ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LONDÝN - MĚSTO SVÁZANÉ TRADICEMI

Letadlo Boeing 757 právě dosedlo na plochu londýnského letiště Heathrow, kterým ročně projde přes 64 milionů cestujících. Heathrow je tak bezesporu nejrušnějším letištěm na světě. Nějakou dobu letadlo ještě popojíždí kolem komplexu budov a terminálů, než se moje noha konečně dotkne půdy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Čeká mě kosmopolitní a moderní Londýn. Sedmimilionová metropole dnes žije pulzujícím životem velkoměsta, přitom i na začátku 21. století je pevně spjata se svou historií a tradicemi. Snad jediné, na co se skoro zapomnělo, je tradiční čaj o páté...
Největší londýnské letiště představuje doslova malý uzavřený svět, jehož zastavení, byť na jediný den, by znamenalo celosvětový kolaps letecké dopravy. Když v roce 1946 vzniklo u vesničky Heathrow a létalo z něj devět tisíc letadel do 18 destinací ročně, asi nikdo netušil, že letecký uzel, jemuž vesnička už dávno ustoupila, bude jednou zabírat plochu dnešních 12 km2. Letiště má čtyři terminály a jen za jeden jediný den zde přistane a vzlétne přes 1250 letadel. Není proto divu, že kapacita letiště již přestává náporu cestujících stačit. Leteckou společnost British Airways stojí ročně zpoždění a přeložení letů na jiná, méně vytížená londýnská letiště kolem miliardy dolarů. Naposledy se kapacita Heathrow zvýšila v roce 1986, kdy byl dokončen terminál číslo 4. Od té doby se však počet pasažérů ztrojnásobil, a tak British Airways připravují projekt na vybudování moderního pátého terminálu, který by kapacitu letiště zvýšil o 30 milionů cestujících. Proti jsou však obyvatelé přilehlých oblastí Londýna. Popravdě řečeno se jim vůbec nedivím, letadla totiž při přistání přelétávají nad střechami některých domů. Na druhou stranu jedině výstavbou tohoto terminálu si může Heathrow udržet svou pověst a Londýn zase zůstat nejdůležitějším obchodním centrem Evropy. Je jasné, že jedno bez druhého by nemohlo existovat.

PŘÍSTAV LONDINIUM
Londýn byl odjakživa spojen s řekou Temží. Nebýt toho, že podél této strategické dopravní cesty vedl v roce 55 před Kristem svoje tažení na Británii Julius Caesar, Londýn by tady dnes asi nestál. Římané totiž na břehu Temže založili malý přístav, který pojmenovali Londinium podle starého keltského názvu Llyndin. Věřili, že nalezli zemi bohatství a blahobytu, jisté je, že o rozrůstající se město měly zájem i jiné kmeny.
Velkou úlohu v historii Londýna tak po odchodu římských vojáků sehráli Sasové. Ti odmítali žít v původním římském městě, a tak si na východ od něj postavili své vlastní. Tak došlo k rozdělení Londýna na dvě části - City (původní římská osada) a Westminster (nově postavená část). Po vpádu Normanů do Londýna se City stalo centrem obchodu a Westminster, kde si Eduard III. Vyznavač založil svůj dvůr, centrem vlády a církve. Toto rozdělení vydrželo až do současnosti.
Kdykoliv postihlo Londýn nějaké neštěstí, vždy mělo pro britskou metropoli přímo katastrofální následky. V roce 1665 zachvátila město epidemie moru, který měl na svědomí přibližně 100 tisíc lidských životů. Hned o rok později zase při pětidenním Velkém požáru lehlo popelem zhruba 13 tisíc budov včetně mnoha významných historických památek. A aby toho ještě nebylo málo, nesmazatelnou stopu do dějin Londýna vryla i druhá světová válka, během které byla při bombardování zničena velká část historického jádra. Možná právě díky těmto tragédiím, které zasáhly do života tisíců lidí, jsou Londýňané na své historické památky nebývale pyšní a své tradice si střeží jako oko v hlavě. Proč by si jinak Británie stále držela statut konstituční monarchie, a i když popularita královny Alžběty II. za poslední dobu poněkud klesla, je tato charizmatická dáma stále velmi oblíbená. Je totiž součástí strastiplné historie hrdé země Albionu.

PROBLÉMY DNEŠKA
První, co turistu po příjezdu do Londýna praští do očí, je nepořádek na ulicích. Vedení města se sice tváří, že žádný problém neexistuje, ale lidé mají opačný názor. V centru města prakticky nenajdete jediný odpadkový koš, což by mělo turisty přimět, aby si své odpadky odvezli z centra pryč. Snaha města ale evidentně vyznívá naprázdno, protože většina lidí si s odhazováním obalů od svých hot dogů evidentně hlavu neláme a z britské metropole se tak kromě nejdražšího města stává město silně znečištěné. Stejné problémy v poslední době řeší i londýnské metro, odkud byly odpadkové koše odstraněny před několika lety z obav před možnými teroristickými útoky. Každým rokem se na nástupištích nasbírá kolem 5 tun odpadků. Poněkud vtipně pak na mě působily informační tabule, které hrdě oznamovaly, že řeka Temže je v současnosti nejčistší metropolitní řekou v Evropě. Při pohledu na plovoucí PET láhve a jiné odpadky můžu s klidem prohlásit, že naše Vltava je mnohem čistší.
Asi ani malé dítě již nemůže překvapit, že se v Anglii jezdí vlevo (kromě jediné ulice - Savoy Court). Všichni o této evropské raritě víme, ale zaskočilo mě, že si tady nikdo příliš neláme hlavu s dopravními předpisy. Jak řidiči, kterých po Londýně jezdí předepsanou rychlostí opravdu minimálně, tak samotní chodci. V Londýně se třeba vůbec nerespektuje světelné značení na přechodech pro chodce, mnohem důležitější je, zda se právě blíží nějaké auto. Nejprve jsem sice tvrdošíjně stál na červenou sám v proudícím davu, ale když kolem mě přecházela i dvojice policistů, vzal můj respekt k pravidlům definitivně za své. Řidičům pak většinou nezbude nic jiného, než před přechodem zastavit. Ti otrlejší - zejména messengeři na motorkách - však jen bez sebemenšího přibrzdění zahoukají a je jen na chodci, jestli uskočí, či nikoliv. Dodnes nechápu, že jsem nebyl svědkem ani jedné nehody...

NEJSTARŠÍ METRO SVĚTA
Dnes vedení města trápí hustá a pomalá doprava v centru metropole. Stejné problémy však měl Londýn odjakživa. V polovině 19. století přišla společnost Metropolitan Railway s relativně prostým nápadem: dostat vlaky pod zem a ulehčit tak dopravě na povrchu. Bylo to v době, kdy nikdo o žádném metru nikdy neslyšel, nikdo ani pořádně nevěděl, jak takový tunel pod ulicemi města vykopat. Nakonec byla použita tzv. metoda „cut and cover“, což znamená, že se vyhloubily jámy, vystavěl se tunel s klenbou a vše bylo zase zpátky zahrnuto. Byla to rychlá a účinná metoda, která však měla příliš destruktivní účinky na okolí. Přesto v roce 1863 vyjel na trať dlouhou šest kilometrů první vlak - tehdy ještě parní. Od tohoto roku se také datuje vznik prvního metra nejen v Londýně, ale vůbec na celém světě.
