm metrů vysokou galerii či balkon, dominující náměstí. Odtud šáh se svým průvodem přihlížel hrám a slavnostem konaným na Mejdánu, v něm soudil, udílel audience a přijímal cizí velvyslance.

Malý palác, který vzadu navazuje na tuto stavbu, je rozčleněn na mnoho malých místností s bohatě malovaným dřevěným zdobením. Dále se rozprostírá rozsáhlá zahrada s topolovými alejemi a několika dalšími stavbami.

VELKÝ BAZAR

Na severní straně náměstí navazuje na celý komplex isfahánský bazar, který patří k těm největším typicky orientálním bazarům na Středním východě. Je to malé město pod střechou, nekonečné ulice a uličky napěchované zbožím a lidmi. A tím vším se proplétají motorky či vozíky se zbožím, děti a psi. Mumraj a chaos tu končí až ve večerních hodinách. Upachtěný turista, který by chtěl poctivě projít celým bazarem, by absolvoval vzdálenost několika kilometrů, a mimo jiné by zhlédl ulice plné zlatnického zboží, obuvi, keramiky, látek, tepaného zboží, koberců a také různých drobností, suvenýrů, knih a pohlednic. Poznal by řadu řemeslnických dílen, kde se zboží nejen vyrábí, ale i prodává, řadu čajoven, lázní, mešit a zahrad, kde už si pak může jen léčit své unavené tělo.

KONEC PROSPERITY

Šáh Abbás I. zemřel po třiačtyřicetileté vládě v roce 1629. Francouzský hugenot Jean Chardin, který navštívil Isfahán v polovině 17. století, napsal, že "když Abbás Veliký přestal dýchat, přestala Persie prosperovat". Konec jeho vlády znamenal počátek století úpadku, intrik a chudoby.

Po Abbásovi I. nastoupil jeho vnuk Safí, potomek stejnojmenného syna, kterého Abbás nechal popravit jako řadu dalších svých přátel, jimž nedůvěřoval. Safí nezdědil žádnou z dobrých dědových vlastností, jen krutost a podezíravost. Rukou katovou skončilo mnoho safíjských princů i několik princezen a všichni věrní pomocníci a rádci Abbáse Velikého. Po smrti Safího se vystřídali další vládcové, kteří nebyli o nic lepší. Posledním v řadě byl Husajn, jehož konec už známe. Ale psal se rok 1722 a před branami Isfahánu stojí dvacet tisíc afghánských bojovníků.

SOUČASNÉ MĚSTO

Město se svou elegancí parku i krásou žen, rozlehlostí tříd, perských zahrad a jedinečností světových památek je v rámci země něčím výjimečným, tak jako Paříž v kontextu Evropy.

Hlavní tepnou rozlehlého výstavního města je třída Cáhar Bágh, což v perštině znamená Čtyři zahrady. Byla vybudována již v dobách šáha Abbáse, v roce 1597. Je dlouhá pět kilometrů, prochází celým městem a obklopují ji rozsáhlé parky a zahrady.

Na isfahánském předměstí kdysi žil a učil své žáky lékař, filozof a básník Ibn Síná Abú Alí al-Husajn ibn Abdalláh, na Západě známý jako Avicenna (980-1037). Jeho lékařské knihy se používaly v Evropě celá staletí a vycházely neustále v dalších a dalších vydáních.

Zhruba o sto let později město terorizovala sekta asasínů. Náhle se ve městě začali ztrácet lidé a nikdo nevěděl kam. Panický strach se šířil městem. Lidí stále ubývalo a nikdo si nebyl jist životem. Všechna opatření selhávala, lidé mizeli dál. Až nakonec náhoda ukončila řádění sekty.

Jak se později zjistilo, nevidomý stařec pod záminkou, že ztratil cestu domů, lákal kolemjdoucí ke svému domu, kde už dotyčného do otevřených dveří vtáhli asasíni.

Jednou však kdosi zaslechl křik, seběhli se lidé a vše se prozradilo. Po důkladné prohlídce v hlubokých sklepeních pod domem se našlo pět set ukřižovaných lidí. Někteří ještě umírali. Strach se z Isfahánu vytratil a všichni zločinci byli upáleni na hranici.

Řeka, která pramení v pohoří Zagros a teče od západu k východu, protíná město v širokém korytu a rozděluje jej na dvě části. Za řekou, oddělena od města, zůstává arménská čtvrť Džolfa. Ještě dnes zde žijí křesťanští potomci několika tisíc arménských řemeslníků, jež sem přivedl Abbás I. a kteří se zasloužili o rozvoj města.

Řeku protíná řada historických mostů. Nejstarší z nich je 1500 let starý. Druhé dva byly postaveny v 17. století za Abbáse I. Okraje mostovky sloužily pro pěší, střed pro jezdce na koních. Některé mosty, jako Sí-o-Se, dnes mají ve svých spodních patrech vybudované stylové čajovny.

ČAJOVNA

Večer trávíme v právě takovéto čajovně, ve vnitřní části historického mostu. Most dlouhý 300 metrů má 33 klenutých oblouků a pochází z roku 1650. Uvnitř procházíme po lávkách těsně nad vodou. Z lávky nahlížíme do místnůstek, kterých je zde bezpočet a všechny jsou zaplněné.

Íránská čajovna je chrámem mužského světa, ženy sem nemají přístup. Alkoholu se tu neholduje, muslim jej má zakázaný. Ani jídlo se zde většinou nepodává. Zato čaj tu mají výborný. Pije se klasický černý v krásných, různě prolamovaných malých skleničkách, do kterých vám mnohdy ještě nasypou dva centimetry krystalového cukru.

