ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HANOJ, město JAKO JAZZ

 

V elegantní kavárně před hanojským operním divadlem posedávají desítky francouzských turistů. Srkají perfektní espreso s jemnou pěnou na povrchu. Křesla i stolky jsou stejné jako v kavárnách ve středu Paříže. Z kavárenské terasy je příjemný výhled jak na divadlo, tak i na elegantní moderní budovu hotelu Hilton. Nejsme však v Evropě, nýbrž v Hanoji – hlavním městě komunistického Vietnamu. Ve městě, které se dosud nemůže rozhodnout, zda patří duší i tělem do sovětské minulosti, do kapitalistického ekonomicky integrovaného světa, či jednoduše do jihovýchodní Asie, jež během posledních let hledá svoji vlastní – třetí cestu. Díky malebným jezerům, starým chrámům a francouzským vilám a palácům je Hanoj jedním z nejkrásnějších měst v Asii. Je to též krajně složité město, které se snaží vyrovnat s minulostí a rozhodnout se, jakým směrem vykročit do budoucnosti.

SOBOTNÍ RÁNO
Hanoj je rájem pro fotografy, básníky, politology a dějepisce. Jeho různorodé a pestré ulice jsou jako stvořeny pro každého, koho děsí organizovaná nuda mnohých bohatých světových metropolí. Jen několik minut pěšky od obludné věže luxusního hotelu Meritus (nyní Sofitel) staříci každé ráno cvičí tai chi na úzkém pruhu země mezi Západním jezerem a jezerem Truc Bach. V sobotu ráno jich tu jsou tisíce. Přijíždějí sem na kolech a motorkách, jiní kráčí pěšky kolem dosud zavřených dveří malých internetových kaváren a obchůdků. Nejde jim pouze o zdraví těla, nýbrž i o zdraví ducha – Západní jezero, kolem páté hodiny ranní dosud zahalené do mystické mlhy, jim nabízí klidnou, civilizací dosud neovlivněnou krásu.
Kolem páté hodiny se pomalu otevírají malé kavárny a čajovny; chodníky jsou najednou zaplaveny barevnými stolky a malými sedačkami z umělé hmoty, kde první návštěvníci posrkávají čaj a café sua. Ti, kteří nejsou posedlí zdravím, tu pokuřují první cigaretu, oči upřené na povrch jezera a na první sluneční paprsky.
Mladí i staří teď cvičí v malých skupinkách, někteří hrají zvláštní kopanou, nabírajíce vnitřní stranou svých tenisek badmintonové míčky, jiní zvedají paže a naplňují své plíce dosud čerstvým ranním vzduchem.
Hned vedle jezer je vchod do chrámu Quan Thanh – tisíce věřících se sem přicházejí ráno pomodlit. O několik metrů dál křižovatku zdobí velké poutače Komunistické strany Vietnamu.
Široká ulice pak vede kolem elegantního Prezidentského paláce a najednou se před očima otvírá pohled na velké a prázdné náměstí a na mauzoleum, v němž odpočívá Ho Či Min. Z náměstí vedou na všechny světové strany široké zelené ulice lemované francouzskými vilami, nyní většinou obsazené ambasádami. Za mauzoleem se do prostoru rozpíná Ho Či Minovo muzeum a v nevelkém parčíku se schovává jeden z malých, ale krásných symbolů města – pagoda Chua Mot Cot, spočívající pouze na jednom středovém pilíři.
Je šest hodin ráno a vozovky se plní čínskými, italskými, ruskými a japonskými motorkami a mopedy. V Hanoji je dosud málo aut, ale téměř každý zaměstnaný obyvatel města vlastní buď motocykl, nebo alespoň kolo.
Město se pomalu probouzí – otevírají se krámky, trhy, kavárny a galerie. Ulicemi zní stovky klaksonů a místní dopravní policisté (je jich ve městě dosud relativně velmi málo) se ani nesnaží zastavovat ty, kteří neohroženě projíždějí křižovatkami na červenou. Přestože má Hanoj stovky semaforů, zdá se, že červené světlo je pouhou radou, nikoliv nařízením.
Každý cizinec, který tu chce poprvé přejít ulici, musí nejprve zapomenout na všechno, čemu se naučil ve své zemi. Nejjednodušší je prostě přivřít oči, vstoupit do velkého proudu hanojské ulice, nezastavovat se, a kráčet vpřed. Městské dopravní proudy jsou jako řeky – motorky kloužou kolem chodců jako voda, na poslední chvíli se jim elegantně vyhýbají.

