ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kolem kolem světa

TEXT: Lenka Stránská

Výraz „emancipace“ dokázal na sklonku 19. století pořádně hnout žlučí mnohým mužům. I když Spojené státy americké byly její kolébkou. Ale vydat se v roce 1894 na kole, dopravním prostředku, který byl do té doby doménou mužů, na cestu kolem světa? Neuvěřitelné.

ko1406 annie dl2

Na počátku našeho příběhu o odvážné ženě byla sázka dvou členů bostonské smetánky. Pánové možná z nudy, možná z furianství probírali, zda by byla schopna příslušnice ženského pohlaví tak dlouhou cestu nejen absolvovat, ale i vydělat si během ní sumu v hodnotě pěti tisíc dolarů nad rámec běžných cestovních výloh. A tak se vsadili. Pokud by se jí to podařilo, získá deset tisíc dolarů jako výhru. Sumu v té době úctyhodnou. Pro Annie „Londonderry“ Kopchovskou, ženu pocházející z rodiny lotyšské židovské komunity, to byla výzva. Narodila se v roce 1870 v lotyšské Rize v židovské rodině. Do Spojených států se její rodiče přestěhovali, když bylo Annie pět let. Rodina zakotvila v Bostonu a stala se členem tamní malé židovské komunity ve čtvrti West End, která rozhodně nepatřila mezi dobré adresy. Otec i matka zemřeli, když bylo Annie sedmnáct let. Se staršími sourozenci Sarah a Bennettem se starala o sourozence mladší – Jakoba a Rose. V osmnácti letech se Annie provdala za podomního obchodníka Maxe Kopchovského a záhy se jí narodily tři děti – dvě dívky a chlapec. Ve věku čtyřiadvaceti let se rozhodla pro svoji velkou cestu, která měla trvat patnáct měsíců. Její bostonské sousedky, řádné hospodyně, se nad jejím nápadem určitě pohoršovaly. Ale, jak Annie později otevřeně přiznává – nepočítala jsem, že strávím celý život doma s dětmi a zástěrou. Manžel Max tedy musel být muž na tehdejší dobu velice benevolentní. Jejich vztah jim však vydržel až do roku 1946, kdy manžel zemřel.

Severoamerický Boston opustila v červnu roku 1894 na přibližně dvacetikilovém kole značky Columbia, oblečena do typicky viktoriánského oděvu – blůzy, která zakrývala nezbytnou šněrovačku, a dlouhé sukně. Křehká půvabná tmavovláska s hlubokýma očima odhodlaná dokázat, že ženy se v lecčems mohou mužům vyrovnat. Oděv časem zaměnila za pohodlné široké pumpky, které nejprve skrývala pod sukní, a pak je světu odhalila navzdory panující společenské představě o vhodné dámské garderobě...Na mnoha místech, která navštívila, z toho bylo pozdvižení. Annie později svůj odvážný počin glosovala: „Ačkoliv jsem byla dost opovážlivá jet kolem světa, nebyla jsem dost opovážlivá si je obléci.“

ko1406 annie dl1

Obchodnice s popularitou

Při zahájení své cesty v americkém Bostonu zdůraznila, že nesmí od nikoho přijmout nic zadarmo. Na okraj blatníku kola značky Columbia připevnila zástupkyně firmy Londonderry Lithia Spring Water Company reklamní cedulku a Annie od ní dostala šek na sto dolarů. Tím bylo také rozhodnuto o pseudonymu – Londonderry. Kromě šeku dostala od zástupkyně ženské organizace WCTU (Women´s Christian Temperance Union) penny pro štěstí. Annie však oponovala, že si ji musí vydělat. Přesto ji však přijala a bílá stužka s emblémem WCTU byla první, která zdobila šaty odvážné cyklistky. Později jich přibylo. Když Annie dorazila do Buffala, místní noviny ji nazvaly „určitým druhem reklamní kanceláře“. „Má stuhy s reklamami různého druhu a dostane 400 dolarů od jedné firmy za reklamu, kterou nosí na levém ňadru. Na pravé nohavici má reklamu za 100 dolarů a nyní uzavřela reklamu na levou paži. Říká, že záda má nyní pro reklamu volná a doufá, že za ni dostane 300 dolarů. Nemusí žebrat o žádné peníze a vydělá si přitom dost prostředků na cestu prodejem malých ozdob na sponě a jiných suvenýrů.“ A jakéže to byly reklamy? Například na textilní zboží a lékařské produkty. Annie si také v USA ocenila každý svůj autogram na 25 centů. Však pak byla právem nazývána průkopnicí ženského sportovního marketingu.

Americká část její cesty byla zajímavá i v tom, že se k ní přidávali jiní odvážní cyklisté (ale i cyklistky, např. Jessie Padmanová), kteří ji na některých úsecích doprovázeli. A američtí žurnalisté měli dost potravy pro své články plné senzací. Dlužno říci, že Annie jim vycházela vstříc, co mohla. Tvrdila například, že ujela 110 mil za 9 hodin v bouřce, i když nebyla schopna upřesnit kde. Odpovědím na otázky, zda je vdaná, se však chytře vyhýbala. Ani v moderní, feminismu nakloněné Americe by nechápali, jak může opustit muže a děti a vydat se na tak riskantní a nebezpečný podnik. Když byla například dotázána, co bude dělat s výhrou, odpověděla: „Vezmu si bohatého muže a usadím se.“