Doprava v podzemí rychle získávala na popularitě, a když v roce 1890 vznikl první tunel vybudovaný moderním způsobem, tak jak ho známe dnes, dostalo londýnské metro dnešní název The Tube. Na začátku 21. století je zdejší metro největší na světě, má dvanáct linek, 275 stanic a 408 km kolejnic. Přestože je ve světě hodnoceno jako jedna z nejméně bezpečných a pohodlných podzemních drah na světě, Londýňané jsou na něj patřičně hrdí a nehodlají na něm nic měnit. Je součástí jejich historie a mnozí z nich si ještě nyní pamatují na týdny strávené v podzemí při bombardování města během druhé světové války. Dnes už sice nejsou volně přístupné nejstarší části stanic, ale přesto si můžete být jisti, že se procházíte kolem zdí, které jsou mnohdy starší než osmdesát let. A je to také poznat. V tunelech ani ve stanicích není zavedena klimatizace, takže se v letních měsících můžete setkat s informačními tabulemi, co dělat, když se vám udělá z velkého horka nevolno. Všechny prostory jsou tady navíc stísněné a malé, na bezpečnostní opatření radši ani nemyslet. Nikde nejsou vidět žádné únikové východy, v tunelu je často mezi vlakem a stěnou tunelu pouhých několik centimetrů. Právě proto mají nehody v londýnském podzemí většinou katastrofální následky. V roce 1975 musela být zpřísněna bezpečnostní opatření potom, co ve stanici Moorgate na Northern Line zahynulo při nehodě 43 lidí. Ani to však nepomohlo, neboť o dvanáct let později zahynulo při velkém požáru na King’s Cross 31 lidí.
Na druhou stranu je londýnské metro až překvapivě dobře fungující systém, díky němuž se dá dostat po Londýně prakticky kamkoliv. Až na několik stanic, kde se kříží dokonce čtyři linky, je všechno přehledné a jasné, takže v Londýně ani nemůžete zabloudit. A kdyby náhodou, na každém kroku najdete pracovníka v modré uniformě, který vám ochotně poradí. Stačí jen na pár vteřin zaváhat u plánku metra, a hned k vám jeden pracovník přiskočí a nabídne vám pomoc. Často jsem byl svědkem pro mě neuvěřitelného jevu - zaměstnanec pomáhal nevidomému či zdravotně postiženému člověku při cestě z metra. Když porovnám vytíženost a kapacitu pražského a londýnského metra (každoročně využije jeho služeb necelá miliarda lidí), jen žasnu nad ochotou zdejších pracovníků, se kterou jsem se v našem hlavním městě snad ještě nikdy nesetkal.

MĚSTO ZASLÍBENÉ UMĚNÍ
Být v Londýně, a přitom nezajít do žádného divadla, by byl zcela jistě hřích. Neznám totiž žádné jiné město na světě, které by tak milovalo umění a divadlo zejména, jako britská metropole. Zlí jazykové sice tvrdí, že je to dáno nevlídným počasím, které donutilo Angličany hledat zábavu v suchu divadel či koncertních síní, ale pravda bude asi někde jinde. Chceme-li totiž vystopovat pravé příčiny, musíme se vypravit až do 16. století, kdy byla země za vlády Tudorovců na vrcholu svého rozkvětu. Do Londýna v této době přijížděly tisíce přistěhovalců z celého světa a s nimi i jejich kultura. Kromě velkých a renomovaných divadel se tak v Londýně zrodilo již tehdy mnoho experimentálních a alternativních scén, které v tradici pokračují úspěšně dodnes. Všude v metru lákají barevné plakáty na ty „zaručeně“ nejnavštěvovanější a nejlepší komedie, muzikály a opery v Londýně, turistovi už jen zbývá si z té nekonečné plejády vybrat. A že je z čeho vybírat. Vždyť jen ve West Endu - londýnské obdobě newyorské Broadwaye - najdete kolem čtyřiceti velkých divadel, a to ani nepočítám desítky dalších malých scén v okolí centra, které často působí po hospodách. Anglický kritik a historik Samuel Johnson jednou prohlásil: „Kdo je unavený Londýnem, je unavený životem, protože v Londýně je všechno, co život nabízí,“ a já mu musel dát při procházce nočním Londýnem za pravdu...
