ikoktejl

Přejít na kompletní obsah Koktejlu 11/2015

Příběhy dušičkové

Když jsem byla malá, ráda jsem podnikala výlety se strejdou Pavlem. Byl originál, což se projevovalo i tím, že jsme v rámci našich vycházek několikrát zabrousili také na hřbitov. U hrobů jsme zapalovali svíčky, kytkám doplňovali vodu a tu a tam oprášili zanedbaný náhrobek za laskavého přihlížení nebožtíků z černobílých fotografií. Naše dušičkové výpravy se mi silně vtiskly do paměti. Nevím, jestli ze strejdovy strany šlo o pokus, jak dítě v praxi seznámit s lidskou smrtelností, řadu věcí jsem si ale začala uvědomovat… Hřbitov pro mě byl místem ticha, kde odpočívají babičky, dědové a pradědové a my je tam chodíme navštěvovat a postarat se o jejich příbytek. Později pro mě hřbitov představoval unikátní sbírku lidských příběhů, z nichž mnohé by neměly být zapomenuty. Pokud se tak stane, je to selhání smrtelníků. Pro zajímavost, třetinu uren si v České republice nikdo nevyzvedne, což je fakt, který šokoval naše sousedy z katolického Polska. Znamená to snad, že nemáme rádi naše předky nebo to odráží postoj českého neznaboha, pro kterého lidská pouť kremací končí? Na Taiwanu jsem viděla pragmatický přístup k posmrtnému životu. Pozůstalí nakupují papírové miniaturky běžného zboží jako jsou pračky, mikrovlnky a podobně a ty pak v chrámech spálí a tímto způsobem je pošlou nebožtíkům, aby na druhém břehu nestrádali. Pálí se i papírové peníze. Jak se dočtete v tomto čísle, ve Vietnamu také na předcích nešetří, vidět to můžete na hřbitově, který je přehlídkou okázalosti a uměleckých výstřelků, zároveň je zajímavou architektonickou studií. Nepostarat se o nebožtíka je ve vietnamské kultuře považováno za nestoudné. My jsme se v rámci našeho dušičkového tématu vypravili na bohnický hřbitov, jestli jste se dosud nebáli, vězte, že začít věřit na duchy, není obtížné.

Mějte krásný listopad špatnému počasí navzdory,

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka