ikoktejl

Přejít na články z Koktejlu 12/2015

Člověk člověku… beránkem?

Vůně Vánoc je ve vzduchu. Sofinka mě uprosila, abych se s ní po stopadesáté podívala na Lásku rohatou, rezignuji a usínám s pohádkově vyčištěnou hlavou. Ráno telefon. Maminka: „Slyšela jsi, co se stalo v Paříži? Pusť si televizi!“ Z pohádky rovnou do hororového rána. Mrtví, ranění, krev, panika, hon na teroristy… Přepínám z jednoho kanálu na druhý, dobré zprávy zjevně došly. Sofinka stojí v pyžamku před televizí, v ruce drží plyšáka a ptá se mě, co se stalo? „Někteří lidé jsou zlí a dělají ostatním špatné věci,“ snažím se vysvětlit situaci ani ne čtyřleté dceři. „A proč je dělají?“ nenechá se odbýt. „Protože nás nemají rádi.“ „A proč…?“ I na prostou otázku je někdy těžké najít prostou odpověď.

Dívám se na Facebook a mám pocit, že se brodím bahnem zloby, zášti a negace, slušnost se stává cizím pojmem, virtuální svět, v němž si každý může nasadit fiktivní masku, dává různým individuím křídla a odvahu, jež jim v reálném životě chybí. Modli se za Paříž, vykřikují jedni. A proč se nemodlíš za Bejrút, tam taky teroristi zavraždili spoustu civilistů, ale koho to zajímá? Indonésie je v plamenech! Právě zažíváme největší ekologickou katastrofu 21. století, lidi jsou v pekle, živočišné druhy vymírají, proč se média tváří, že je to okrajová zpráva? Nechci zápolit o nejkatastrofálnější katastrofu. Odhlašuji se.

A modlím se. Kéž bychom jako lidstvo nepřišli o srdce a o rozum. Nejlépe to vystihl filmový Švejk, když pod palbou děl pravil: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!“ Svatá pravda.

Mějte krásný advent a nedovolte nikomu a ničemu, aby vám ho pokazil.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka