ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VANCOUVER - OD OCEÁNU DO OBLAK

 

V právě otevřeném Národním divadle zněly tóny Smetanovy Libuše, tady ve větru šuměly koruny cedrů a jedlovců. V Praze se budovala kamenná nábřeží a na tichomořském pobřeží Britské Kolumbie se tísnila malá zablácená osada, kam se dalo dostat jen dvouměsíční plavbou kolem Hoornského mysu Jižní Ameriky. První vlak transkanadské železnice sem z Montrealu dorazil až roku 1886 a Vancouver začal růst. Největší západoamerický přístav má dnes dva miliony obyvatel a během příštích desetiletí plánuje tento počet zdvojnásobit.

ZA VŠECHNO MOHOU VYDRY A KAPITÁN VANCOUVER
Mořské vydry jsou zvědavá a hravá zvířata, u kterých návštěvníci zoologických zahrad dokáží prostát celé hodiny. Osmnácté století k nim mělo poněkud jiný vztah - jejich kožešina byla ceněna stejně jako sobolí, ne-li víc. A proto první kontakty, které běloši navázali s indiánskými kmeny na tichomořském pobřeží Severní Ameriky, měly jeden cíl: získat vydří kožešiny, případně něco vyzvědět o zlatu.
Prvním, kdo podrobně prozkoumal tyto oblasti, byl kapitán George Vancouver (1757-1798), který se již dříve v těchto vodách plavil pod velením Jamese Cooka. Z Anglie vyplul v dubnu 1791 a vrátil se v říjnu 1795. Zmapoval 2780 km pobřeží, uplul obdivuhodných 104 600 km a dalších 16 000 km upádloval v ústích řek a úzkých fjordech. Na své cestě obeplul i největší ostrov u západního pobřeží amerického kontinentu, dnešní ostrov Vancouver, vzdálený jen hodinu plavby od města Vancouver, kde pak roku 1842 založili Angličané pevnost Victoria, obchodní základnu Společnosti Hudsonova zálivu (Hudson Bay Company).
Když se pak k západnímu pobřeží přibližovala stavba transkanadské železnice, ostrovní přístav Victoria byl pro ni nepoužitelný. Za svůj pacifický terminál si vlak vybral tehdy zapadlou pevninskou „díru“ - začínající osadu Vancouver. Třísetdvacetitisícová Victoria sice i dnes zůstává hlavním městem Britské Kolumbie, ale mladší, bouřlivě se rozvíjející a mnohem větší Vancouver je centrem obchodu, dopravy a průmyslu.
A mořské vydry? Poslední byly zabity na počátku 20. století. Až v 70. letech byly dovezeny z Aljašky a znovu vysazeny na severním pobřeží ostrova Vancouver.

KONOPÍ A BÁJEČNÉ KLIMA
Vydry si moc dobře pamatují, že člověku je lepší se vyhnout, a tak kdo je chce vidět, zajde do vancouverského Akvaria. Zajímavé jsou zde ovšem nejen vydry a jiní mořští savci. Je neděle a kolem bazénů postávají davy lidí. Obličeje jsou přehlídkou snad všech národností světa. Ne nadarmo se říká, že typický Kanaďan je ten, kdo není původem z Kanady.
Stejně pomíchané a pestré je i to, co se první dny o městě dovídáme. Vancouver má přívětivé, mírné klima, které v 60. a 70. letech přitahovalo hippies z celého světa (leží na téměř stejné zeměpisné šířce jako Praha, ale jeho počasí ovlivňují teplé pacifické proudy). V 90. letech sem zase utíkali v obavách před čínskou vládou bohatí obyvatelé Hongkongu.
Je bezpečný, na jeho předměstích se ještě nedávno nezamykala auta a velká přízemní okna v zahradách bez plotů nejsou pozvánkou pro bytové zloděje.
Je městem mrakodrapů a jeho centrum (Downtown) silně připomíná Manhattan či Singapur. Je i městem statisíců čistých domků s předzahrádkami evokujícími starou dobrou Anglii, pod jejíž vládu provincie Britská Kolumbie, a tím i Vancouver, formálně stále ještě spadá.
Je tolerantní ke všem národnostem a je víc než tolerantní ke gayům a lesbičkám. Alkohol by však raději neviděl, i když nápisy „Zákaz konzumace alkoholu na plážích“, které jsou k vidění po celé Britské Kolumbii, ve Vancouveru chybí. Boj proti cigaretám je jednoduchý, vláda nasadila tak vysoké daně, že jedna krabička o 25 cigaretách vyjde v přepočtu téměř na 200 korun.
Držení lehkých drog bylo nedávno dekriminalizováno, nikoliv však jejich prodej a pěstování. Jenomže dlouhé teplé léto vytváří až lákavě ideální podmínky pro pěstování konopí. Proto na jihu Britské Kolumbie včetně Vancouveru a jeho nedalekých ostrovů může zrát vysoce kvalitní „tráva“. Pro svou potřebu si ji s láskou pěstují a pečlivě opatrují poněkud přestárlí hippies, žijící beze spěchu na ostrovech v zálivu (Gulf Islands v Georgijském průlivu). Příliš se nemluví o tom, že asijští obchodníci kupují ve Vancouveru celé obytné domy, v nichž pak místo lidí žije a zraje hydroponickým způsobem pěstovaná marihuana. Majitelé se vždy několikrát změní, a když policie takový dům najde, jeho vlastníka nikdy nemůže odhalit. V obchodě s marihuanou se tu prý točí větší peníze než v obchodě se dřevem, jenž je v Britské Kolumbii jedním z nejdůležitějších.

BÍLÁ SKÁLA A AVENUE ČÍSLO NULA
„Až přijedete, můžete bydlet u nás,“ zvali nás známí z Vancouveru. Až na místě zjistíme, že jejich část Vancouveru, zvaná White Rock, leží 40 km od Downtownu, těsně u hranic se Spojenými státy (na pláži u něj stojí osamocená skála, kterou námořníci natírali na bílo místo majáku, odtud název Bílá Skála). Po prvním, trochu zklamaném pohledu na nenápadnou sterilní uniformitu místní masové výstavby rodinných domků objevíme v rozlehlých zahradách s obrovskými stromy i zástavbu starší. V takovém domě žijeme týden a čekáme, až se přátelé vrátí z Cejlonu.
„Prosím, vyneste v pondělí ráno popelnici a roztříděný odpad před zahradu,“ zůstala na stole prosba. Neseme všechno ven raději už večer. Ráno nemají popeláři co odvážet a my uklízíme zbytky odpadků z celého trávníku. Sousedé vysvětlují, že plechovky a plasty odvezli bezdomovci v ukradených nákupních vozících ze samoobsluh, aby je po deseti centech za kus vrátili. O většinu zbytku se v noci postarali kojoti a mývalové. „Chcete fotit mývaly? No, to musíte do Vancouveru k popelnicím, tam je jich nejvíc,“ smáli se později strážci národních parků.
Žijeme v dvoumilionové moderní městské aglomeraci, a přesto jsme neuhlídali zeleninu ani květinové záhony na zahradě našich přátel - okousali je jeleni. Když Steve po návratu poprvé startoval auto, vysypalo se z motoru rozkousané gumové těsnění. Mávnul nad tím rukou: „Zase ty veverky, asi stavěly hnízdo,“ a dodal, že v zimě se chodí hřát pod kapotu jeho trucku. Při ranním startování pak skáčou veverky a čipmankové z motoru do všech stran (čipmank je nejmenší severoamerická veverka, která si velice rychle zvykla na spolužití s člověkem). Vydali jsme se k moři do centra White Rocku, ale na jeho vyšperkovaném nábřeží s hotýlky a restauracemi se v sobotu odpoledne nedalo zaparkovat. Pokračujeme proto až na Avenue 0, což je silnice vedoucí podle americko-kanadských hranic. Až do 11. září 2001 byla tato 2400 km dlouhá hranice nejdelší nehlídanou hranicí na světě.