Návštěvu některého londýnského divadla jsem rozhodně nechtěl promeškat, a tak jsem listoval magazínem Time Out a přemýšlel, na co zajít. Tento týdeník přináší ty nejčerstvější tipy na kulturní události už od roku 1968 a dnes je vůbec nejprodávanějším magazínem v Londýně. Občas se sice v jeho historii objevily skandály s neobjektivním hodnocením divadelních her, ale jak jsem později zjistil, nemohlo to mít na divácký zájem určitě žádný vliv. Většina divadel je totiž dnes vyprodána na několik dní dopředu a lístek bez včasné rezervace seženete jen těžko. Mám totiž pocit, že v nich spíše než o samotnou hru jde o neopakovatelnou atmosféru a pocit, že jste „u toho“.
Nakonec jsem se rozhodl pro Shakespeara, neboť díla tohoto celosvětově významného dramatika jsou v Londýně rozhodně nejhranější. Slavný rodák z nedalekého Stratford-upon-Avonu je pro Angličany opravdu vším. Jeho skutečný význam pro místní sice nemůže obyčejný turista pochopit, ale může se o to alespoň pokusit. A nejlépe v nádherném divadle Globe, pro které Shakespeare psal své geniální hry a jež se v roce 1599 stalo prvním divadlem v Londýně patřícím přímo herecké společnosti. Dnešní Globe, stojící na břehu Temže, je sice jen kopií původního divadla, ale zato kopií velmi zdařilou. Přestože se dochovalo jen málo záznamů o původní podobě divadla, jeho přesné poloze a parametrech, vyrostlo v roce 1997 během čtyř let divadlo, které se liší od toho původního, zbořeného v roce 1644, zřejmě jen nepatrně. Kvůli bezpečnostním opatřením se musela při rekonstrukci kapacita snížit o polovinu, a sice na 1500 diváků, místo dvou východů jsou zde východy čtyři a přibyly také nutné rozvody elektřiny. Stačí však, aby se divadlo zaplnilo do posledního místečka, na scénu vstoupili herci v dobových kostýmech, a dýchne na vás vzrušující atmosféra doby, kdy se ještě popravovalo za nesprávné náboženské vyznání, kdy Angličané vedli války se Španělskem a kdy se slavný Guy Fawkes pokusil vyhodit do povětří budovu parlamentu.
Vstupenky se mi podařilo sehnat na představení Večer tříkrálový, které se jako jediné v Londýně hraje stejně, jak ho Shakespearova divadelní společnost hrála před 400 lety. To mimo jiné znamená, že herci mohou být pouze muži, což v dnešní době dává hře neobvyklý humorný nádech. Nejlevnější vstupenka za 5 liber je do míst před jevištěm, kde kdysi sledoval hru vestoje ten nejchudší lid. V jakési kruhové aréně jsou kolem jeviště ve třech patrech místa k sezení pro vážené občany. Globe je totiž částečně nezastřešené divadlo vycházející z půdorysu původních římských amfiteátrů.
Divadlem jsem byl skutečně nadšený. Moje obavy, zda bude hercům dobře rozumět, se brzy rozptýlily. Kdysi je při představeních rušily hlučné lodě na Temži, kopyta koní a rachot projíždějících kočárů. Dnes už koně s kočáry kolem divadla nejezdí, ale v pravidelných intervalech nad divadlem přelétávají dopravní letadla. Akustika je však bezvadná, hlavně pokud je divadlo zcela zaplněné diváky, což je zřejmě vždy. Do Globe za pět let jeho novodobé historie zavítalo již přes 700 tisíc návštěvníků! Titul Nejlepší turistická atrakce v Evropě divadlo získalo dokonce již rok před svým oficiálním otevřením, kdy se na jeho stavbu chodily dívat davy zvědavých turistů.