JAZZOVÁ IMPROVIZACE
Hanoj je bezesporu eklektické město. Ideologie, kultury, životní filozofie a architektonické styly se tu prolínají v téměř každé čtvrti, na každé ulici.
Velké a elegantní evropské vily a paláce sousedí se starými pagodami, buddhistickými chrámy a rozpadajícími se státními úřady ze šedesátých a sedmdesátých let. Srpy a kladiva, jež zdobí hlavní ulice a třídy, visí na lanech natažených ze střech nových obchodů s přehrávači DVD a mobilními telefony. Asijští a západní podnikatelé, novináři a diplomaté večeří v luxusních restauracích, jen pár metrů od místních jídelen, kde se přímo na ulici v obrovských kádích vaří zajímavé pokrmy nejistého původu.
Hanoj je jako moderní jazzová improvizace (v žádném případě ne jako blues); na první pohled návštěvníka nenapadne, že se ocitl ve městě, jež trpí nemocemi „kontrolované ekonomiky“ či nedostatkem svobody podnikání.
Západní diplomat, který nechtěl být jmenován, mi však vysvětlil, že současná situace v Hanoji je něčím zcela novým: „Neumíte si představit, jak Hanoj vypadala před deseti lety. Téměř nic tu nebylo k dostání; město bylo šedé a večer se v něm nic nedělo. Země se jen pomalu vzpamatovávala z hrůz americké války. Elektrický proud v síti kolísal mezi 100 a 300 volty, na topení se člověk v zimě nemohl spolehnout. Drobné soukromé podnikání bylo dosud v zárodcích. Člověk musel létat za zábavou do Hongkongu či Bangkoku. V Hanoji chyběly jak dobré restaurace a obchody, tak i hotely. Ceny byly závratné, neboť se všechno muselo dovážet z ciziny.“
Tim Page, slavný vojenský korespondent a fotograf, který se v osmdesátých letech vrátil do Vietnamu, vzpomíná ve své knize „Vykolejen ve vítězné zahradě strejdy Ho“, jak žebral o pokoj v Metropolu, tehdy od sklepa ke střeše obsazeném skupinami z „e-bloku“ (východního bloku). Když byl konečně ubytován, jeho postel byla mokrá, záchod přeplněn vodou a z elektrické sprchy trčely dráty. Světlo v této bývalé svatyni francouzského luxusu prostě nefungovalo.
Dnes je Metropol jen jedním z luxusních hanojských hotelů, zcela renovovaný a v mnohém na stejné pětihvězdičkové úrovni jako Raffles v Singapuru. Hanoj má přebytek pokojů v drahých hotelech (pouze 30 % z nich bylo koncem listopadu 2001 obsazeno), stejně tak jako přebytek drahých restaurací a kaváren, jež nabízejí pestrý výběr exotických pokrmů a nápojů z celého světa. Stejně jako v každém velkém městě Asie, se i zde konají degustace evropských, australských a chilských vín, degustace nejlepších kubánských doutníků, filmové festivaly a koncerty vážné i populární hudby z východu i západu. V nejlepších podnicích se střídají světoví kuchaři. Touha po luxusu tudíž pronikla i do tohoto dosud „lidového“ města.
Město se též stává důležitým kulturním střediskem oblasti: žijí tu jedni z nejlepších malířů Asie. Nechybí tu ani skvělí hudebníci.
Místního obyvatele již neudiví, že během jednoho týdne může v Hanoji obdivovat ruský balet v operním divadle a navštívit přednášku velkého režiséra Bertranda Taverniera ve francouzském kulturním středisku.

