ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nebezpečné pády

TEXT A FOTO: Marek Havlíček

Nejhorším městem pro život na Zemi je podle Economist Intelligence Unit hlavní město Bangladéše Dháka, v níž žije téměř devět milionů lidí, ale některé zdroje uvádějí až patnáct milionů. Každá mince má dvě strany, má Dháka i nějakou světlou?

ko1406 banglades dl3

Na cesty často vyrážím, aniž bych o dané zemi něco věděl. Těším se na vlastní zkušenost, protože o mnoha místech se člověk dočte jen to „špatné“, a tak jsem to udělal i tentokrát. Hodinu po příletu a čekání ve frontě na letišti se na mě překvapeně a trochu soucitně podívá úředník a zeptá se: „Turista?“ Předzvěst, že Dháka není zrovna přívětivým místem pro cizince. Nakonec dostávám do pasu vízum, pár razítek a vyrážím vstříc novým zážitkům. Ten první přichází s nástupem do taxíku, který mě má odvézt k hotelu. Cesta je i na asijské poměry drsnější než drsná a na silnici platí právo silnějšího. Taxíkář nesundává ruku z klaksonu a vyhýbá se obouchaným autobusům a náklaďákům ignorujícím předpisy. Hotel jsme našli rychle, ovšem ani šestnácté patro nezajistí výletníkovi klid. Naštěstí špunty do uší, které patří do mé cestovatelské výbavičky, pomohou ztlumit neutišující troubení, hluk či noční střelbu. Z místních novin, které jsem ráno našel pod dveřmi pokoje, se dozvídám, že Bangladéšem již několik týdnů zmítají nepokoje, v Dháce jsou statisíce demonstrantů, dennodenně dochází ke střetům s policií a před dvěma týdny prý bylo zabito přes sto demonstrujících.
Zneklidněný zprávami se vydávám do útrob staré Dháky. Proplétám se mezi Bengálci, kteří v průměru měří kolem 160 cm, takže mám o 30 cm lepší rozhled. Na druhou stranu se vydávám všanc nízko pověšeným elektrickým a hlavně neizolovaným kabelům. Chodníky jsou místy tak přeplněné chodci, že se tvoří zácpy, ve kterých člověk uvízne i na několik minut. Zespoda na mě koukají desítky tmavých očí, nespočet zářivých úsměvů a sem tam někdo ležérně prohodí „helou“. Silnice jsou pro změnu přeplněné cyklorikši, kteří na sebe navzájem cinkají zvonky. V Dháce jich je přes tři sta tisíc, každý se svým vozítkem originálně vyzdobeným, aby přitáhl zákazníky.

ko1406 banglades dl2

Změna plánu

Starou Dháku bych nazval „neobjevenou“. V každém koutě člověka něco ohromí, může to být rudá mešita, hinduistický chrám, tržiště nebo pouliční masna. Ovšem ta největší krása Dháky je její živost, její tep, její atmosféra. Při jízdě na rikše nebo při prodírání se lidmi pořád očekáváte, že z té chudé části najednou přejdete do té lepší části Dháky. Tu zde ale neobjevíte ani po několika týdnech, protože taková tady prostě není. Z celodenního „objevování“ města a okolí se prodírám davem ještě několik hodin po západu slunce směrem ke svému hotelu. Nerad jsem venku po soumraku, je to mé nepsané pravidlo na cestách, ale v Bangladéši jsem se cítil bezpečně i po setmění. Ani jeden z mých smyslů nic nenapovídal, a tak jsem si v klidu užíval noční cestu po neosvětlené ulici u kraje silnice. Protijedoucí auta a autobusy, většinou se zapnutými dálkovými světly, mě na několik sekund naprosto oslní. Aby mě v nějaké slepé vteřině nepřeválcoval autobus, vystupuji na třiceticentimetrový obrubník a jdu po chodníku. Pak přišla souhra náhod, která určila můj osud pro tuto noc. Oslnění a chybějícího kus chodníku, místo kterého byla skoro dva metry hluboká stoka. Po nějaké době mě kdosi vytáhl nahoru. Cítil jsem smrad, zatuchlinu, odpadky a vše, co se dá spláchnout. Nohu jsem měl zaklíněnou na dně v kusech betonu. Tři muži mě vytáhli a položili vedle díry. Narovnal jsem se a cítil nesnesitelnou bolest v žebrech. Točila se mi hlava a nemohl jsem vstát. Palec u ruky podivně trčel a nešlo s ním hýbat. Moji pomocníci se snažili nohu otřít a odstranit červy či pijavice… Je tma. Pod nohou se dělá louže krve. O nějaký kus železa jsem si roztrhl holeň a na ní je teď asi deseticentimetrová rána. Ani nevím jak, ale najednou ležím na korbě čehosi, co po chvilce zastavuje před místní lékárnou, tedy pultem plným krabiček s léky. Prolezeme úzkými dveřmi podél regálů s léky a moji zachránci mě položí na pult či lehátko nápadně podobné řeznickému pultu. Leží na něm igelit se zaschlou krví, na zemi udupaná hlína, strop stlučený z fošen a uprostřed pomalu se točící větrák. Vnímám jen, jak se lidi v místnosti mění a všichni sledují moji nohu.