PEVNOST S KRVAVOU MINULOSTÍ
Davy turistů směřují každý den metrem na Tower Hill, aby navštívili slavný Tower of London. Spolu s muzeem voskových figurín Madame Tussaud’s Wax Museum a London Eye patří mezi tři nejvyhledávanější atrakce. Krví nasáklá minulost pevnosti, kterou veřejnosti již na konci 17. století zpřístupnil Karel II., táhne turisty opravdu z celého světa. Když jsem procházel kolem mohutných zdí a pozoroval je s hledáčkem fotoaparátu u oka, marně jsem přemýšlel, co je sem táhne ze všeho nejvíce. Stovky uvězněných a popravených během téměř tisícileté historie Toweru, korunovační klenoty a rozsáhlá sbírka zbraní a brnění, nebo tradice, kterými je Tower protkán? Už jen tradiční Yeoman Warders - strážci ve známých červeno-černých uniformách, kterým se poněkud hanlivě přezdívá „Beefeaters“, jsou toho jasným důkazem. Ti jsou s historií Toweru spjatí od samého začátku, kdy hlídali pevnost a později i vězně. Lepší postavení (a také současnou uniformu) však získali až v polovině 16. století za vlády Jindřicha VI. Přestože jejich úloha při „hlídání“ Toweru je dnes již spíše jen formální, stále - podle tradice - bydlí všech 42 yeomanů přímo za hradbami pevnosti a již po 700 let každý den slavnostně uzamykají hlavní bránu. Stali se pro Tower takovým symbolem, že není nikdo povolanější provádět po pevnosti turisty, než právě tito většinou vysloužilí vojáci britské armády. Způsob, jakým to dělají, je opravdu nezapomenutelný. Yeoman vykládal vtipně, poutavě a srozumitelně, takže naše skupinka se během jeho výkladu zvětšila snad třikrát.
Co mě však v Toweru nemile překvapilo, byla prezentace korunovačních klenotů, které jsou zde uloženy od 14. století. Ty mají své místo v několika bíle vymalovaných místnostech s obřími projekčními plátny, na kterých se neustále dokola promítají záběry z korunovace současné královny Alžběty II. Vrcholem nevkusu pro mě byl na zemi instalovaný pohyblivý pás, který vozil unavené turisty kolem expozic s korunovačními klenoty.

KOLO ŠTĚSTÍ
Londýn je sice plný zajímavých historických památek a monumentů, ale turisté chtějí něco víc. Chtějí atrakci, která bude zajímavá, zábavná, a do níž se mohou nějakým způsobem zapojit. To byla také hlavní myšlenka dvou architektů Davida Markse a Julie Barfieldové, kteří přišli se zajímavým nápadem, jak oslavit příchod nového milénia. V roce 1995 předložili projekt obřího kola, které bude nejen svým otáčením symbolizovat změnu času a století, ale také podobně jako známé ruské kolo na poutích vozit turisty a poskytovat jim úchvatný pohled na Londýn. Gigantická stavba s názvem London Eye, která nyní stojí na břehu Temže v samém středu města, byla dokončena na začátku roku 2000 a dnes je jednoznačně nejnavštěvovanější atrakcí Londýna. Se svými 135 metry v průměru je „oko“ třetí nejvyšší stavbou v Londýně, což je jedním z hlavních důvodů, proč za dva a půl roku zaplatilo za třicetiminutovou projížďku 8,5 milionu návštěvníků (mezi nimi i hvězdy jako Gwyneth Paltrow, Jude Law a Victoria Beckham).
Je to dvakrát více lidí, než se původně předpokládalo, a o svoji budoucnost se tak jistě bát nemusí. Kolo za 75 milionů liber se na rozdíl od kopulovité stavby Dómu v Greenwich, která měla také přivítat nové tisíciletí, ale Londýnu se moc nepovedla, již definitivně stalo novou dominantou britské metropole a nyní se vážně uvažuje o prodloužení jeho životnosti. Původně se mělo London Eye točit jen do roku 2005, ale vzhledem k obrovskému zájmu turistů nejspíše dojde k prodloužení až do roku 2027. Vlastník kola - společnost British Airways - však věří, že se bude točit mnohem déle...
květen 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group