ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HRAJÍCÍ NOMÁDI

Za oknem se míhaly špatně nasvícené stanice a tmavé tunely - uklidňující obrazy po uspěchaném dni. Cestující mlčeli. Každý uzavřen do své ulity s vlastními myšlenkami, radostmi i starostmi. Skřípající vagon metra se pomalu sunul do další pařížské stanice. „Bonžúr, dámy a pánové,“ vtrhli do vozu v obnošených tesilových oblecích, nasáti potem horkého dne. „Právě máte čest vidět slavného houslového majstró virtuózo mesijé Kostica.“ Houslista se obřadně uklonil a jeho neoholená tvář a unavené oči ožily. „A tohle je majstró Constantin, nejlepší harmonikář na světě. Budeme vám hrát k potěšení a radosti,“ hřímali...

CeAUŞESKA NECH V HROBĚ
Skladby patřily k Paříži a Francii, přidali i něco z divoké balkánské hudby. Několik poděšených turistů si okamžitě zapínalo kabelky a batohy a tiskli prsteny a zlaté řetězy na krku. Pár lidí si zacpalo uši, ale jeden veselý pár začal divoce tančit nezvyklé erotické variace. Určitě mohlo být něco zajímavého k vidění, ale starší energická dáma nevydržela, jako mladice skočila na improvizovaný parket, odstrčila dívku a chopila se jejího partnera. Její exhibice vyvolala vlnu veselí. Pak ještě závěrečný potlesk, sólový přídavek houslisty, který výstup prožíval s opravdovým procítěním, poděkování za pozornost a žádost o malý příspěvek, která otevřela peněženky i původním skeptikům. Pak přišla chvíle odpočinku, rychlé utření potu do špinavého kapesníku a krátký zamyšlený pohled do tmavého tunelu. V následující stanici vystoupili a přeběhli do vedlejšího vagonu. Scénář byl stejný.
„Držte hubu a táhněte odsud! Kdo to má poslouchat!“ vběhl po chvilce do vozu rozzuřený strojvůdce. „Nemáte tu co dělat, vůbec se nemůžu soustředit na svoji práci s těma vašima odrhovačkama! Sbalte si ty svý krámy, nebo zavolám policii!“ nadával hudebníkům nevybíravě. Sklopili oči a slušně se omluvili. Bez dalších řečí mířili z vozu. Harmonikář se usadil na lavičce nástupiště, odplivl si a zapálil cigaretu. Každé popotáhnutí navracelo do jeho tváře pomalu klid a pohodu. Houslista ale se zaťatou pěstí hrozil sprškou nadávek do tmavého tunelu za mizejícím vlakem. Nevydržel jsem: „Buna ziua,“ říkám rumunsky dobrý den. Nečekal jsem takové překvapení. Posbíral jsem další zbytky rumunštiny, po chvíli přišla vhod i zatracovaná ruština. „Z Prágy, och, och,“ nadšeně si povzdechl harmonikář. „Tam jsem kdysi byl na výletě, krásné město, jo ještě za Ceaus5eska. To byly časy, práce bylo dost, jídla také a méně starostí.“ „Ceaus5eska nech v hrobě,“ přerušil nostalgické vzpomínky dosud naštvaný houslista. „Ceaus5eska nech tam, kde je. Bez něj je nám líp, vždyť nám vzal mládí. Jo, Ceaus5escu byl jednak všemi milovaný, ale zároveň také zatracovaný. Těžko bysme za něj byli v Paříži.“ Po krátké odmlce pokračoval: „Práce doma moc není. To víš, v Rumunsku nemají lidé peníze. Tam se dá těžko uživit muzikou. Dělal jsem už všelicos, ale nejvíc mě táhnou moje housle. Jsme vlastně taková malá skupina, která se tímto hraním v metru snaží nějak lépe protlouci životem. Mám radost, když se to lidem líbí, ale občas je spousta problémů. Strojvůdci nás nemají rádi, policajti taky ne.“ „Už to není, co bývalo,“ vpadl do monologu Kostici harmonikář Jon. „Je tu příliš velká konkurence, letos přijelo více skupin od nás, a tak lidi nechtěj moc dávat. Nebýt štědřejších turistů, asi bysme se museli vrátit domů, snad jedině zbývá šance zavítat znovu do Bruselu, tam to je taky dobré.“ „Ale nestěžuj si pořád,“ pokračoval Kostica. „Vždyť máme co jíst, srandu užijeme, a kde jinde bych mohl beztrestně obejdat okolo modelek a objímat úžasný ženský,“ zasmál se Kostica. „A co v Praze, tam je taky metro, nebyla by tam pro nás šance?“ vyzvídal Jon. „Mají tam rádi hudebníky? Co policajti, nedělají tam zbytečný problémy?“ „Neblbni, Jone, to bude stejný jako v Bukurešti, máme stejnou socialistickou minulost. Když nám pošleš fotografie, můžeš jít s námi a my tě provedeme po metru,“ pokračoval Kostica. Plácli jsme si a stal jsem se součástí týmu. Jon si nakonec neodpustil poznámku, že se v Praze stejně ukáže a možná vezme rodinu, aby si víc vydělali. Při představě, že se před mojí garsonkou objeví Jon s jeho dvacítkou unavených příbuzných, mně docela zamrazilo.