Jako v celém muslimském světě, ani tady nesmí chybět na stole vodní dýmka a ta je mnohdy krásně zdobená a vyřezávaná.

V odlehlých čajovnách, kam se nedostanou policejní kontroly, se prý kouří i opium. Drogy jsou v Íránu tvrdě postihovány a už jejich přechovávání se přísně trestá. Jsme varováni: "Ruce pryč od drog. Ať vlastníte 3 gramy nebo 5 kilogramů, spáchali jste hrdelní zločin. Jste vlastně mrtví."

Zlatý půlměsíc - Pákistán a Afghánistán se po Zlatém trojúhelníku stal druhým největším zdrojem heroinu ve světě. Opium se pěstuje především v Afghánistánu, zpracovává v kmenových oblastech Pákistánu, kam pákistánské zákony nedosáhnou, a pak je jako hotový produkt pašováno do Íránu, aby odtud zamířilo na Západ. Asi 10 % drog, které se dostanou do Íránu, je určeno pro místní spotřebu. Mezi šedesáti miliony obyvatel Íránu je asi milion drogově závislých.

Východ a jih Íránu protínají trasy pašeráků zbraní a drog. I my na ně později narážíme při své cestě na východní hranici do Pákistánu. Kdesi v horách, v noci, nás zastaví vojenská hlídka. Právě při přestřelce s pašeráky zahynul voják. Cesta je neprůjezdná. Čekáme celou noc, než se stane bezpečnou.

Nakonec se i pro nás najde místo v čajovně. V úzké dlouhé místnosti, vyzdobené po stěnách koberci, sedíme na hrubých dřevěných lavicích u dlouhého stolu. Od stropu se na nás dívají ze zarámovaných fotografií tři pohlaváři Íránské republiky. Zesnulý Chomejní, prezident republiky Chatámí a islámský vůdce Chameneí. Jen prezident se usmívá. Zbylí dva hledí přísně a zachmuřeně na nás a na všechen lid v úřadech, v prodejnách i na ulicích celého města i země.

Při čaji a vodních dýmkách v oblacích modravého dýmu sedíme v družné zábavě až dlouho do noci. Pětašedesátiletý hospodský, veselý a přátelský, ukazuje na prezidenta a říká: "Ten je dobrý." Zbylé nehodlá komentovat. Vyptává se mne, kolik mám žen a dětí. "Jen dvě děti?" tváří se překvapeně. Ženu má prý také jen jednu, ale dětí šestnáct. Kohosi z nás napadne, zda ví, jak se vlastně všechny jmenují. Směje se a hned je pomalu všechny vyjmenovává.

Náš íránský hostitel vidí ve svém početném potomstvu boží požehnání. Současné odhady říkají, že v muslimském světě je asi 60 procent populace mladší než 20 let. Navíc přibývá i přestupů k islámu. Před dvaceti lety představovali muslimové asi 18 procent světové populace. Při současném tempu růstu prý dosáhnou v roce 2025 tyto hodnoty 30 procent. Dnes je islám s více než jednou miliardou vyznavačů druhým největším náboženstvím na světě, hned po křesťanství. Splní-li se tato prognóza, postoupí na místo první.

SVÁTEK

Pracovní týden v Íránu probíhá od neděle do čtvrtka. Pátek a sobota jsou volné. Dnes je sice úterý, ale Íránci nepracují, mají svátek. Svátečně oblečeni a svátečně naladěni vycházejí do ulic. Hrdé a elegantní Íránky jsou zahaleny v zajímavě vyšívaných čádorech, muži mají černé tesilové kalhoty a bílou nebo světlou košili. Volno využívají k různým návštěvám známých či k cestám do jiných oblastí země.

Zde v Isfahánu většinou tráví den u řeky na travnatém nábřeží, kde se rodina rozloží do trávy, vybalí jídlo, nápoje a užívá volného dne. Jsou veselí a přátelští, a dokonce se chtějí s námi fotografovat. Neplatí zde rada: "Nefotografujte ženy, budou po vás házet kameny." Stává se, že i celé rodiny se nechávají zvěčnit a dávají nám za to malé pozornosti. Jako cizinci jsme zde určitou raritou. Největší zájem je o Michala, vysokého blonďáka. Nevěřícně se dotýkají jeho vlasů a diví se, že jsou pravé. Není divu, jsme v zemi černovlasých.

Po smrti ajatolláha Chomejního se začíná konzervativní režim uvolňovat. Situace se rychle mění k lepšímu. Typickou ukázkou změn je zrušení nechvalně známých revolučních gard zvaných Komité. Situace je zřejmá i z chování žen. Ženy ve vesnicích či malých městech chodí stále pečlivě zahaleny a při setkání s cizinci svůj čádor ješte víc stáhnou do čela a odvrátí tvář. Ve městech je tomu právě naopak. Zvláště mladší ženy a dívky už nenosí čádory, ale dlouhé elegantní kabáty střízlivých barev, šátky často provokativně posunuté z čela tak, že vlasy jsou odkryty. Pod kabáty oblékají normální evropské oblečení, džíny, sukně ke kolenům, halenky a svetry. I obchody ve velkých městech jsou plné západního zboží, módního oblečení a kosmetiky. Ale všechny tyto výdobytky západní kultury zatím zůstávají skryty pod kabáty či čádorem a ukazují se jen ve skrytu rodiny.
listopad 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group