I teď si ji nejprve ani neuvědomíme, protože nenápadně šedivé malé patníky jsou často zarostlé vegetací. Člověk zpozorní, až když vidí dvě souběžné silnice, obě obousměrné, obě mají po obou stranách dopravní značky. Na té bližší jsou vzdálenosti v kilometrech, u druhé, americké, jsou v mílích. Americká má lepší asfalt, kanadská je používanější. Za americkou silnicí jsou sýpky a pole, na kanadské straně plantáže malin velkých jako třešně a podél plotů zrají divoce rostoucí ostružiny. Samotnou hranici tvoří zcela obyčejný, metr široký silniční příkop. Joggující Kanaďan u něj svačí ostružiny a přes čáru si povídá s americkým řidičem. Ruku mu ale podat nemůže, na to by musel zajít na pár kilometrů vzdálenou celnici.
Pokud Kanaďané chtějí pětileté vízum pro opakované vstupy do USA, musejí projít stejně složitými pohovory jako my Češi. Navíc jim berou otisky prstů a pořizují snímky oční sítnice. Při jednorázové návštěvě to mají jednodušší, stačí pouze odstát frontu na celnici.

LYŽOVÁNÍ ZA DVEŘMI
Jsou to právě okrajové čtvrti a připojená města, co dělá Vancouver Vancouverem (celkem ho tvoří 18 městských částí). Samotné jádro města, City of Vancouver, by se příliš nelišilo od mnohých jiných mrakodrapových center, kdyby ho na západě neomýval Pacifik a na severu se netyčila pásma hor. „U nás ve městě se nemůžete ztratit,“ tvrdí jeho obyvatelé, „stačí se rozhlédnout. Hory nepřehlédnete, Downtown je uprostřed a na zbytek se doptáte.“
Doptali jsme se. Všude. Těžko ve světě najít přívětivější a slušnější lidi. „Jak se máte? To je krásný den, co?“ a pokladní v samoobsluze s úsměvem markuje první položku velkého nákupu. Končí a stále se usmívá: „Těch pár centů nehledejte, mám tady v pokladně něco navíc.“ (Překvapením byly i ceny, v mnoha případech se totiž od českých téměř nelišily.)
Chceme si koupit jednodenní permici na místní dopravu. V autobuse se ale neprodává. „Nevadí, jen si nastupte a kupte si ji až v centru,“ usazuje nás bez lístku indický řidič. Z centra pokračujeme přes zátoku Burrard do severního Vancouveru podívat se na nejstarší turistickou atrakci města - řetězový most přes místy až 90 m hlubokou soutěsku řeky Capilano. První byl postaven v roce 1889; dnes stojí čtvrtý, 140 m dlouhý. Výhled na něj i z něj je nádherný a připravuje se ještě další. Dvacet metrů vysoko mezi kmeny sedmi mohutných Douglasových jedlí se dokončuje visutý chodníček pro 20minutovou procházku pod korunami stromů. Dosavadní počet téměř milionu návštěvníků ročně se tím zaručeně zvýší - Capilano bylo pro své majitele vždy vynikajícím zdrojem příjmů.
„Pojďte sem,“ zve nás neznámý starý pán na svou zahradu, když vidí naše pobíhání s foťákem, „odsud ho fotí profíci. To je výhled za milion dolarů, co?“ Souhlasíme. Za Capilanem se tyčí do výše 1100 metrů areál hory Grouse a my víme, že okolo jsou další pohoří - Cypress a Seymour. Na všech se v zimě lyžuje. Nejjednodušší to mají příznivci 22 sjezdovek na Grouse. Městským autobusem dojedou k lanovce a za 8 minut mohou nahoře nasadit lyže. Ve vlhkém přímořském podnebí není na kopcích o sníh nouze.
