ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Japonsko nás inspiruje

Zpracoval: Jiří Škoda

Co mají společného kastelán českokrumlovského zámku Pavel Slavko a jedna z největších osobností českého a československého sportu, paní Věra Čáslavská? Je to láska k Japonsku, zemi vycházejícího slunce. Oba se setkali v rámci Cestovatelské středy, besedy konané v Národním muzeu, aby se ze své lásky vyznali.

ko1405 rozhovor f201012100235301 ctk

Foto: ČTK

Když se řekne Japonsko, co vás napadne jako první?
Pavel Slavko: Soulad, harmonie, barevnost, řád. Ve všech oblastech života. Od jídla přes architekturu až po vzorce chování na ulici. Naprosto odlišný pohled na svět, než mají lidé u nás.
Věra Čáslavská: Mám pěkné vztahy s Japonci a dlouho jsem netušila, kde vzniklo to pouto, že já je miluji a oni mne také. Odpověď mi ale dala jedna moudrá žena, vědma, která mi z ruky četla moji minulost a říkala: „Prosím vás, co vy máte společného s Japonskem?“ A to mě neznala. „No tak Japonsko mám ráda, a líbí se mi i lidé tam,“ říkám jí. A ona: „Víte, co je zajímavé? Že vy jste byla v minulosti samurajem.“ 

Vy jste byla v Japonsku celkem třináctkrát…
VČ: Je to tak. Pravda je, že my jsme Japonsko poznávali především přes sportoviště a různé haly, ale i tak jsme měli možnost podívat se na různé kulturní památky. Japonci nám chtěli splnit všechna přání, která jsme měli, takže se chlubili všemi skvosty své země.
Olympiáda v Tokiu v roce 1964 byla do jisté míry unikum. Japonsko se poprvé po druhé světové válce představilo světu.
PS: V živé paměti celého světa bylo Japonsko ještě jako velice militantní země. V té hitlerovské koalici způsobilo mnohé nesnáze, oběti, neštěstí. Byla to pro ně skvělá příležitost předvést se Evropě a světu vůbec ve zcela nové podobě. A tak to také japonská společnost, japonská vláda, japonský člověk vzali za své a ten přerod, ta změna, byly naprosto mimořádné a noblesní.
VČ: Olympijské hry 1964, kdy dostali možnost představit se světu, pro ně byly prestižní záležitostí. Každý pracoval na tom, aby byly dokonalé. Chtěli se ukázat jako kulturní země, aby je společenství kulturních národů přijalo bez výhrad. Dnes mají Japonci nejmírumilovnější ústavu na světě. Dokázali zcela otočit. Sami si zakázali napadení jakéhokoli jiného státu. A i kdyby byli napadeni, trvalo by vydání rozkazu k obraně hodně dlouho.
Nejvíce viditelná byla v případě olympiády zřejmě architektura.
PS: Dnes se v odborné literatuře hovoří o tom, že investice do infrastruktury a olympijské vesnice v Tokiu byly asi jedny z mála z celých dějin her, které byly vloženy správným směrem. Přinesly jednak přerod a rozvoj společnosti, ale dokládaly i její konstrukční a technické schopnosti, a jako jedny z mála slouží až dodnes. Tvůrce olympijských staveb Kenzó Tange se trvale zapsal do dějin architektury. Nesmírně kvalitní a kreativní myšlenka, profesionální provedení, tradiční materiály, které znamenají, že lidské dílo není dílem spotřebním na 5, 10, 15, 20 let podle zájmů marketingu a byznysu, ale slouží trvale k prospěchu. Japonci se dnes připravují na olympiádu v roce 2020 a počítají i s využitím staveb z roku 1964. Co myslíte, budou stavby postavené pro letošní olympiádu v Soči i za 56 let schopné sloužit jako olympijské stadiony?