URBANISTICKÝ SVÉRÁZ MĚSTA
Norman Rodrigue je kanadský architekt, v minulosti zodpovědný za složitou a úspěšnou rekonstrukci starého města Quebeku. Bydlet ve Vietnamu bylo jeho životním snem již od mládí – Norman byl fascinován kulturou Indočíny. V téměř šedesáti opustil pohodlný život v Montrealu a se svojí chilskou manželkou Alicií přijal práci v hanojské pobočce UNESCO.
Pronajal si tradiční vietnamský dům v historickém centru města a koupil si červenou ďábelskou ruskou motorku Minsk (oblíbený stroj mezi cizinci žijícími v Hanoji), se kterou každou sobotu a neděli vyrazí do okolních vesnic a městeček, hledaje zapomenutá architektonická veledíla severního Vietnamu. Poté co se ve městě zabydlel, pustil se Norman do plánu renovace města, jež pokládá za skvost světové úrovně.
„Hanoj je neuvěřitelně svérázné město,“ vysvětluje Norman Rodrigue. „Desítky ulic si zachovaly po desetiletí a staletí svůj ráz. Je to město, jež dosud nepodlehlo západním vlivům; nejsou tu ani McDonaldy, ani mega nákupní střediska. Vietnam obecně a Hanoj konkrétně si váží svých kulturních tradic. Místní kultura není uzavřena jen v muzeích – žije se přímo na ulicích měst a vesnic. Ekonomický růst a skutečnost, že se země rozhodla otevřít okolnímu světu, s sebou přinášejí jistá nebezpečí. Do města nyní proudí zahraniční kapitál a v centru se teď hodně staví. To, co se tu buduje, ale ne vždy zapadá do původního urbanistického plánu města. Hanoj je v podstatě eklektická, její čtvrti jsou však často velmi důkladně plánovány a jedna od druhé se liší. Jsou tu čtvrti tradiční – vietnamské, čtvrti francouzské, spolu se školami, operou, nemocnicemi a úředními budovami. Jsou tu též čtvrti, jež se budovaly během šedesátých a sedmdesátých let. Postavit například mrakodrap uprostřed francouzské vilové čtvrti může narušit ráz hned několika okolních ulic. Místní úřady si však na rozdíl od mnohých úřadů ve velkých asijských městech situaci velmi dobře uvědomují. Nemám tudíž obavy z budoucnosti Hanoje. Bude to brzy velká a krásná světová metropole.“
Hanoj se opravdu snaží vyhnout chybám, jichž se dopustila mnohá města jihovýchodní Asie, když nechala vše v rukou trhu. Byl vypracován urbanistický plán na příští desetiletí; město by se mělo vyvíjet plánovaně a střed nejspíš přežije ve své původní podobě.
Mluví se o znovuzavedení tramvajových linek a o výstavbě moderního metra. Hromadná doprava a infrastruktura jsou snad nejslabšími místy této téměř čtyřmilionové metropole. Existuje tu zatím jen několik autobusových linek, na nichž jezdí zrezivělé a rozpadající se české Karosy a pařížské Saviemy z velmi vzdálených časů Camuse a Sartra.

ÚCTA K DUCHůM
Hanoj je nostalgické město. Větve košatých stromů se dotýkají hladiny jezera Hoan Kien, uprostřed něhož byly v minulých staletích vybudovány dva chrámy. Jeden z nich – Ngoc Son – byl stvořen z úcty k obrovské želvě, která údajně žije na dně jezera a v pradávné minulosti zachránila Vietnam před čínskou invazí. Legendy a pověsti jsou dosud součástí Hanoje. Každý i sebemenší dům má svůj malý oltář (i kdyby to byla jen plechovka se zeminou, v níž se pálí buddhistické tyčinky), který má usmířit duchy. Vedle oltáře se často nechává miska s rýží nebo sklenička s místní pálenkou.
Duchové se uctívají a ve městě se nenajde téměř nikdo, kdo by v ně nevěřil.
Když v centru města stavěla singapurská firma Ascott mohutný výškový komplex Somerset Hanoi Towers, musela se zničit podstatná část slavné věznice, jež pamatovala popravy vietnamských vlastenců francouzskými vojáky, a dokonce i zajaté americké letce, kteří severní Vietnam bombardovali (během války této věznici Američané žertem říkali „Hanoi Hilton“). Přestože se ze zbytků věznice vybudovalo muzeum, většina místních lidí byla zásadně proti tomuto projektu, neboť věřili, že výstavba mrakodrapu uráží duchy těch, kteří ve věznici ztratili život. Firma musela pozvat kněze, místní architekty a speciální poradce na duchy z Číny, v důsledku čehož má nyní každý byt v této budově desítky koutků a lomených čar – to vše proto, aby se zajistil pohodlný pobyt duchů v tomto novém luxusním mrakodrapu.