POZOR, POLICEJNÍ RAZIE
Tmavá úzká nekončící chodba nás pomalu vedla na linku 2, kde mezi Eiffelovou věží a legendárním Montmartrem jezdí hodně turistů. Muzikanti jejich zvyky znají dokonale. A taky labyrint chodeb, tras a přestupů. „Jestli náhodou nemáš lístek, těm a těm chodbám se radši vyhni. Revizoři si vybírají místa, kde mají nejrychlejší šanci polapit černé pasažéry, přeskakující vstupní turnikety. Naštěstí muzikantů si moc nevšímají a tolerují je,“ radí mi moji noví kamarádi. Vybavil se mi zásah revizorů a ochranky, který jsem viděl předchozí noci. Vražedné gorily se s nikým příliš dlouho nebavily. Vzdorující agresivní muž pro ně nebyl žádný problém. Bez řečí s ním mrštili o zeď chodby, a tak se domohli identifikace a zaplacení pokuty. Po této zkušenosti jsem radši předem zaplatil.
Na další štaci linky 2 jsem svědkem dalších představení. Několik hodin s hudebním doprovodem uběhlo jako voda a Kostica s kručícím břichem zavelel odjezd směr základna. Prý na oběd. Blížili jsme se ke stanici Nation, hlavnímu stanu hudebníků, a začínali se rojit zdravící kolegové s různými nástroji, reproduktory na kolečkách a dokonce i loutkami. Nadzemní stanice jich byla plná. Seděli na lavičkách, kouřili, jeden starší Rumun ve skrytu harmoniky přepočítával dnešní hubený výdělek. Další hltavě polykali suché bagety a popíjeli balenou vodu. Kostica mě obřadně představil své ženě Jolaně a dvacetiletému synovi Adrianovi. Celý rodinný tandem byl na cestách kvůli nezbytným penězům na novou střechu v rodné vsi Dobrotesti. Ačkoliv mnozí vrstevníci Adriana již studovali, jeho lákal neklidný potulný život muzikanta. V jejich rodině se vždycky našel někdo nadaný hudebními múzami, a to od dob dávno minulých. „Prostě to umíme od přírody, ani jsem se nemusel moc učit. To víš, vůbec toho nelituji, je to pro mě ohromná zkušenost,“ poznamenal Adrian. „Poznám lidi, trochu svět a eura taky nejsou k zahození. Až mě to přestane bavit, chtěl bych studovat. Tady je to docela dřina, brzy ráno opouštíme ubytovnu, pak celý den hrajeme a vracíme se znovu v brzkých ranních hodinách. Někdy nás pozvou zahrát do baru nebo klubu, jindy zkoušíme štěstí v nočním metru. Vždycky to nějak dopadne. V Paříži se mi docela líbí, jsou tu přátelští lidé, spousta památek. Škoda, že jsem toho zatím moc neviděl. Pořád hrajeme a asi nám nezbude čas podívat se na Monu Lízu.“ „Tu nepotřebuješ vidět, podívej se na svoji mámu, to je pravá Mona Líza,“ pronesl Kostica s úsměvem a objal hrdě svoji manželku.
Pak následovalo hromadné fotografování na památku, ale několik Rumunů chtělo ode mne za fotografování 100 eur na osobu. Adrian mě naštěstí duchapřítomně vtlačil do právě odjíždějícího metra. „To víš, ne všichni lidé jsou stejní. Touží po penězích. Nemají život lehký, a tak zkoušejí různé možnosti, co kdyby? Vědí, že přežijí jen ti nejsilnější,“ vysvětluje trochu v rozpacích.
Jolana zpívá francouzsky tesklivé šansony o lásce a utrpení. Její mikrofon je s hudbou v pozadí napojen do reproduktoru na kolečkách, který obstarával Adrian. Ten ke smutným písním ještě rytmicky chřestí tamburínou. A zase různé reakce posluchačů: pán v brýlích si nadšeně zapisuje texty a dožaduje se adresy, tak dobrého prý ještě nikoho nenašel. Znuděný mladý pár si během představení zkouší všechna zvonění svého mobilního telefonu. Muzika ale probouzí i fotbalové fanoušky s nedopitým pivem. Začali divoce mávat vlajkami, překřikovat hudbu a poloprázdné láhve vrhali směrem k hudebníkům. Matka se synem se už nemohou dočkat, až vystoupí.
Ale na stanici už stojí konkurence s harmonikami. Konkurenční boj zuří víceméně ve všech přestupních stanicích. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Nezbývá než si vystát frontu na nástupišti. Většinou platí i pravidlo, pokud ve voze již někdo hraje, nově příchozí složí nástroje ke dveřím a odpočívají. Teď ale ve stanici Charles de Gaulle Étoile zavládl zmatek. V turisticky frekventované stanici (to kvůli monumentálnímu Vítěznému oblouku), která zároveň slouží jako přestup, se koná policejní razie. V tom nenadálém chaosu nejdříve zmizely hudební instrumenty, pak se vypařili i moji přátelé. Spatřil jsem je v odjíždějícím vlaku a už se věnovali svému řemeslu.
Ti se ve světě určitě neztratí, pomyslel jsem si. Lidé je považují spíš za žebráky, právě oni jsou ale jako jedni z mála opravdu svobodní. Neomezují je žádné konvence, zákazy, žijí v přítomnosti, ze dne na den. Jejich živobytí je tvrdá dřina, ale také něco, co se z tohoto světa pomalu vytrácí - jedinečnost a neopakovatelnost života.
červenec - srpen 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group