Nejlevnější lyžování je na Cypress, naprosto nejdražší ve středisku Whistler, vzdáleném od Vancouveru hodinu a půl jízdy. Všude bude probíhat v roce 2010 zimní olympiáda i paralympijské hry. Když v červenci letošního roku olympijský výbor Vancouver schválil, celé město nadšeně oslavovalo. Ve městě a na jeho třech pohořích bude probíhat snowboarding a všechny sporty na ledu, ve Whistleru ostatní, včetně paralympijských sportů. V zemi ledního hokeje o sponzory zaručeně nebude nouze, např. firma General Motors bude určitě ochotna zaplatit další miliony dolarů, aby hokejová hala pro 18 422 hokejových fanoušků, současná General Motors Place, nesla dál její jméno (společnost GM toto právo kdysi koupila na 20 let za 18 milionů dolarů).
Kroužíme kolem centra jako kyvadlo, sever, jih, autobus, seabus (katamaran z roku 1977 pro 400 cestujících přes Burrard), metro (automatické, bez řidiče). Je na čase nasednout na autobus číslo 351 a podívat se do centra, kde tluče srdce Vancouveru a kde okolo roku 1867 město vzniklo. Toho roku se totiž bývalý anglický námořník Jack Deighton, přezdívaný Gassy, rozhodl vydělat na tom, že na místě budoucího města nebylo kde koupit alkohol. „Tomu, kdo mi pomůže stavět, budu zadarmo nalévat,“ vyhlásil. Za 24 hodin mohl otevřít první saloon v osadě a první městská čtvrť, Gastown, měla své základy.

CANADA PLACE A STANLEY PARK
Ti, co nemají příliš peněz, jezdí autobusy, ostatní tvoří svými auty pravidelné zácpy. V půl desáté už je klid a všichni sedí ve svých kancelářích v Downtownu nebo na předměstích. Stále více úřadů se totiž začíná stěhovat na jih za řeku Fraser do čtvrti Richmond, protože tak ušetří za drahé nájmy v centru. Výsledkem jsou ale ranní a odpolední zácpy v obou směrech - z centra i do něj. V deset vyrážejí turisté. Pěšky málokdy, chodit mezi mrakodrapy nelidsky velkých měřítek není příliš optimistické. Trochu nezvykle působí to, že mnohé výškové domy jsou obytné a monotónnost jejich skleněného obložení porušují balkony s prádlem. Vždyť vancouverský Downtown má třetí nejhustší městské osídlení v Americe po Mexiku a Manhattanu.
Mnoho turistů jede tzv. trolley - červenou autobuso-tramvají s řidičem-průvodcem, který po cestě celkem 23krát zastaví a vykládá vážné i veselé historky pro pobavení návštěvníků. Zastaví např. u knihovny, impozantní stavby připomínající římské Koloseum, jež je zároveň jednou obrovskou studovnou. Zajede do Gastownu k unikátním parním hodinám, které obyvatelé čtvrti věnovali městu Vancouver v roce 1977. Váží 4 tuny a každou čtvrthodinu zahrají na svých pět parních píšťal. Doporučí návštěvu vyhlídkové věže vysoké 167 metrů (tj. 55 pater) s opravdu panoramatickým výhledem. Má to jen jeden háček - počasí. Jen opravdu vzácně je dokonalá viditelnost s horami bez mlhy a jediného mráčku. Trolley nevynechá ani čínskou čtvrť, ale do indické s jejími typickými vůněmi koření, trhy a krámky se zlatem vyšívanými látkami nezajede, protože ta vyrostla dál, na levnějších pozemcích až za řekou Fraser.