Úspěch Věry Čáslavské na olympiádě v Tokiu byl fenomenální. Sledoval jste její výkony?
PS: No samozřejmě. Všichni kluci z okolí jsme ji milovali. Vlastně jsme se ji ani neodvažovali milovat, to bylo něco víc. To byla bohyně, snad z jiného světa. Ona nad tím nářadím levitovala. My jsme to jako kluci také zkoušeli, na různých větvích, plaňkách a podobně, jenže najednou člověk ucítil tu váhu těla, gravitaci, pnutí svalů, šlach, najednou to bolelo. A tohle utrpení ona normálně zvládala, dokonce Japoncům právě předvedla asi nejnáročnější sestavu, kterou ­zvládl málokdo na světě.

ko1405 rozhovor img 2242

Foto: Štěpán Rusňák

Jenže jen o pár let později, v roce 1968, přišla okupace a tím i dlouhý stop.
VČ: Celý můj život se pohybuju po takové vlnovce, která má veliké rozdíly mezi vrcholy a pády. Když jsem se narodila, bydlela jsem v Karlíně. Náš tatínek tam měl malý obchůdek s potravinami, který mu ale po válce sebrali. Takže jsem šla zcela odspoda, snažila jsem se dostat prostřednictvím sportu na ten pomyslný Olymp, to byl vrchol mé sportovní kariéry. Jenže přišlo Pražské jaro a po něm mé podepsání manifestu Dva tisíce slov. Po olympiádě v Mexiku 1968 přišla normalizace, což pro mě znamenalo konec všem aktivitám. Až za dvacet let přišla sametová revoluce a dostala jsem příležitost pracovat u pana prezidenta Václava Havla, takže jsem se zase dostala nahoru, na hrad. Poté se nám přihodila rodinná tragédie, po které jsem spadla opět do šílené deprese, a trvalo patnáct let, než jsem se z toho dostala. O prvních patnáct let života jsem přišla pro Dva tisíce slov, v tom nejproduktivnějším věku. A to je cítit. Ono je cítit, když člověk odečte dejme tomu měsíc nebo rok. Ale dvakrát patnáct let? Tak ty se teď snažím dohnat.

Jaké to bylo pracovat u prezidenta? Náročné?
VČ: Já jsem tam dělala skoro vše, jak sociální věci, tak školství, zdravotnictví, mládež, tělovýchovu, ještě i v olympijském výboru. Všechno dohromady velmi vyčerpávající, horší než všechny olympiády dohromady. Všechny tři olympiády, to byla procházka višňovou alejí proti té porevoluční práci na hradě.

Musel na vás doléhat i tlak ohledně toho, jak se lidé vůči Václavu Havlovi vymezovali.
VČ: Přese mne šla i veškerá korespondence Václavu Havlovi a bylo neuvěřitelné, kolik toho lidi prezidentovi psali, a to včetně opravdu nehezkých věcí, kdy se rýpali v maličkostech. Musela jsem si to i nosit domů, kolik toho bylo. Možná, že ta nenávist v některých z těch dopisů přispěla k tomu, že jsem se necítila dobře, ale vyčerpaně.

Myslíte, že takové to hnidopišství je naše české specifikum? Je japonská mentalita zásadně odlišná?
PS: V japonské společnosti je vrytý silný prvek vnitřní osobní disciplíny, kdežto u nás jsme více zvyklí hodnotit skutky a činy, a to i velmi neobjektivně, bez nějakých větších morálních zásad. Nedělá nám takové problémy něco dehonestovat, znevažovat. Když nejsou naplněny naše osobní ambice, tak to přenášíme na jiné. To, co jste říkala, ty nactiutrhačné proudy, které se snažily pomluvit to, co na té době bylo úžasné. Ta pozornost, které se nám dostalo, když promluvil v americkém kongresu, jakási hrdost na národ, to bylo něco úžasného přeci.
VČ: Tohle musí vycházet zezdola, od nás. I Havel říkal, že to bude trvat dvě generace, než na sebe budeme moci být hrdí. Chybí zde víra a morálka třeba sokolů. Hrdost a čest, k vlajce a hymně.

ko1405 rozhovor f200801020017501 ctk

Foto: ČTK

Co vnímáte jako pozitivní na české mentalitě, na české povaze?
PS: Určitě to, jak jsme otevření a přístupní. Japonci jsou, na rozdíl od nás, přísně členěná společnost. Jak v horizontální, tak vertikální rovině jsou jednotlivé společenské vrstvy nesmírně přísně rozčleněny a přechod z jedné do druhé je v některých případech prakticky nemožný. To u nás není. Žák může tykat kantorovi, my si spolu můžeme povídat a není podstatné, odkud kdo jsme. Takovýto rozhovor by v Japonsku patrně nikdy nemohl vzniknout, Japonec by stál uctivě stranou a udržoval si odstup od osobnosti, jakou je paní Věra. V tom má naše společnost možná náskok, ale určitě velkou výhodu. Zase tím ale nemám na mysli bezbřehost, nekonečné žvanění, musí to mít pořád nějaké prvky vnitřní disciplíny.
VČ: Co nás spojuje? Umění, hudba. Japonci milují naše národní divadlo, českou filharmonii, české umělce obecně. Také to, co se stalo během sametové revoluce. Došlo sice k převratu, ale vlastně nebyla rozbita ani jedna okenní tabulka, vše proběhlo mírně, zodpovědně. A to je něco, co Japonci na nás hodně uznávají. Co nám naopak chybí, je pokora a disciplína. Čím více člověk dokáže, tím je pokornější. Když ale přijde k dobrým výsledkům a ziskům snadno, obvykle si toho tolik neváží. Chybí nám také smysl pro detail, který oni mají vytříbený.

Když mluvíme o pracovitých Japoncích, kde je hranice talentu a co lze ještě vydřít?
VČ: Talent být musí. Bez jistých dispozic to nejde. Je důležité i domácí prostředí, bez podpory byste se pravděpodobně nikdy neodhodlal. A pak už následuje jen dřina a vytrvalost, trpělivost. Než jsem se naučila poprvé nějakou sestavu na kladině, musela jsem ji nesčetněkrát opakovat s představou ideálního provedení. A neustálým zkoušením jsem se snažila přiblížit k dokonalosti, které však nelze dosáhnout, jen se jí přiblížit.
Usilování o dokonalost je něco, o co se snaží i lidé v Japonsku.
PS: Přesně tak. Navíc jejich nesmírný cit pro přírodu, který vychází i z podstaty jejich filozofie, šintoismu a buddhismu, se promítl i v kreativní stránce lidského tvoření v zahradách. Japonské zahrady, to je neuvěřitelný soulad a krása, vyvíjející se už patnáct set let. Vyváženost, souhra, to je třeba zažít.

Plánujete něco z toho přenést k nám? Chystáte něco nového na zámku?
PS: Nic. Nic nového, proč pořád něco nového? V současné době je v areálu zámku devět expozic. Devět. Kdo z lidí některou z nich navštívil? A navštívil někdo všechny? Má jich být 11, 15, 20? Máme roční návštěvnost 350 tisíc lidí a ten objekt sténá, úpí. Obrovské dynamické zatížení, když to přenesete na tuny. Renesanční či barokní architekt ani nemohl snít o tom, že by přišlo tolik osob na zámek. Projektoval přirozeně pro přítomnost desítek, případně několik stovek lidí, naštěstí s ohromnou statickou rezervou. Představte si, že vaším obývákem projde třicet tisíc lidí za rok. Jak bude vypadat ten koberec, jak dopadnou podlahy, příčky, pilíře a tak dál? Co můžeme udělat, je zvelebovat harmonii, kvalitu, vysoký standard zámeckého prostředí: mobilní zeleň, lavičky, odpočívadla, servis, služby, čistota toalet. Ještě by to chtělo více zahradníků, abyste hned po prvních krocích po vstupu do zámku měli to správné přesvědčení, že jste v místě, které je relaxační, okázalé, klidové, odlišné od dnešního hektického způsobu života. To by bylo pěkné.

Sledujete přípravy olympiády 2020?
VČ: Jeden japonský novinář se mě ptal, jak se mi líbilo Tokio 1964 a jak bych si představovala olympiádu 2020. Řekla jsem mu, že by tu olympiádu měli udělat tak, aby byla hlavně o morálce a mravnosti člověka, o pokoře a duševní rovnováze. Oni nemusejí ukazovat světu, jak jsou vynikající v elektronice a v architektuře, to celý svět ví a vidí. Proto by ji měli směřovat celou k sebeúctě, tomu, že to dokázali. Což se ale zpětně promítne i do sportovců, na které by mělo dýchnout, že by měli mít úctu sami k sobě, překonat sebe, trému, zranění. Mám pocit, že jsem jim trochu tuto myšlenku nainfikovala, a teď jsem upřímně zvědavá na výsledek.

Prožila jste život bohatý na zvraty, úspěchy i neúspěchy. Co vás drželo nad vodou?
VČ: Můj oblíbený citát zní: „Toho, kdo podstoupí riziko, postaví se světu a čelí mu s odvahou, čeká obrovská odměna. A tou odměnou je sebeúcta.“

 

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group