POHNUTÁ MINULOST MĚSTA
Procházeje se malebnými ulicemi Hanoje, může návštěvník rychle zapomenout na pohnutou historii této země.
Vietnam však musel mnohokrát bojovat za své přežití. Během 20. století ztratil miliony mužů a žen, již padli v boji za nezávislost od Francie, v boji proti Číně a proti invazi Spojených států, jež po sobě zanechala nejen stovky tisíc mrtvých, nýbrž i absolutní zkázu a půdu otrávenou chemickou látkou Agent Orange, stejně tak jako miliony min a malých bomb, které dodnes zabíjejí zemědělce a děti v odlehlých vesnicích.
Jen jednou ze vzpomínek na nedávnou minulost je velké vojenské muzeum, v němž se najdou fotografie z dob brutální „americké války“, stejně tak jako zbytky sestřelených amerických vrtulníků a letadel.
Hanoj byla vždy pokládána za město, které není „příliš přátelsky naladěno vůči cizincům“. Občané severní metropole jsou daleko více uzavření než jejich protějšky v jižním, subtropickém Ho Či Minově Městě. Situace se však rychle mění. Vietnam je mladá země a většina obyvatelstva si již válku nepamatuje. Buddhismus, který rychle proniká zpět do podvědomí lidí, nabádá k tomu, aby se zapomnělo na křivdy a odpustilo těm, kteří je konali.

CIZINCI V HANOJI
Hanoj je drahé město. Luxus si tu mohou dovolit téměř výlučně cizinci. S 350 dolary HDP na osobu za rok je Vietnam dosud velmi chudou zemí, i když s ekonomikou, která za poslední léta roste závratnou rychlostí.
Od cizinců, kteří tu žijí, se očekávají finanční injekce do místní ekonomiky. Hanojské ceny jsou jedny z nejvyšších v jihovýchodní Asii a obecně dvakrát vyšší než v Bangkoku. Za dálkovou dopravu (leteckou i železniční) a jiné služby musí cizinec platit daleko vyšší ceny než místní obyvatelé. I přes vysoké ceny tu však žijí tisíce cizinců z celého světa, ať už jsou to zaměstnanci nevládních organizací, OSN, představitelé firem, nebo prostě lidé, kteří se do tohoto historického města zamilovali.
„Občas dochází k nedorozuměním,“ vysvětluje japonská odbornice OSN. „Vietnamská kultura je velmi svérázná a hluboká. Člověk potřebuje čas, aby se s místními lidmi spřátelil. Pokus o nalezení společného jazyka však stojí za to.“
Paní Pam Scott, Australanka, jež se pyšní doktorátem, je jednou z těch, kteří si již nemohou představit život bez Hanoje. Přijela před lety do Vietnamu na pozvání australské firmy, její dohoda vypršela, ale ona zůstala – otevřela si malé, ale skvěle zásobené knihkupectví s názvem Bookworm („knižní červ“), jež zásobuje cizineckou obec nejnovějšími tituly krásné literatury z celého světa.
Zeptal jsem se jí, co si o Hanoji myslí.
„Obecně řečeno – jsem do Hanoje zamilovaná. Často se mě přátelé z Austrálie ptají, proč? A já jim vždy odpovím: skvěle se tu jí, šijí se tu krásné hedvábné šaty na míru, jež mi sedí, a nikdo se mě tu neptá, jak jsem stará!“ Pak se zamyslí a pokračuje: „Město je krásné. Líbí se mi košaté stromy a jezera, ale také jak se Hanoj stává kosmopolitním městem. Potkávám tu daleko zajímavější lidi než v Austrálii. Většina těch, kteří se tu rozhodnou žít, jsou osoby vzdělané a zajímavé – Hanoj je jako magnet pro ty, kteří něco v životě hledají. A když je vám třeba nanic, když se cítíte mizerně, prostě otevřete okno nebo dveře a vyrazíte do ulic. V Austrálii lidé sedí doma a naříkají, jak jsou sami. Tady se vám na ulici hned zvedne nálada – je tu tolik mladých lidí, děti, tolik pohybu, tolik optimismu a dosud tolik naděje.“
listopad 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group