Jsou však dvě místa, jejichž prohlídka zabere hodně času a je proto lépe zajet si na ně zvlášť: Canada Place a Stanley Park. Architektonicky zajímavá budova Canada Place z roku 1984 byla postavena pro Expo 1986, a protože stojí na místě bývalého přístavu, její střecha připomíná plachty. Když byla roku 1891 zřízena pravidelná lodní linka z Orientu, překládalo se ve Vancouveru zboží na železnici. Odsud vyjížděly pověstné čajové a hedvábné vlaky (Tea Trains a Silk Trains) rozvážející orientální zboží za miliony dolarů napříč Kanadou. Nonstop jízda jen s desetiminutovými zastávkami pro nabrání paliva a vody trvala čtyři dny. Z Montrealu zboží pokračovalo dál do New Yorku nebo lodí do Londýna. V současném přístavu Vancouver je zaměstnáno na 10 000 lidí a ročně sem přijede na 3000 zahraničních lodí.
Z místa bývalých přístavních mol, od Canada Place, dnes vyjíždí metro, seabus, je zde heliport a kotviště-letiště pro hydroplány (hlavně do Victorie), a především zde kotví obří zaoceánské parníky na Aljašku, kterých vyplouvá několik denně. Dvacet zaoceánských lodí o kapacitě 420 až 1600 cestujících uskuteční za rok 230 jízd a na obvykle týdenní plavbě ten, kdo má dost peněz, může obdivovat velryby, ledovce, fjordy...
„Až mi bude 60, dám si tenhle zájezd k narozeninám,“ svěřila se nám se svým přáním Marta, která sem emigrovala v 60. letech. Vzala nás na výlet do Stanley Parku, který je se svými 406 ha třetím největším městským parkem na světě (je větší než Central Park v Nev Yorku a je pojmenován po lordu Stanleym - generálním guvernérovi Kanady).
Jsou zde krásné stromy a roste tu hodně hub, ale protože se jedná o park, je zakázáno je sbírat. Obliba hub ve slovanské kuchyni je ovšem příliš velká na to, aby je Češi a Poláci nechali bez povšimnutí. Nejde-li to ve dne, musí se na houby v noci. Opuštěná zákoutí parku nejsou ale dnes příliš bezpečným místem. „Scházejí se tady mužští milenci,“ stěžuje si Marta, která bydlí hned vedle parku. „Mnohokrát jsem našel opuštěný palouček s hříbky. A hned tu byl jemný mladíček a ptal se: Tak ty jsi taky zabloudil? Už tam raději na houby nechodím,“ vypráví náš kamarád Renda. Policie občas čistí park od tábořících bezdomovců, pro které Marta, jež odjela z Čech v době, kdy tento termín byl neznámý, používá výraz pouliční lidé.
Stejně jako ve White Rocku i ve Stanley žije mnoho zvířat. V noci jsou slyšet kojoti, ve dne se na vyhlídce prochází mezi lidmi mýval a po lavičkách poskakují veverky. I když je jejich krmení zákonem zakázáno (nejen ve Vancouveru), jsou pořádně tlusté a mají rády především smažené brambůrky.
„Prosím, posaďte se, odpočiňte si a vzpomeňte na Johna Smithe,“ čtu nápis na lavičce. První z mnoha. Po celé Britské Kolumbii si lidé kupují místo pomníčku městské lavičky, umísťují na ně vzpomínky na své blízké a udržují je v bezvadném stavu.
Klid ve Stanley Parku moc není, vede jím silnice na nejdůležitější most spojující Downtown se severem (Lions Gate Bridge) a na určených cestách mohou parkem projíždět auta. Na 8,5 kilometrů dlouhé cestě okolo ostrova se intenzivně sportuje (vidíme dokonce i bruslaře na kolečkových bruslích, jak za sebou táhne kočárek přivázaný k pasu speciálním zařízením), je zde vyhřívaný bazén umístěný na břehu tak, že vizuálně splývá s mořem. Projíždějí gratis parkové autobusy, placené kočáry s koněm, trolley, lidé zajíždějí do Královského jachtařského klubu a veslařského klubu.