ko1406 annie dl

Do země zaslíbené

Zatím je však před ní evropská část cesty, kterou zahajuje naloděním na francouzský parník La Touraine 24. listopadu 1894. Odvážná poutnice se dotkla evropské půdy 3. prosince 1894 a hned měla smůlu. Celníci ve francouzském Le Havru jí zabavili kolo a zloděj ji připravil o peníze. Ovšem Annie si poradila. Vyjednala si, že jí bílé pánské kolo značky Sterling (které bylo o polovinu lehčí než předchozí Columbia), pošlou do Paříže a užívala si popularity americké cyklistky, která hodlá objet svět. Pikantní skutečností je, že francouzští novináři se pouštěli do úvah o jejím vzhledu – přirovnávali ji k Herkulovi, protože jí narostly dle tehdejšího mínění neslušivé svaly. Zkrátka, připadala jim neženská. Jiný názor však měli zřejmě cyklisté, kteří ji rádi po Francii doprovázeli. Například jistý Paul Seigneuret jí prý byl tak okouzlen, že místo do městečka Montélimar, dvakrát sjel z cesty ve směru na Orange.

Annie nezapomněla na své židovské kořeny. Z Marseille se vydala na východ přes Alexandrii a Port Saíd a navštívila Jeruzalém. Z přístavu Jaffa (do kterého si předtím musela pronajmout člun) jí cesta dlouhá čtyřicet mil trvala tři hodiny. Dále pak pokračovala po moři do hlavního města Šrí Lanky – Kolomba. Dalším cílem její cesty se stal Singapur, Saigon, Hong Kong a Šanghaj a japonská města Nagasaki, Kóbe a Jokohama. Později tvrdí, že navštívila i Sibiř, ale toto zřejmě nebyla pravda. V Jokohamě se 9. března roku 1895 nalodila na parník Belgic, který ji ­odvezl zpět do vlasti, aby ze San Francisca pokračovala ve své cestě po Spojených státech. Patnáct měsíců po svém rozloučení s Bostonem se 24. listopadu 1895 do něho vrací a setkává se svou rodinou. Bohatší o zážitky, o které se neváhá podělit s natěšenými novináři.

Šoumenka s fantazií

Na francouzském území ji prý potkala i nemilá příhoda, a to přepadení v Provence. Tři muži v maskách se vynořili zpoza stromů a shodili ji z kola. Annie se prý bránila tasenou pistolí, ale podlehla přesile. V kapse měla jen tři franky. Tento fakt prý pohnul lupiče k velkorysosti. Annie si však při přepadení poranila kotník. Ve skutečnosti se zřejmě jednalo o zánět Achillovy šlachy, ale historka o přepadení, kterou krmila na své cestě zvědavé žurnalisty, zřejmě byla atraktivnější. Stejně se Annie zachovala i pří líčení válečných hrůz, které provázely ozbrojený konflikt mezi Čínou a Japonskem o kontrolu nad Koreou. V době, kdy zavítala do Port Arthuru, se již válka blížila ke konci, ale Annie ze sebe udělala jejího přímého svědka. Noviny New York Word jí pak šly na ruku a ochotně popsaly historky přímo hororové. Od líčení masakrů až po to, že byla očitou svědkyní bitvy u Gasanu. V jedné potyčce byla prý střelena do ramene a její průvodci střet nepřežili.

Aby dodala svým zážitkům punc pikantnosti a dobrodružství, líčila reportérům zážitky jen těžko uvěřitelné. Ti jí však ochotně naslouchali a ještě ochotněji je zveřejňovali. Třeba to, že musela v některých částech Asie mít na sobě orientální oděv, aby nebyla sexuálně obtěžována, někde si ji pletli s netopýrem, v Indii byla protagonistkou lovu na bengálské tygry a na Sibiři prý „pozorovala ruský systém zacházení s politickými zajatci“. Po návratu do USA se přiznala. Dělala to prý proto, aby vzbudila pozornost.

V ohrožení života se však ocitla s Markem Johnsonem, cyklistou olympijského klubu ze San Francisca, který ji doprovázel do Los Angeles. Při průjezdu kaňonem Niles je z cesty vytlačil splašený kůň s povozem. Johnson vyvázl s poměrně zdravou kůží, ale Annie si rozbila obličej a utrpěla i nějaká vnitřní zranění. Přesto hned téhož dne večer i přes velké bolesti uspořádala přednášku v městě Stocktonu.

Cestovatelská daň

Cestovatelé někdy platí vysokou daň za to, co dokázali. Euforické okamžiky po úspěšném návratu, oslavování jejich výkonů veřejností bývá mnohdy vykoupeno nepochopením bližních, včetně vlastní rodiny. To byl příklad samotné Annie, kdy její tři děti v útlém věku vyrůstaly více než rok bez matky, což mělo později vliv na jejich chování. Všechny tři prý nesmírně trpěly nedostatkem zájmu své matky. Nejprve, že je na patnáct měsíců opustila, a poté že je ještě velmi malé poslala do internátní školy. Syn Simon se nikdy neoženil a byl hodně zahořklý, dcera Libbie měla jedno neúspěšné manželství a ještě jeden románek, který skončil tragicky. Další dcera Mollie konvertovala na protest ze židovské víry ke katolické a stala se řádovou sestrou. Od rodiny dostávala nenávistné dopisy, byla prokleta a Annie ji vydědila. Až takové následky může mít cesta kolem světa.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group