ko1406 banglades nove foto dl3

Doktor mechanik

Do místnosti přišel kdosi v bílém plášti a všichni utichli. Zvedl jsem hlavu a sledoval, jak si prohlíží mou nohu. Měl ruce špinavé jako automechanik při rozebírání motoru, jednou z nich mi rozevíral ránu a druhou, v níž držel bílý tampon, ji čistil. Na tvrdém igelitu se zatím dělala další skvrna, vedle mé krvavé se vytvořila žlutá stopa od dezinfekce. Muž se ohnul a zašátral v krabici na zemi. „Ránu budu muset zašít,“ řekl slušnou angličtinou. „Zašít?“ Zděsil jsem se. Ohnul se znovu k ošuntělé krabici od bot, chvilku se v ní přehraboval, a pak vyndal použitou injekční stříkačku s jehlou, do půlky vypotřebovanou ampuli a vítězně se zazubil. „Umrtvíme to! Nic neucítíte.“ Jako by se mi zrestartoval mozek. Rychle jsem se probral, mé výstražné kontrolky blikaly. Když mě nezašije, je pravděpodobné, že do otevřené rány dostanu infekci, ale když si ránu vydezinfikuju a stáhnu, tak to můžu zvládnout sám. Jestliže si nechám nohu šít tímto automechanikem, tou univerzální putovní jehlou, je více než jisté, že se tam dostane i nějaký další „bonus“. Představa infekce s případnou amputací nohy pro mě nebyla sexy představou. Rozhodnuto – zdrhám! Vnímám, jak se třesu, mám zimnici, horečku a motá se mi svět. Moc to nejde, ale zkouším vstát, ale chlapíci mě zase tlačí zpátky na jateční pult s těmi nejlepšími úmysly mi pomoci. Po menší rozepři sbírám poslední síly a prchám od „doktora“. Dostávám se do svého pokoje v hotelu, kde mi před tím na recepci poskytli velkou izolepu – kobercovku. Recepční se přitom s otevřenou pusou díval na mou krvavou ránu velikosti Grand Canyonu. Stále to teče, tolik krve jsem naposledy viděl před dvaceti lety na zabíjačce. Že by přecitlivělost? Co nejvíce zranění otevírám a liji do rány slivovici, která naštěstí v batohu je. Pak ránu izolepou stáhnu, aby se zavřela. Navzdory slušnosti trhám hotelové prostěradlo, stahuji nohu, dávám si panáka domácí slívky a tělem se rozprostírá příjemné teplo a klid. Lehám si do postele s přáním probudit se ráno v použitelném stavu.

Štěstí v pekle

Po pár dnech na pokoji se noha, žebra, ruka i fotoaparát rozhýbaly, a proto jsem se líným tempem vydal opět do útrob Dháky. Každá ulice je věnována jinému řemeslu, jedna je zámečnická, druhá truhlářská, třetí pekařská či zelinářská… Každý den, každá hodina, každá minuta, každý obraz jsou pro mě silným zážitkem. Jsem si naprosto jist, že to, co člověk zažije v Dháce, nikde nezažije, a že člověku několikatýdenní pobyt a objevování tohoto města změní život a pohled na život vůbec. A záleží na pozorovateli, zda uvidí tu hnusnou smradlavou část Dháky, to nejhorší místo k životu na naší planetě nebo uvidí i tu krásu, či si uvědomí to umění Bengálců být šťastní v dháckém „pekle“.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group