HONGCOUVER
Čínská čtvrť je po Canada Place pravděpodobně nejvýraznější částí města. Pozornost upoutají především červené sloupy pouličního osvětlení a červené lucerny s draky. Tato původem starší čínská čtvrť je nedaleko knihovny a navazuje na Gastown a Downtown (druhá je za Fraserem v Richmondu). Řidič trolley doporučuje každému především návštěvu Čínské zahrady Dr. Sun Yat-Sen, první kompletní klasické čínské zahrady postavené mimo Čínu (otevřena v roce 1986).
Čínské a japonské obyvatelstvo se do Kanady stěhovalo stejně jako všechny ostatní národy. Jen byli možná trochu víc obchodníci, a jakmile se někde usadilo pár lidí (zvlášť v místech zlatokopecké horečky), brzy tam otevřeli Číňané svůj první krámek. Poslední masový příliv obyvatel čínského původu nastal před rokem 1997, kdy z Hongkongu v obavách před budoucí čínskou vládou utíkaly statisíce obyvatel. Tato velká přistěhovalecká vlna způsobila městu určité problémy, nakonec proto bylo rozhodnuto, že občanství dostane ten, kdo se prokáže dostatečným množstvím majetku a bude schopen zaměstnat 2 až 3 pracovníky.
Mnozí hongkongští boháči koupili ve městě svým dětem velký byt, rychlé auto, založili jim tučné konto v bance a vrátili se podnikat zpět do Asie. Tato specifická zlatá mládež nemá celkem nic na práci, utrácí a baví se např. závoděním v autech po nočních ulicích Vancouveru.
I když jsou oficiálními jazyky Kanady angličtina a francouzština, v Britské Kolumbii suverénně vede angličtina a ani nápisy zde nejsou dvojjazyčné. Navíc okolo 60 % obyvatel Vancouveru mluví i čínsky (přes 50 % dětí školního věku vyrostlo v jiném než anglickém jazykovém prostředí) a na ulici se běžně prodávají čínské noviny, samozřejmě v mnohem menším rozsahu než anglické. Proto někteří starousedlíci nazývají dnes své město Hongcouverem.

KDE ZŮSTALY PRVNÍ NÁRODY?
A kde žijí ti, jimž kdysi patřil americký kontinent? Kde jsou schováni právoplatní majitelé obrovského severoamerického kontinentu? Ve vancouverském babylonu národů mohou žít bez problémů, v severních částech Britské Kolumbie se na ně většina přistěhovalců dívá s despektem. Na druhé straně - ve městě původní obyvatelé zápasí se stejnými problémy jako část romské populace v Čechách - krádeže, alkohol, prostituce, drogy.
V Kanadě se pro indiánské obyvatelstvo důsledně používá uctivé označení First Nations (první národy). Ve Vancouveru jejich zástupce potkáváme pouze dvakrát - poprvé vidíme dva „první národy“ motající se pod vlivem alkoholu na dost nechvalně známé části ulice Hastings (distribuce drog). Když se v dálce objeví policejní auto, nacvičeně a po indiánsku beze stopy mizí ve vedlejší ulici.
Podruhé je potkáváme nedaleko Uměleckého muzea o poslední červnové neděli na Dni původních národů. Taková malá street party, s klidem, muzikou, tanci a obřími dekoracemi včetně obřích týpí. A je až neuvěřitelné, jak výrazné, s jinou rasou nezaměnitelné rysy příslušníci First Nations mají. Zdá se, jako by vystoupili ze stránek románů Karla Maye. Ovšem přírodní materiály (kromě orlích per) odnesl čas a místo koní mají rádi sporťáky, kterými ostatní Kanaďané moc často nejezdí.
prosinec 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group